Předem mého vystoupení bych chtěla říct, že jsem velmi ráda, že se tato konference (pozn. redakce: pořádaná spolkem Svatopluk 14. 11. v Praze) koná, a vážím si toho, že jsem mezi pozvanými. Ze svrchovanosti, suverenity, národního zájmu se totiž v posledních letech a zejména měsících stala téměř zakázaná slova. Když jsem si připravovala podklady pro dnešní vystoupení, přemýšlela jsem, jak tyto termíny uchopit tak, abych je vsadila do komplexního celku a ukázala, že to nejsou pojmy patřící do minulého století, které následující generace budou hledat jen ve slovnících cizích slov nebo politických pojmů.
Dovolila jsem si tedy své úvodní slovo rozdělit do dvou takových pomocných kategorií, a to na SUVERENITU LIDU a INSTITUCIONALIZOVANOST samotné SUVERENITY.
My, občané České republiky
Ale kde lze hledat vlastně moderní pojetí suverenity? Naprosto zásadní je v tomto ohledu Vestfálský mír, který 24. října 1648 ukončil dvěma smlouvami nejen Třicetiletou, ale i Osmdesátiletou válku (Nizozemská válka za nezávislost) a stal se jedním ze zásadních mezinárodních dokumentů v novověké Evropě. Moc se začala koncentrovat v rukou vladaře a byla reálně odebrána jednotlivým lenním pánům a církvi. Další vývoj na západě směřoval k formálnímu tvrzení, že nositelem suverenity – tedy vladařem – je lid. »My, lid…« začíná Ústava USA; ta česká ovšem »My, občané České republiky…«, ale poslanec, senátor i prezident se slibem zavazují vykonávat mandát »v zájmu všeho lidu«.
Jenže – oponenti navrhnou – je to přece lid, který hlasoval pro nacisty a otevřel Hitlerovi dveře do německého kancléřství. Když odmyslíme od abstraktního státu a řekneme, že suverenitu drží v ruce lid, tak jaký je to lid? A je vlastně dobře, když takovému lidu svěříme do rukou moc? A tady narážíme na první problém, který popsal nejlepší analytik kapitalismu Karel Marx v termínech »třída o sobě« a »třída pro sebe». A tak zatímco »třída pro sebe« je schopna reflektovat své zájmy a možnosti a překročit přitom horizont přítomnosti, »třída o sobě« je limitována bezprostředními hospodářskými zájmy – většinou nutnými pro samotnou obživu – a pasivitou, zejména v politické oblasti.
Jedině suverenita lidu
Bez sebeuvědomění, bez toho, že lid si je vědom svých objektivních zájmů, není suverenita autentická. Zatím může jakákoliv moc manipulovat falešnou představou zájmů lidu prostřednictvím školství, médií, zastrašování, cenzurou, korupcí… Současná vláda vzešla z demokratických voleb, které se (ne)zúčastnil lid roztříštěný do malých skupin vedených sobeckými stranickými vůdci. Lid si je často vědom svých krátkodobých individuálních či skupinových zájmů, nikoliv však dlouhodobých národních zájmů. Skutečné sebevědomí tříd jako celku, tj. změna třídy o sobě v třídu pro sebe, se objevuje jen v krizových situacích, kdy zkušenost převrství propagandu.
Suverenita jako taková tedy není všespásné řešení. Svěříte-li suverenitu do Fialových rukou, nic jste nezískali. Naopak – tratíte. Suverénní rozhodnutí státu pak povede k budování amerických vojenských základen na našem území – a nic nám nepomůže, že nápisy u brány budou napřed česky a až potom anglicky. Suverenita státu má smysl jen tehdy, když má obsah v podobě autentické suverenity lidu. Lidu, který si uvědomuje, jaká je jeho role a – i když je to v dnešní době nelehké – je schopen vidět i dál než do své peněženky.
