USA zpronevěřily národní sebeurčení Ukrajiny a Českou republiku vedou k protektorátu

Část I. Verdikt »Velké čtyřky«: Nedůvěra v životaschopnou samostatnou Ukrajinu

Svou úvahu jsem koncipoval do pěti částí, které si dávají za cíl uvést do paralelních souvislostí současný proces dobývání Evropy, ovlivňující negativně dění v České republice, a historickou dlouhodobou přímou i podprahovou intervenci Spojených států v procesu utváření Ukrajiny.

Popíši paralelu obdobných historických zkušeností České Republiky a Ukrajiny z pohledu zneužití a zrady ze strany Západu, přesto bez jejich dostatečného poučení pro další perspektivní budoucnost. Paralelu využití vládní moci za účelem transformace národa do aktivního obranného boje proti Západem a USA označenému vnějšímu i vnitřnímu nepříteli svobody, demokracie a suverenity. Paralelu překlopení vyvolané krize až do akceptace válečného stavu ze strany nejvyšších vládních činitelů.

V širších souvislostech

První část úvahy nese název Verdikt »Velké čtyřky«: Nedůvěra v životaschopnou samostatnou Ukrajinu. V této části přiblížím události a výsledky poválečné Pařížské mírové konference, konané v roce 1919. Záměrem je představit chladný politický kalkul hlavních představitelů vítězných států Dohody, zejména USA, Francie, Velké Británie a Itálie, směrem nejen k Ukrajině, ale i Československu. Chladný a pragmatický kalkul »Velké čtyřky« ve složení Woodrow Wilson, David Lloyd George, Vittorio Emanuele Orlando a George Clemenceau, která nikdy neotevřela samostatně otázku sebeurčení Ukrajiny, ale začlenila a využila ji do strategického řešení záležitostí nového silného Polska. Tento způsob tehdejšího strategického využití Ukrajiny byl možná základem či inspirací jejího vývoje až do dnešního bodu, který považuji za krvavou zpronevěru ukrajinské cesty za národním sebeurčením formou cizí intervence.

Snažím se touto úvahou apelovat na všechny spoluobčany, že je potřeba vidět věci v širších souvislostech, zkoumat současné události z pohledu historie i paralely k naší České republice. Je potřeba se dostat do vnímání společného národního uvědomění ve světle okolních konceptuálních souvislostí. Je potřeba v sobě hledat tuto schopnost a nevěřit ničemu, co se selskému rozumu příčí!

Zvoní zrada nového typu zotročení

Sami si při pročítání celé pětidílné úvahy postupně odpovíte na následující otázky. Kam naše země směruje, jaká budoucnost nás čeká, jací lidé nám vládnou a zda jejich rozhodnutí jsou vůbec v souladu se zdravým selským rozumem? Zda máme stále jednoznačný mandát se jako samostatná země zcela svobodně rozhodovat o své vlastní perspektivní a mírové budoucnosti?

Pro začátek Vám napovím, že trpělivý »sametový« kolonialismus Západu vůči České republice, započatý rokem 1989, již končí a mění se ve známý, tvrdý a již nekamuflovaný protektorátní pochod, pochod novodobých totalitních demokratů ke konečnému politickému řešení české otázky v rámci Evropské unie. Našemu národu zvoní hrana nového typu ekonomicko–společenské zrady a zotročení, která má svoji jednoznačnou ukrajinskou paralelu.

Ukrajinské pokusy o mezinárodní uznání

Ale vraťme se k Ukrajině a k souvislostem Pařížské mírové konference. Tehdejší americký prezident Woodrow Wilson 8. ledna 1918 na společném setkání v americkém Kongresu představil nejen očekávané válečné cíle USA, ale i mírový program, dnes všeobecně známý jako Čtrnáct bodů. V těchto bodech byla vepsána myšlenka národního sebeurčení a možnost bezpečných přechodů národů k autonomii. Dne 18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference za účelem nastolení míru, nového, spravedlivější a bezpečnějšího světového uspořádání. Jako ostatní národy, které se objevily na územích rozpadlých říší, i dvě ukrajinské republiky, založené na území bývalé Ruské říše a Rakouska-Uherska, vyslaly své zástupce do Paříže, aby získaly mezinárodní uznání a podporu mocností Dohody. Pouhé tři dny po oficiálním zahájení konference slavnostně vyhlásily své sjednocení do jediného ukrajinského národního státu – Ukrajinské lidové republiky. Ze všeho nejvíce Ukrajinci věřili v princip národního sebeurčení, proklamovaný americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem a akceptovaným mocnostmi Dohody. Výsledkem však bylo, že ukrajinský národní stát nezískal žádnou mezinárodní podporu a ani pomoc. Poté, co ani ukrajinská delegace nebyla vůbec připuštěna na konferenci, zůstávala v Paříži a komunikovala s představiteli mocností Dohody a jejích spojenců formou nót i memorand na neoficiálních jednáních. Velmoci považovaly dva ukrajinské státy, založené na území bývalého ruského impéria a Rakouska-Uherska, za součást ruského a rakouského dědictví, a tedy za součást řešení záležitostí Ruska a Polska.

