Mluvíme-li dnes o suverenitě, chcete-li svrchovanosti, tak co je pro ni vnější překážkou? Pokud se podíváme na naši zkušenost v minulém století, tak když bychom nastolili otázku, co byly vnější překážky naší svrchovanosti? Začátkem 20. století to byla existence Rakouska-Uherska, ve 40. letech Velkoněmecká říše a od 50. do 80. let to byl Sovětský svaz a východní blok. A co je dnes tou vnější překážkou naší svrchovanosti?
Je to určité uskupení, které bych nazval liberální euroatlantické impérium a zdůrazňuji tu propojenost euro-atlantického prostoru. Čas od času se na to díváme jako na určitý spor mezi Evropou a USA, mezi dvěma centry. Tak to není. To možná bylo před druhou světovou válkou. Nyní je jednoznačně zakotveno. Impérium, které má své centrum ve Spojených státech amerických a vytváří tzv. atlantickou elitu a zahrnuje především vrcholné představitele života USA, a do ní jsou kooptovány významné postavy evropského veřejného života, politického, ze státní správy, z byznysu.
Krásně se to dá ukázat na představitelích Evropské komise EU. Kdo byl vlastně tím prvním šéfem? Jean Monnet. Národností sice Francouz, který byl doma všude možně, jen ne ve Francii. Rozuměl si lépe s kterýmkoliv americkým prezidentem než s francouzským Charlesem de Gaullem. Jeho nástupcem byl Walter Hallstein, taky velmi zajímavá figura. Ambiciózní právník, který v době třetí říše byl ideovou oporou nacistického režimu, pak se zúčastnil války v uniformě wehrmachtu a dostal se do amerického zajetí. Podstatné je, co se s ním stalo v roce 1945. Američané si ho vytipovali jako jednoho z pilířů v americky orientovaném poválečném Německu. Přijel na »převýchovu« do USA a po návratu domů se stává jedním z předních činitelů v Německu. A tento člověk potom hájí evropský zájem v Evropské komisi. Když se podíváme na Ursulu von der Leyenovou, tak je to přesně v této linii. Část svého dospívání byla v USA a nyní se ukazují její vazby s Pfizerem, které jsou rozkrývány. Ty ji staví do jiného světla. Ano, občas se objeví v Evropě někdo, kdo tvrdí, že Evropa by měla být autonomní, nezávislá, ale to je spíš výjimka potvrzující pravidlo a spíše taková kouřová clona. Mluvme tedy o liberálním euroatlantickém impériu.
Bušili jsme na vrata
Uvědomme si taky, že jsme do něj dobrovolně vstoupili, my jsme tam chtěli, my jsme na ta vrata toho impéria bušili. To je potřeba si také připomínat. V 90. letech nastal takový moment, kdy bych řekl, že impérium dosáhlo svého vrcholu a propadlo určité pýše. Bylo to období pýchy impéria, kdy si představovalo, že do sebe zahrne celý svět. Rusko, pokud nebylo nějakou dobu součástí, tak bylo u těch dveří. To bylo ovšem jelcinovské Rusko. O Číně se moc nemluvilo, bylo to něco jako, oni si to musejí teprve rozmyslet, kam směřují. Ta nadutost a pýcha se pak projevila v různých vojenských intervencích, které začínají koncem 90. let a pokračují v prvním a druhém desetiletí nového tisíciletí.
V určité chvíli pýchu impéria střídá panika. Otázka je, kdy nastal ten zlom. Podle mého názoru tím bodem byla světová finanční a hypotéční krize v USA koncem první dekády tohoto století. Pak se krize přesunula do Evropy, zacloumala eurozónou a zbídačila jižní Evropu. A to byl velmi důležitý moment. Jednak zpochybnil to, že impéria jsou zárukou prosperity, což byl také jeden z důvodů, proč jsme v 90. letech na ta vrata bušili. I když jsme v té době už věděli, že s tou prosperitou je to složitější. Ekonomové už tehdy upozorňovali, že se měníme na kolonii. To byl důležitý moment oné paniky, a pak ji akcelerovaly události let 2014 až 2016. Byly to hlavně události na Ukrajině a vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách USA. Do čela impéria se dostal někdo, kdo jim neseděl. Říkal věci, které impériu neodpovídaly.
Otočená debata
Proto si o to více dnes uvědomujeme, že jsme někde, kde nechceme být. Uvědomujeme si to také tím, jak se impérium vnitřně proměnilo. V 90. letech vypadalo jinak. Hodně se tehdy mluvilo o demokracii, o demokratickém deficitu v Evropě. To bylo obrovské téma. Ale to byla debata, která šla z členských států vůči Evropské komisi a evropským institucím. To byly otázky kontroly členských států nad komisí, nad parlamentem, nad soudem. Protože bruselské instituce nefungují demokraticky, tak jak by měly. Když skočíme o dvacet let dopředu, k tomu, čemu se říkalo demokratický deficit, tak o něm dneska nikdo nemluví. Není to tak, že by se tyto instituce staly demokratičtějšími, ale úplně se otočila ta debata. Dnes když se mluví o demokracii v Evropě, tak jsou to bruselské instituce, které kontrolují členské státy. To je naprosto absurdní a v 90. letech nepředstavitelné.