Deformující pravidla
Nyní ke druhé poznámce, jíž jsem nazvala INSTITUCIONALIZOVANOST SUVERENITY. Dnešní suverenita – alespoň v evropském prostoru – je především spojena se zastupitelskou demokracií. Přímá účast na věcech veřejných, jako je třeba plebiscit, odvolání poslanců, vázaný mandát a bohužel i referendum, dnes představuje spíše výjimku než pravidlo. Nejblíže výkonu přímé demokracie bez nutnosti zprostředkování je ve stávající Evropě Švýcarsko.
Abstraktní pojem jako svrchovanost/suverenita nejde tedy alespoň v aktuálních podmínkách naplnit bez zprostředkování. Proto i autentický obsah suverenity může být v praxi deformován, popřen, znehodnocen. Zprostředkování v podobě osvíceného vladaře či volené politické reprezentace vždy potlačuje původní autentičnost. K rozštěpené reprezentaci lidu například v Poslanecké sněmovně ČR nevedou pouze nejednotné představy o vlastních zájmech lidu, ale i pravidla výběru reprezentace, bez nichž zastupitelská demokracie není možná. Pravidla ale deformují skutečný obraz lidu; ani nejlepší odraz v zrcadle není totéž jako předmět či osoba, které zobrazuje. Kdyby v roce 2021 při volbách do Sněmovny byl práh, uzavírací klauzule, pro vstup 3 % a ne 5 % (v Izraeli do Knesetu je 3,25 %), mandáty by dostala sociální demokracie, KSČM i Přísaha – nepropadlo by téměř 700 tisíc hlasů. To je mimochodem více než dostala v těchto volbách třeba SPD. Dá se v takovéto situaci hovořit o rovnosti hlasů? Samozřejmě, že ne! Zprostředkování v podobě konkretizace volebních pravidel pro reprezentaci totiž ruší rovnost voličů.
Křivé zrcadlo a karikatura demokracie
Suverenita je neoddělitelná od demokracie a demokracie je neoddělitelná od rovnosti. Uplatňování suverénní vůle absencí na volbách do Senátu ale vytváří z této komory pojistku pravicové politiky – což je vidět i na posledních úpravách pravidel výběru radních veřejnoprávní televize a rozhlasu. Senát je křivé zrcadlo vůle lidu. Takto vybraní nositelé suverenity pak svůj mandát vykonávají »podle svého nejlepšího vědomí a svědomí« – tedy bez kontroly ze strany těch, koho reprezentují. A reprezentuje předseda Senátu, jako nositel části státní suverenity, lid, nebo jen 23 300 voličů, kteří pro něho letos hlasovali?
Je proto nutné v diskusi oddělit mechanismy naplňování suverenity a obsah suverenity. Například – výběr eurokomisařů je karikaturou demokracie. Na druhé straně, má-li být suverenita vnímána jako právo a možnost rozhodovat o svém osudu bez vnějšího vměšování, pak už samotný fakt, že Česko není velmocí, jeho suverenitu omezuje. Každé spojenectví, nejen EU a NATO, znamená omezení. A zásadní. Možná si vzpomenete na diskusi kolem Lisabonské smlouvy. Tedy smlouvy, která převedla zásadní podíl svrchovanosti ČR na instituce EU. Patřila jsem tehdy k jedné z 26 poslanců, která požadovala, aby o přijetí takto pro svrchovanost ČR zásadního dokumentu mohli občané rozhodnout v referendu, jako například v Irsku. Bohužel jsme jako KSČM byli jediní. Nakonec tuto smlouvu svým podpisem stvrdil Václav Klaus…
Ale zpět k tématu – k obsahu suverenity lidu. Pro nás, příslušníky radikální levice, jsou obecným zájmem práce a mír. Práce jako lidské právo včetně spravedlivé odměny za ni, odstínění lichvy, neoprávněných zisků, toho, čemu se dříve říkalo vykořisťování. A mír, který je více než přestávkou mezi válkami.
Co říct závěrem? Suverenita nemá smysl, když nebrání spravedlnost. A ubránit spravedlnost bez suverenity lidu zkrátka nelze.
Kateřina KONEČNÁ
FOTO – Vladimír SLOBODZIAN
