Relativita štěstí

Řidiči jezdí se svými auty jako blázni, aby nakonec stejně někde zastavili. A tak je to i s životem. Honíme se za možným i nemožným, hodnoty nehodnoty. A pak přijde velké nic. Naše myšlenky, nápady, plány, vše zmizí. Z velkého projektu zbude jen velké prázdno.

Ano. Vzpomněl jsem si na Gauguinův obraz. Odkud přicházíme, co jsme a kam odcházíme.

Sedím před pražskými Arkádami a dívám se na děvče na elektrickém vozíku. Nemůže chodit. Ale jede, učí se jezdit, ovládat jej. Usmívá se. Je šťastná, jak jen může být člověk šťasten v této situaci. Mistr světa v čemkoli nemůže být šťastnější. Každý totiž máme svůj horizont štěstí, za který nemůžeme, a tak, co je pro někoho nic, pro druhého je obrovská výhra.

V Kostarice, kde jsem prožil nádherných třiadvacet let života, jsem se naučil rozpoznávat jeho jemné nuance. Ta země se mění před očima. Chvíli k lepšímu, chvíli k horšímu. Také záleží na okolnostech a místě, kde se nacházíme. Přítel politik mne požádal o sportovní projekt v jedné horské vesničce. Sport pro děti. Povedlo se. Ale proč o tom píši? Zavezl mne ke zchátralému domku, ze kterého vyběhla postarší paní s velkým počtem dětí a celá šťastná nás vítala. Děkovala panu poslanci, na což byl dost hrdý, a gratulovala k vítězství ve volbách. Říkám mu, za co mu děkuje. Vždyť žijí v obrovské bídě. Ale svou stranu přesto stále volí. Jen pokrčil rameny a dodal, že to není tak jednoduché. Jak málo stačí někdy ke štěstí. Někdy stačí maličkost, aby děcka byla šťastná. To je u nich alfa a omega.

Štěstí dítěte nebo »obyčejného« člověka, třeba v »komunismu«, se rovná štěstí dítěte a bohatého člověka v kapitalismu. Proč? Byly zde určité limity dané vývojem. Nebyla současná technika, a tak vrchol krásného pocitu bylo kamarádství, přátelství mezi dětmi, ale i dospělými, kteří nemohli překročit horizont své doby.

A tak krásný pazourek v dávnověku měl stejnou hodnotu jako fotbalový balon Adidas později, nebo X-Box v ještě pokročilejší době. Vše je totiž relativní. Kdyby dnešní člověk, pohlížející na děti z minulého století svrchu, žil ve starém Římě, přejímal by hodnoty Římanů. A tak by to jistě bylo i obráceně.

Postoje a názory mnohých v dnešní době, někdy až konsenzuální, na to vše, jak se žilo kdysi, jsou směšné. Vždyť ke štěstí stačí opravdu jen málo. Tedy stačilo. Čím víc člověk má, tím hůře se mu štěstí hledá. Ano, dnes je to již o něčem jiném. Větší výběr, větší nároky, menší spokojenost. A tak vím, že mi mé štěstí z dětství nikdo nemůže vzít, ani upřít. Protože jej nemůže ani pochopit. Já totiž vím, že štěstí, radost, humor, mají zcela stejnou hodnotu ve všech historických etapách lidského vývoje. Alespoň pro ty lidi, kteří si toho umí vážit a chápou jej. Ti druzí pak mají, bohužel, smůlu.

Jan HÁJEK