Ten den byla na Slovensku velká sláva, plná náměstí, vlajky, bojová nálada, oslavné projevy. Slovenskem znělo luďácké: »Na stráž!« Dnes se již slovenští politici tolik nečervenají, jako před lety. Kdo si dnes vzpomene na 22. červen 1941?
Uplynulo již 82 let od útoku Německa na Sovětský svaz. Operace Barbarossa. Kdo dnes ví, že s třímilionovou německou armádou se vydalo na východní tažení i naše Slovensko. Jeho 60tisícová armáda byla dokonce první, co stála po boku Hitlera. Dvě slovenské divize. Až později se připojilo Maďarsko, Finsko, Itálie, Rumunsko a další porobené evropské státy. Jejich zapojení mělo vyvolat dojem, že jde o celoevropské tažení proti »bolševismu«. SSSR měl padnout do šesti týdnů. »Stačí kopnout do dveří a celá ta prohnilá ruská stavba se zřítí.« (Adolf Hitler)
V den útoku pronesl slovenský prezident Jozef Tiso projev k národu. Z jeho projevu až mrazí: »…v plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury. Zvolili jsme, a to ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší, pod vedením Adolfa Hitlera. S Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce! Jako první jdeme po boku Němců proti Sovětům.«
Politici Slovenska se hájili tažením proti bolševismu, osvobozením evropských národů, vytvářeli sny o »Nové Evropě«. Slovensko sice bylo vtaženo do této agrese, ale souhlasilo s politikou Německa, chtělo si zajistit místo v »Nové Evropě«. Těšili se na podíl z kořisti. Slovenská armáda dokonce došla až pod Kavkaz. Z historie víme, že ta slovenská euforie netrvala dlouho, od roku 1943 vedla jejich cesta již opačným směrem…
V roce 2008 vyšla v Ottově nakladatelství publikace Slovenský štát v obrazech od autora Ivana Kamence. Projevy slovenských politiků byly tehdy plné obdivu k nacismu a nenávisti vůči SSSR. Řízená propaganda i účelové fotografie měly před veřejností obhájit slovenskou účast na válce proti SSSR. Doprovodné texty válečných fotografií to dokazují: »Slovenští vojáci na břehu Azovského moře… Slovenští vojáci odvádějí zajaté sovětské vojáky… Slovenští vojáci rozdávají potraviny ukrajinským dětem… Bojové přátelství slovenských a německých vojáků…« Vidíme také fotografie z výstavy ukořistěné vojenské techniky. Účast škol byla povinná, účast veřejnosti hojná.
Tisíce Slováků padlo, tisíce jich následně vstoupilo do 1. československého armádního sboru. V mohutných prostorách Ruska, Ukrajiny … našly svůj hrob vedle milionů německých, italských, maďarských, rumunských… i tisíce »našich« slovenských vojáků. Dnes leží často zapomenuti daleko od domova. Za agresí Německa a jeho spojenců zůstaly tisíce vypálených vesnic, měst, padlo 26 milionů sovětských občanů (14 % obyvatel tehdejšího SSSR).
Co ví dnes náš student o této kruté válce s miliony zavražděných, padlých, zmrzačených?
Dnes se o tomto historickém škraloupu Slovenska příliš nemluví. Ti, co denně kážou o morálce, mlčí. Neslyším omluvu od představitelů Slovenska, zejména od paní Čaputové. Slovenskou agresi nám připomene snad jen ten dějinami zmatený major Haluška zvaný Terazky z Černých baronů a jeho »čo bolo, to bolo, terazky som majorom«.
Politici se již ani nečervenají, opět slyší kolem sebe slova o ruské hrozbě. Na východ Evropy směřují vlaky s vojenskou technikou. To, co stavěly generace, je zničeno ve vteřině. Atomová hrozba je realitou. Umírají ženy, děti… Slované bojují proti Slovanům.
Platí ono známé cui bono, komu ku prospěchu. Slovo mír se stává slovem zapovězeným. Válka, agrese, smrt se staly součástí našeho všedního dne. Jiný názor je nevhodný, zase ve společnosti šeptáme, ohlížíme se a doma se obracíme ke školáčkovi: »Pepíčku, to, co si říkáme doma, neříkej ve škole!«
Přemysl VOTAVA
Zdroj textu: Slovenský štát v obrazech (Ivan Kamenec, 2008)
