Tak nám začala škola a ta je, jak známo, základem života. Vzdělání by mělo být jedním z hlavních předpokladů životní úspěšnosti a spokojenosti. Škola pak místem, kde je žákům a studentům dobře. Prvňáčci se obvykle těší, ale čím déle do školy chodí, tím to bývá horší. Škola totiž na ně klade velké nároky, něco od nich vyžaduje. Postupně klesá i zájem o poznání. Učitelé občas s nadsázkou konstatují, že to, že děti »touží« po vzdělání, si myslel jen Komenský.
Děti to samozřejmě nemají jednoduché a to, jestli budou chodit do školy rády, ovlivňuje řada faktorů. Tím zásadním jsou zcela jistě učitelé a učitelky. Kantořina je krásná, mimořádně náročná a bohužel stále zcela nedoceněná profese. Vztah učitele a žáka rozhoduje o tom, jak se dítě ve škole bude cítit a co se naučí. Dalším faktorem mohou být nepřiměřené výukové nároky, pokud budeme trvat na tom, že všichni musí zvládnout všechno stejně a ve stejném čase.
Důležitý je i třídní kolektiv. Spolužáci vytvářejí celkové klima, které do značné míry určuje to, jak se dítě cítí. Problematický třídní kolektiv může být příčinou velkých dětských úzkostí a traumat. Ještě závažnější je potom šikana. Šikana může být zjevná, skrytá, může probíhat ve škole, mimo školu, ale i na sociálních sítích, kde je mimořádně nebezpečná. Základem úspěšné prevence je tedy dobré klima ve třídě a ve škole a dobrý vztah dítěte s rodičem. Problémem se může jevit i hodnocení. Klasické známkování nemusí totiž dítěti ani rodičům říct nic o tom, jak na tom vlastně je.
V neposlední řadě mohou být pro dítě problémem také nepřiměřené nároky rodičů. Rodiče si do dětí velmi často promítají své vlastní mindráky, nedostatky nebo nenaplněné ambice. Škola by měla být především zdrojem radosti, pohody a nalézání vztahu ke vzdělávání.
Školu, do které se budou děti těšit, dělají především učitelé. Těm se dlouhá léta slibují vyšší platy. Naposledy se ve vládním prohlášení pětikoalice pod vedením ODS zavázala, že se platy učitelů navýší na 130 % průměrné mzdy. Teď se ale naopak chystají škrty ve výši 11,6 mld. Přitom potřeba je minimální navýšení o 15 mld. korun. Pedagogové tak stále zůstávají nejhůře placenými vysokoškolsky vzdělanými lidmi v České republice a aktuálně jich za katedrou chybí kolem šesti tisíc. Průměrný věk je 47 let a absolventi pedagogických fakult si raději volí jednodušší povolání za více peněz s podstatně menší zodpovědností. Podmínky pro výuku se navíc zásadně změnily k horšímu se zavedením nepromyšlené inkluze.
Do tříd základních škol přibyli žáci se speciálními potřebami, mentálně a tělesně handicapovaní. Těm a žákům s různými poruchami učení musí být ušity na míru individuální výukové programy. Pokud takových žáků má vyučující polovinu třídy, k tomu žáky z Ukrajiny, Mongolska, Vietnamu a dalších zemí, je to nesmírně náročné i s asistentkou/asistentem nebo tandemovou učitelkou. Zvlášť pokud je třeba věnovat se individuálně i nadaným žákům. Přesto jsou učitelé předmětem závisti kvůli údajně třem měsícům prázdnin. Ano, učitel má nárok na 40 dnů placeného volna, tedy o 15 dnů více než má většina zaměstnanců. Ostatní »prázdniny« platí pouze pro žáky.
Další poněkud mylnou představou je, že si učitel »hraje s dětmi« pouhých 22 vyučovacích hodin týdně. Každodenní přípravu na vyučování, třídnické hodiny, dozory na chodbách, v šatnách či ve školní jídelně, přebujelou administrativu, komunikaci s rodiči, tzv. OSPODem, pedagogicko-psychologickou poradnou, sebevzdělávání, doučování, přípravu projektů, opravování písemných prací, výlety, odborné exkurze, sportovní kurzy, školy v přírodě a adaptační pobyty už do jejich práce závistivci nepočítají.
Většina pedagogů chce a také učí tak, aby to žáky bavilo, něco se naučili, připravili se na svůj budoucí profesní i osobní život a chápali svět kolem sebe. Rodiče si ale často pletou školu s odkladištěm či »hlídárnou«, kde se jejich děti naučí vše, od slušného chování po dva cizí jazyky, a za všechny případné problémy samozřejmě nese odpovědnost učitel.
Důležitost pedagogické práce dlouhodobě přehlížejí v parlamentu při tvorbě a novelizaci zákonů. Zvlášť nyní, kdy se významně posílila pravomoc ředitelů a ti mohou učiteli nařídit svoji představu, jak má učit. Možná původně dobře myšlená zbraň na špatné učitele se lehce může změnit na bič na všechny ty kreativní a inovativní. Nebo snad máme pouze osvícené a chápající ředitele škol? Místo, aby odpovědní a mocní většími investicemi usilovali o modernizaci škol, vybavení tříd a nákup interaktivních pomůcek, konečně skutečně navýšily platy tak, aby na tom pedagogové nebyli hůř než prodavačky, a mladí dosáhli i na hypotéky, vymýšlejí nebezpečné nesmysly. Komenského schola ludus (škola hrou) je tak stále spíše hrou politických diletantů, ztěžujících poslání učitelek a učitelů.
Mgr. Soňa MARKOVÁ, učitelka na základní škole