Ukrajinští delegáti byli nakonec pozváni 21. května ve složení G. Syderenko, V. Paneyko, M. Lozynsky a D. Witowsky, aby promluvili na zasedání Rady čtyř. Bylo to poprvé a naposledy, kdy byli představitelé Ukrajiny slyšeni Nejvyšší radou. Jejich hlavními argumenty byly princip sebeurčení a boj s bolševismem. Rovněž požadovali úplnou národní nezávislost pro sjednocený ukrajinský stát.

Proč ukrajinský národní stát nezískal mezinárodní podporu a pomoc, ačkoli národní sebeurčení bylo jedním z hlavních principů nového mezinárodní vypořádání a nebyl ani navržen jako účastník Pařížské konference? 

1.         Ukrajina postrádala hlavní kritéria účastníka, uvedená v návrhu mírové smlouvy a jejím dodatku, pro přijetí na mírový kongres. Kromě toho, že muselo jít o národ zapojený do války, jeho vládu musely uznat i Spojené státy a spojenci Dohody. Vláda musela mít mimo jiné kontrolu nad situací v zemi, být legitimní silou s pravomocí reprezentovat názory celé společnosti dané ústavním shromážděním. To vše vládnoucí reprezentace Ukrajiny postrádala.

2.         Západní mocnosti Dohody měly silnou nedůvěru v ukrajinské vůdce, v samotnou životaschopnost Ukrajiny a nedůvěru v Ukrajinu jako proklamovanou pevnost proti bolševismu. Nebyl ani pochopen charakter tehdejšího ukrajinského vládnoucího Direktoria, neboť na něj přicházely negativní informace, a to jak ze strany Polska, tak Ruska. Jak vyplývá z prohlášení maršála Focha na setkání Velké čtyřky dne 19. března 1919,on sám si nebyl jistý, v jakém vztahu jsou Ukrajinci ke spojencům Dohody, tedy »byli to naposledy naši přátelé, či nepřátelé«. 

3.         Důvěru získalo nové silné Polsko a vláda polského předsedy vlády I. Paderewského. Zvítězily strategické úvahy a chladný politický kalkul. Prosadil se návrh vytvoření silné bariéry neboli cordon sanitaire, která by Rusko oddělila od Evropy a zejména od Německa. Nové silné Polsko mělo být základním celkem, oddělujícím Německo a Rusko, a zastavit tak nebezpečí expanze bolševiků na Západ. 

Výsledkem pro Ukrajinu bylo, že dne 21. listopadu 1919 schválily hlavní mocnosti Dohody kompromisní rozhodnutí udělit Polsku mandát ve východní Haliči na 25 let a poskytnout ukrajinskému obyvatelstvu širokou politickou a kulturní autonomii. V roce 1923 však byla východní Halič zahrnuta do Polska a její autonomie nebyla nikdy implementována.  

První velká touha Ukrajiny po sebeurčení tak byla Západem uhašena. Jak vyplývá z výše uvedených bodů, největším argumentem byl strach ze šířícího se bolševismu a obrovského strachu prolnutí bolševického Ruska a nepřátelského Německa. Ti, kteří ze strachu před bolševismem o Ukrajině rozhodovali, však byli ve střetu svých bývalých zájmů. Paradoxem totiž bylo, že Západ, zejména USA, jejich nejvyšší představitelé a bankovní domy Wall Streetu se řadili mezi hlavní sponzory a podporovatele bolševické revoluce. Pomohli tuto revoluci vyvézt do Ruska s cílem z ní profitovat. Stejně tak byli zapojeni do válečného byznysu. O těchto souvislostech příště.

Jiří MIŘEJOVSKÝ