V roce 2003 popsal tehdejší ředitel americké Federální rezervní banky Alan Greenspan svou hospodářskou politiku jako snahu o zvyšování nejistoty dělníků. Je to klasická neoliberální taktika a ukázkový příklad třídního boje. Je třeba, aby dělníci měli nestabilní zaměstnání, ať jsou vydáni na pospas hospodářské krizi. Je třeba, aby mezi nimi zvítězila panická mentalita každý sám za sebe. Drženi ve stavu permanentního strachu o své živobytí, strachu, že můžou přijít o vše – to je má udržet v podřízeném postavení tak, aby se mocní a bohatí mohli dál obohacovat na jejich úkor.
Premiér Fiala poučen selháním Petra Nečase tuto politiku nejistoty výborně aplikuje. Na začátku tohoto textu jsem zmínil, že to povede k faktickému vytvoření kastovního systému. Přeháním? Posuďte sami.
Mezi lety 2005 a 2020 vzrostly české ceny o 36 procent, evropský průměr přitom byl 27 procent. Cena bydlení za tu dobu vzrostla o 80 procent, cena potravin o 51 procent. Jak upozorňuje ve své knize Slepé skvrny sociolog Daniel Prokop, tyto inflační tlaky víc dopadly na chudé než na bohaté. Spekulanti nás vždy velmi odírali, nyní jen svoje snažení zintenzivnili. Čtvrtina domácností před krizí si nemohla dovolit mimořádný výdaj ve výši 10 000 Kč. Je nepochybné, že v současné době toto číslo narostlo.
Hlavním problémem jsou ale systematické mechanismy ožebračující chudé, jako je například vysoké zdanění nízkých výdělků (například po konsolidačním balíčku budou lidé se mzdami nižšími než 30 000 měsíčně platit vyšší daně než před zrušením superhrubé mzdy) či systém exekucí, které nutí uchylovat se k práci načerno – to vše přispívá k vytvoření skupiny obyvatel, která nemá možnost uniknout chudobě.
Již v roce 2018 došel výzkum Charity České republiky k závěru, že chudoba je u nás dědičná. Lidé do třiceti let, jejichž rodiče nemají maturitu, trpí chudobou dvakrát častěji než jejich vrstevníci se vzdělanějšími rodiči. Třicet procent lidí, jejichž rodiče nejsou maturanty, pak tvoří nejchudší desetinu populace. U lidí s nízkým vzděláním je větší pravděpodobnost, že upadnou do exekuce či že budou nezaměstnaní. Školy by měly představovat univerzální možnost, jak chudobě uniknout, není to ale pravda. V chudých krajích až 17 procent dětí nedosáhne na střední vzdělání, školy v Karlovarském a Ústeckém kraji dosahují v testech PISA stejných výsledků jako školy v Bulharsku a Malajsii, avšak školy v Praze a dalších bohatých regionech svými výsledky odpovídají západní Evropě. Kruh se uzavírá. Ti, co se narodí do špatné rodiny, nemají šanci uniknout svému osudu.
Vzniká kasta chudých neviditelných
Směřujeme tedy k vytvoření kasty věčných chudých, lidí, kteří celý svůj život budou jen živořit. Nejnižší indická kasta se nazývá nedotknutelní, ta česká by se měla nazývat neviditelní. Jak podotkl pravicový filosof Leonidas Donskis ve své konverzaci se sociologem Zygmuntem Baumanem, tak si úbytku obyvatelstva o téměř milion lidí v Litvě všimli teprve, když Litva začala čelit hrozbě, že se stane státem s největším podílem penzistů. Jinými slovy, až do té doby tito lidé, kteří zemi kvůli hospodářským problémům opustili, nikomu nechyběli. Milion lidí bylo odsunuto mimo zájem veřejnosti. Buržoazie stvořila systém, z něhož bohatě profituje a odmítá ze svých paláců akceptovat realitu jakékoliv krize. A tak propagandisté, jako je například redaktor magazínu Víkend Ivan Brezina, píšou o tom, jak si žijeme nad poměry a že Češi si zkrátka jen neustále stěžují.
Kasta neviditelných bude žít daleko od zraků buržoazie v periferních regionech, bezpečně ukrytá na ubytovnách. Budou vykonávat práce esenciálně nutné pro chod společnosti, ale na které bude pohlíženo s opovržením jako na podřadné. Propagandisté vymýtí jakýkoliv soucit s neviditelnými – budou tvrdit, že si za svoje životní podmínky můžou sami, protože jsou zkrátka příliš hloupí, anebo budou nuznost jejich životů zcela zpochybňovat. Nic z toho, co tu píšu, není fantazie. Děje se to právě nyní. Trend je jasný.
V průběhu tohoto textu jsem zmínil řadu statistických údajů, ale šedá je teorie a zelený strom života. Za každým takovým číslem se skrývá životní příběh, jeden malý sociální horor. Jedna věc je napsat, že v bytové nouzi žije v České republice na dvacet tisíc dětí, a druhá věc je vidět malé děti žít na ubytovně mezi šváby.
Shrňme si to. Profesor Fiala vede ostrý třídní boj. Z jeho vlády těží menšina buržoazie, zatímco pracující většina trpí. Ve světle výše zmíněných fakt se jeví jakákoliv snaha o sociální dialog s vládou, snaha vyhandlovat pár ústupků, jako nanejvýš naivní a předem odsouzená k neúspěchu. Odpověď proto může být pouze jediná – vrátit úder.
Vítek PROKOP, člen Předsednictva Levice
