Ukrajinské (ale i ruské) schizofrenie

Ruská intervence na Ukrajinu je jistě krokem, který nepřispívá k pozitivnímu řešení situace, kdy se střetly ve velmi vyhrocené podobě zájmy velmocí. Jde bezpochyby o porušení mezinárodního práva, o ozbrojený útok, který přinese lidské i materiální ztráty a utrpení. Bohužel se v tomto případě nedá v žádné případě použít slovo bezprecedentní, takovýchto velmocenských »řešení« mezinárodních otázek zaznamenal svět jenom od konce druhé světové války desítky, naprostou většinu z nich ze strany USA a jejich vazalů, což samozřejmě nesmývá odpovědnost z vedení RF a osobně jejího prezidenta V. Putina.

Jenom nám to umožňuje si připomenout, že podobné chování je celkem běžnou součástí imperiálních politik některých mocenských uskupení, mezi něž se teď přidalo i Rusko, které bylo od rozpadu SSSR v defenzivní pozici a trpně snášelo expanzi USA a NATO, které se přibližovaly k jeho bezprostředním hranicím s využitím všech možných, a tedy i velmi špinavých a násilnických metod včetně státních převratů. Lze mít i určité pochopení pro zdůvodnění této ruské operace, neboť režim v Kyjevě s podporou Západu evidentně porušoval všechny normy normálních vztahů s ruskojazyčným obyvatelstvem i Ruskem jako takovým, ostřeloval odštěpené oblasti (14 000 mrtvých) a navíc přišel k moci neústavním pučem, nicméně tímto krokem se přiřadila RF jednoznačně k imperiálním mocnostem, které prosazují své zájmy velmi bezohledným způsobem. Je to koneckonců zákonitý důsledek toho, že v Moskvě se po roce 1991 dostala k moci skupina liberálních prokapitalistických politiků a za nimi se profilujících a profitujících nově vytvořených oligarchů, kteří viděli budoucnost Ruska v roli servilního a podřízeného subjektu v rámci světového řádu ovládaného velkoburžoazií, v němž ale budou mít možnost uplatnit své osobní zájmy. Na tomto »projektu« se mj. ve své době podílel i sám V. Putin, než pochopil, že v tomto oligarchy vysněném světě není pro Rusko místo, a začal své multimiliardáře regulovat.

Zdá se, že jedním z mála pozitivních efektů této smutné situace může být další omezení jejich role jak v Rusku, tak na Ukrajině, a to i s pomocí současných antiruských sankcí včetně zabavování jejich kont, vil, jachet a dalších aktiv na Západě. Z tohoto hlediska se dá dokonce říci, že to, co vidíme, ve skutečnosti není válka mezi NATO a Ruskem. Je to válka, jejíž kořeny jsou třídní a jejíž jediným skutečným řešením je odstranění vlády velkokapitálu, tedy kapitalistických oligarchů v Rusku, na Ukrajině, v USA a také v zemích EU včetně ČR. Pokud skutečně bude výsledkem této konfrontace posun světa k sociálně spravedlivějšímu modelu, pak lze s určitou rezervou přát úspěch pozitivním a lidovým silám jak v Rusku, tak na Ukrajině.

Jak už bylo řečeno, na ruské reálie není v současnosti příliš »vábný« pohled, a to je také jedno z rozhodujících negativ v boji o příznivý obrázek ruské intervence jako snahu o nastolení »pokrokového ruského světa«, jehož přitažlivost je ovšem velmi sporná. Zatím spočívala pozitivní role Ruska především v tom, že zabraňovalo (spolu s Čínou) ve světové dominanci USA a jejich satelitů a také v obraně antifašistického dědictví, ale jinak jejich současný politickoekonomický model se nijak nelišil od obecného kapitalistického oligarchického stylu vládnutí.

Smutný pohled na ukrajinské reálie

Ovšem ještě smutnější pohled je na reálie ukrajinské. Zvláště po roce 2014, kdy se k moci prostřednictvím majdanských událostí dostaly otevřeně prozápadní a antiruské síly, hraje Ukrajina jen ubohou roli poskoka v prosazování globálních, tedy antiruských zájmů světových kapitalistických elit. V této hře zaujímá velkou roli i ukrajinský nacionalismus velmi otevřeně koketující s fašismem. Proto se hlavními národními hrdiny Ukrajiny stali Stepan Bandera a Roman Šuchevyč, proto se oficiálním politickým, ideologickým a propagandistickým »kánonem« stalo zobrazení sovětské Ukrajiny především v předválečném období jako místa totální destrukce, úpadku a represí, proto se tolik zdůrazňovalo ono údajné spontánní vítání »osvoboditelských« hitlerovských armád na Ukrajině po napadení SSSR. Proto se záměrně zamlčovalo, že v Rudé armádě sloužilo přes 3,7 milionu Ukrajinců, že řada velitelů a maršálů Rudé armády byli etničtí Ukrajinci, že i na Ukrajině vznikal spontánně i organizovaně rozsáhlý protinacistický a prosovětský partyzánský odboj (legendární velitel Ukrajinec Kovpak), že i literárně proslavená skupina Mladá garda působila v ukrajinském Krasnodonu. Stejně tak to vše by narušovalo obrázek utlačovaných Ukrajinců, decimovaných stalinským a obecně komunistických režimem, kteří jen čekali, jak si s ním »vyřídí účty«.

V předválečném období lze také zmínit významné stavební projekty socialistického průmyslu (Dněproges, Azovstal, Charkovský traktorový závod atd.), sovětská ukrajinská věda a kultura získala nejen celosvazové, ale i celosvětové uznání (viz pedagogické dědictví A. S. Makarenka). Jména akademiků Patona, Trofimčuka, sólistů Velkého divadla SSSR Belly Ruděnka, Jevgenije Něsterenka, Anatolije Solovjaněnka, velkého filmového režiséra Alexandra Dovženka, spisovatele Olese Gončara, dramatika Alexandra Kornejčuka, maršálů Sovětského svazu Timošenka, Jeremenka, Grečka, také dokumentují aktivní účast ukrajinských elit na výstavbě SSSR.

Ale časy se mění. Probíhající ruská intervence některé tyto akcenty a priority překvapivě posunula. Tak jsme mohli zachytit v řeči současného zatímního prezidenta Ukrajiny Zelenského, ať už sídlí kdekoliv, že před izraelským Knesetem přirovnává současnou ruskou vojenskou operaci ke »konečnému řešení židovské otázky z doby hitlerovské okupace Evropy«. Je to obzvlášť pikantní od představitele země, kde, jak už bylo řečeno, jsou skuteční podporovatelé konečného řešení nejen židovské, ale i ruské, polské, romské, komunistické otázky z té doby vyzvedáváni jako »národní hrdinové« a jejich jména a sochy se objevují na centrálních místech ukrajinských měst, zatímco jména a sochy osob, s jejichž jmény je spojován boj proti rasovým holocaustům, jsou vymazávána z historické paměti.

Stejně tak se najednou vynořila srovnání současných bojů u některých ukrajinských měst se situací při nacistické obléhání. Tak jsme se mohli překvapivě dovědět, jak se tehdy vzkvétající města Oděsa, Kyjev, Charkov připravovala na německou invazi, jak nadšeně jejich obyvatelé budovali obranné valy proti německým tankům, aniž by bylo vysvětleno, jak se to mohlo stát po těch letech stalinského teroru. Propagandistické paradigma se prostě mění a teď najednou zjistíme, že historie přece jen vypadala trochu jinak a že nositeli antinacistického étosu byli vlastně jediní Ukrajinci.

V každém případě je současná situace dosti tragická pro oba národy a je v jejich zájmu, aby se k moci jak v Moskvě, tak v Kyjevě (ale i v dalších zemích) dostaly síly, které budou prioritně řešit problémy života běžných lidí, nikoliv oligarchických struktur Západu i Východu. To, co vidíme dnes, imperialistické přetahování o mocenské sféry vlivu, může vést jedině k zániku civilizace.

Pavel JANÍČKO