Rodí se nová, federativní Ukrajina

Zasedání Rady federace RF mělo ne náhodou slavnostní ráz. Byl to vnější rámec aktu, kterým počíná nové státoprávní uspořádání celého tzv. postsovětského prostoru. Prezident Putin odmítl veřejně přednesený návrh, aby dvě již existující lidové republiky, Doněcká a Luhanská, byly přijaty do svazku Ruské federace, a rozhodl poskytnout těmto dvěma zdola proklamovaným republikám mezinárodněprávní uznání za samostatné státní útvary. Tím vzniká zárodek budoucí nové federativní (případně konfederativní) Ukrajiny, a to je mezník v zápase tří východoslovanských národů o jejich svébytnou existenci, která byla po rozpadu SSSR vážně ohrožena.

Zvlášť v 90. letech byly všechny státní útvary, které se zachovaly na místě bývalých sovětských republik, de facto pouhými koloniemi vítězů studené války. Od počátku nového tisíciletí začal pozvolný vzestup Ruska – provázený nenávistnou reakcí všech, kteří přicházeli do Ruska s touhou opanovat je a vykořisťovat. Rusko uniklo osudu, který zničil Jugoslávii a pustoší všechny její nástupnické státy. A jak se Rusko zdvihá, podává ruce a pomáhá ze závislosti na západních mocnostech i dalším národním republikám. Od posledního léta jsme mohli čas od času v souvislosti se zprávami o jednáních mezi Ruskou federací a Běloruskem zaznamenat zmínky o vznikající unii těchto dvou suverénních států. V této perspektivě je ruské uznání pro Doněck a Luhansk počátkem budoucí federované (resp. konfederované) Ukrajiny, která se, obrozená, znovu staví po bok druhým dvěma východoslovanským státním útvarům, které si budou stát bok po boku, jako vždy v šťastných obdobích své historie.                  

My, Češi a Slováci, máme eminentní zájem, abychom měli na svém východním boku za souseda silnou, nezávislou Ukrajinu. Je to jeden ze základních pilířů, o něž se musí opírat naše státní existence, chce-li být opravdu svébytná. Vysvětlení najde každý v Masarykově Nové Evropě. Novým geopolitickým faktorem od té doby je tu ovšem vynoření samostatné Ukrajiny, potenciální velmoci. Dědictvím z historie celého toho prostoru je ovšem i to, že životaschopný a silný státní útvar v těchto místech je představitelný jen jako federativní (resp. konfederativní). Stát, řízený dnes z Kyjeva, se před našima očima znemožnil identifikací s dědictvím banderovců, nejhorší špíny, která zůstala po Hitlerovi. V tomto duchu se propůjčil jako nástroj proti Rusku. Ale ještě předtím byla Ukrajina rozložena zevnitř. Zničila ji nesmyslná snaha prosadit centrální říši, unifikovanou podle měřítek z Kyjeva či Lvova. Unitární stát však nikde v prostorách východních Slovanů nefungoval a nebude fungovat. Ukrajina se obrodí jako federace nebo ještě spíš konfederace, jejíž základ sice vznikl už před sedmi lety, ale dostává de jure uznání právě dnes.

Ale my Češi a Slováci jsme ve věci zainteresováni nejen potřebou mít vůči velmoci na západním boku stejně hodnotnou velmoc po východní straně. Máme tu jistý závazek i uvnitř budoucího silného souseda, při jehož zrodu asistujeme. Jsou to podkarpatští Rusíni jakožto někdejší náš partner z časů první republiky. Ti nastoupili v roce 1991 společnou cestu s nezávislou Ukrajinou na základě ústavní záruky své autonomie. Zůstala po celých třicet let planým slibem. Zvrácená idea centralizovaného státu znemožnila rusínskou autonomii a zdůvodnila národnostní útlak (vůči němuž byly všechny české vlády lhostejné). Pozdravujeme proto Doněck a Luhansk také za to, že nastoluje via facti poměry, které umožní plné národní a státní uplatnění bývalých československých Rusínů.

Máme tedy všechny důvody, abychom vstup Doněcka a Luhanska jako samostatných útvarů na mezinárodní arénu uvítali jako velký svátek všech východních Slovanů a zčásti tedy i náš svátek. V tomto duchu jsme pozdravili přátele z Doněcka a Luhanska a zároveň blahopřáli také Rusku k rozhodnému kroku, který se zřetelně shoduje s naším národním zájmem. 

Jan TESAŘ, historik