Změny byly původně motivovány pýchou impéria, které si myslelo, že si může dovolit cokoliv, a v posledním desetiletí jsou motivovány kontrolou nad informacemi, tedy jejich řečí: bojem proti dezinformacím, což je vlastně dezinformační válka atlantické elity proti všem, kteří mají jiný názor, kteří hájí suverenitu. To je podstata boje s dezinformacemi, to je panika, protože oni cítí, jak ztrácejí své pozice.
Extrémní progresivismus
Nicméně to neznamená, že když dnes někdo hájí svrchovanost, tak si řekne, ono se to nějak rozpadá, počkáme, za rok za dva se to celé rozloží. Ten rozklad, ten boj může trvat velmi dlouho. My si musíme uvědomit, kdo je ten nepřítel, s kým máme tu čest. Protože to je velmi mocná aliance, která v sobě spojuje prvek ideologický a materiální. Na jedné straně máme globální finanční oligarchii, která má zájem, aby neexistovaly suverénní státy, nemá zájem, aby někdo reguloval kapitál, jeho přesun, pracovní síly, zboží atd. To jsou ti lidé z ekonomického fóra v Davosu a členové Bilderbergu, institucí, které z tohoto hlediska nepotřebují národní státy. Naopak se jim hodí, když se hovoří o celosvětové organizaci hospodářství. Protože z toho profitují. To je v jejich pojetí ziskový charakter. To je ten motiv zprava. A pak je tu ten motiv zleva, což je, řekl bych, extrémní progresivismus, který vychází také z liberalismu. Ten shrnu do tří slov: klima, gender, migrace. To jsou hlavně tři velká témata části levice, která touto ideologií vychází vstříc těm, kterým se nehodí národní stát. Protože finanční oligarchie vnímá stát jako nějaký regulátor, stát, který má nějaké hranice a dělá autonomní rozhodnutí, odkazuje k určité tradici a způsobu jednání. To nezapadá do pojetí genderu a migrace. Takže to je nepřítel.
Musk se jim »nepovedl«
Pokud chceme nějakým způsobem vzdorovat, tak se musíme podívat, jak jsou rozloženy síly. My se na to můžeme podívat tak, kdo je tedy vyzyvatelem euroatlantického liberálního impéria. Zda jemu samotnému nehrozí nějaké problémy. Můžeme se na to podívat globálně a pak vidíme, že to mohou být státy sdružené v organizaci BRICS (Čína, Rusko, Brazílie, Indie, Jižní Afrika). To nás ale nemůže uspokojit, protože my jsme tady, ve střední Evropě. Pro nás není řešením, že padne euroatlantické impérium a ovládnou to Rusové s Číňany a nějakým způsobem do toho budou zasahovat Indové. To není něco, co by nás mělo uklidňovat. Pak je tu druhá možnost. To jsou rozpory mezi oligarchy, protože ti spolupracují do určité míry, a pak přijdou konflikty. Dneska to vidíme v přímém přenosu v souvislosti s nejbohatším mužem v USA Elonem Muskem, což je taky oligarcha, který se jim nepovedl. Dělá věci, které se v jejich pojetí nedělají. Přece je potřeba kontrolovat politickou korektnost – a Musk to nedělá. Podobně jako Trump, který se také nepovedl. Ale ani to by nás nemělo uspokojovat.
Vzpoura lidových vrstev
Myslím, že základní hodnota je demokracie, na tom se shodneme. A pokud hlavní demokratické očekávání spočívá v tom, že přijde nějaký neposlušný oligarcha a trochu jim zkomplikuje život, tak to nic neřeší. Může to něčemu pomoci, může to být prvek pozitivní, můžeme ho i podporovat, ale není to hlavní. To hlavní je, co se čas od času projeví v jednotlivých státech, a to je vzpoura lidových vrstev. Ve Francii to byly Žluté vesty, v letošním roce nizozemští zemědělci. U nás se během září a října podařilo různým iniciativám zaplnit několikrát Václavské náměstí na protest proti české vládě. Což znamená, že ve společnosti je poptávka po změně.
Aliance zleva i zprava
Ale pokud má být toto úsilí úspěšné a nemá přijít vniveč, tak je potřeba udělat něco podobného v politice. Vytvořit alianci, která bude rovněž ideologicky a také materiálně podložená, která však nebude čekat na nějakého oligarchu nebo grant od Sorose. To není způsob, jak se změní svět. Je potřeba zmobilizovat tu část kapitálu, která si uvědomuje to nebezpečí, lidi, kteří investovali do rozvoje země, kteří si zároveň uvědomují, že zaměstnanec není onuce. Takoví lidé tady jsou, kteří úspěšně podnikají, hospodaří na polích, kteří pro tuto zemi něco dělají. Druhý důvod je ideologický, který spočívá v tom, říci si, nestydím se za svůj národ, hlásím se k němu. Zleva i zprava. Pokud vznikne taková aliance, tak má smysl uvažovat o změně. Pokud nevznikne, můžeme diskutovat, scházet se tady, ale budou to jen prázdná gesta.
Petr DRULÁK
(Zaznamenáno na semináři Obrana svrchovanosti pořádaném spolkem Svatopluk 14. listopadu 2022)
Prof. PhDr. Ing. Petr Drulák, Ph.D. (*1972), politolog, bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů (2004–2013), první náměstek ministra zahraničních věcí (2014–2015) a velvyslanec ve Francii (2017–2019). Zakladatel zapsaného spolku Svatopluk.
