Roční výročí Fialovy koalice lze zcela reálně charakterizovat jako období latentní vládní krize, odhalující fatální deficit demokracie u nás. Stačí připomenout nedávné protivládní demonstrace na jedné, a pohrdání veřejností s urážkou desetitisícových mas na straně druhé. Z názorů vládního uskupení jasně vyplývá pohrdání hlasem a vůlí lidu, absence vize reálného rozvoje společnosti a konkrétního realizovatelného programu. Konání vlády připomíná chování kočky honící se za svým ocasem. Ještě ani nebyl definitivně schválen státní rozpočet na příští rok, a již přichází správce státní kasy s návrhem jeho přepracování. S úlitbou již tak neopodstatnitelných a významně nadhodnocených zaměstnanců státu a za cenu dalšího dramatického zvýšení zadlužení současné, a zejména příští generace. Doplněné návrhem jeho výrazně asociálního partnera z ministerstva práce a sociálních věcí na radikální destrukci sociálního postavení a životní úrovně důchodců. Těch, kteří vytvářeli zdroje pro jeho blahobytné parazitování na ekonomickém, sociálním, psychickém i etickém parazitování. Nestydí se pan ministr před důchodci, přežívajícími na dávkách?
Spolu s gradující strukturální a finanční krizí, doplněnou aktuálně energetickou krizí a prudkým růstem cen základních životních potřeb, po dlouhou dobu pulsující bez aktivního konání vlády, může znamenat závažné ohrožená stability a dalšího rozvoje státu. Při tomto odsudku je třeba mít na zřeteli, že krize je zpochybněním cesty, kdy lidé pociťují potřebu radikální změny. Pouhé odmítání parametrických změn vydávaných koalicí za návrhy reforem bez současného jasného formulování vlastních koncepčních a systémových řešení není účinnou a ani reálnou cestou z narůstajícího ekonomického, politického i mravního marasmu. Odmítání bez východisek je pouze zachováváním neúnosného statu quo.
Jaké máme řešení?
Mnozí se mnou asi nebudou souhlasit, neboť podle KSČM máme řešení. S troškou demagogie se ptám, jaké? Své vlastní řešení mají všechny relevantní politické síly České republiky. Otázkou zůstává, zda jde o řešení konstruktivní, konsolidační, překlenovací, koncepční, propagandistické či revoluční, systémové? Jaké je naše? A jak je dokážeme prezentovat veřejnosti? Odpověď nám daly předchozí parlamentní i komunální volby. Teorie propagandy staví na poznání, že prosazení jednoho názoru primárně předpokládá nejprve vyvrácení názoru předcházejícího. Nikoli však pocitového, nýbrž vědomého, argumentačně podloženého. V opačném případě se mínění a jednání mas velmi rychle mění. Máme taková reálná a konstruktivní řešení? A jak je dokážeme veřejnosti sdělit? Bez kompromisů a podmínek?
Krize je nebezpečný stav, nepříjemná, kritická situace. Je však současně prostorem pro zásadní změnu. Podmínkou pro pokračování a zkvalitňování vývoje. Má-li však plnit svou resuscitační funkci, účinně reagovat na bující rozpory a gradující stagnaci, musí být správně analyzovány a pochopeny její příčiny, zformulovány a vytvořeny reálné a konstruktivní závěry. Tak tomu, bohužel, v řadě směrů není. Komu se prvnímu podaří aktivně vstoupit do tohoto otevřeného prostoru a chopit se iniciativy ve formulování východisek z krize v celém komplexu veřejné zprávy, ten bude mít výraznou konkurenční výhodu v působení na masy voličů. Tristní zkušenosti z nedávného období podpory hnutí ANO jsou varujícím mementem. A současně velkou výzvou. Nebojím se říci, že pro KSČM možná až osudovou.
Dotvořil se nám unikátní systém dvojí politiky. Zjevné, reprezentované optimistickými výmysly o vizích a nereálnými sliby volebních programů, a té druhé, paralelní. Skryté před zraky veřejnosti, postavené jen a pouze na kuloárovém, neprůhledném vyjednávání a obchodech. I když, pravda, rostoucí pocit beztrestnosti vládních stran vede až k takovým »inovacím« základních demokratických principů, jakou je veřejně proklamovaný a de facto kupovaný slib »loajality«. Výměna svědomí za post? Výměna demokracie za korupci? Vemlouvavý »koniášský« hlas premiéra o povinnosti být v první linii v boji proti »ruským agresorům« i za cenu masivního zbídačování občanů České republiky, a válečnické řinčení ministryně obrany dosáhlo bodu, kdy jediným demokratickým řešením krizové situace v naší vlasti je změna vládní garnitury.
Ladislav ŠAFRÁNEK, člen KSČM
