Podle jednoho soudu »vzorný Čech«

Kauza Desfours-Walderode (Des Fours-Walderode) se táhne jako černá nekonečná nit a stává se stálou mnohaletou náplní několika soudů. Jde o výklad dekretů prezidenta Beneše o konfiskaci majetku Němců a zrádců a o to, zda se týkaly právě pana hraběte Karla. Ten totiž se měl někdy v roce 1947 opět stát podivným rozhodnutím československých orgánů, aniž byla v té době známa jeho okupační činnost, občanem Československa. Po roce 1990 pak po »vzácném pochopení« nových mocných, pánů Rumla a Bratinky, dvěma stům představitelům šlechtických rodů bylo »navráceno« naše občanství, a tím jim bylo umožněno se pokusit obrat stát o velký majetek. Geniální ukázka, jak začít prolamovat zmíněné dekrety. Mezi tyto rody patřili Defours-Walderodové.

Štvanice (používám termín z jednoho televizního pořadu) na stát tím začala. Devadesátiletý hrabě Karel mohl v zájmu rodu začít svůj velký boj za »spravedlnost«, tedy o panství Hrubý Rohozec, a tedy o kus Českého ráje, kraje, který je blízký srdci každého Čecha, kraje Máchy, pátera Marka, básníků Šolce, Šrámka, malířů Jíry, Komárka.

Jenže ona je »spravedlnost« a spravedlnost. Pan hrabě Karel (Karl), člen Henleinovy strany, přijal, ač nemusel, po Mnichovu německé občanství. Ze strachu? Byli i představitelé rodů, kteří tak neučinili, viz například Wratislavové, část Lobkowiczů, Bubnové atd., a nic se jim nestalo. Jenže pan Karel (Karl) si zvolil. Znamenalo to však, že v době války musel narukovat k wehrmachtu. Neposlali ho na východ, byl cenný jako překladatel. Uměl totiž perfektně česky. A tak se v dobách nejhorších, tedy od září 1941 do roku 1943, stal překladatelem u pražského vedení Abwehru. Bylo to v době, kdy zde působil Paul Thümmel, což mohlo vypadat pozitivně, ale i v době jeho zatčení, vyšetřování a začátku konce A-54, což lze zase chápat negativně. Musel se účastnit i výslechů a překládat. O tom, jak se při tom choval, nevíme, ale nestačí už tato činnost k tomu, aby jeho aktivní němectví bylo potvrzeno? Málo věrné nebo méně prověřené by si v té době nikdo z nacistických mocipánů do takových služeb nevzal.

Aby na tom nebylo dost, našel jsem v knize vydané nedávno o kolaborantech a válečných zločincích vojenského historika Ivo Pejčocha zajímavou informaci vyčtenou z archivních dokumentů. Píše se v ní: »František Bartoš (jde o zradivšího generála Bartoše žijícího v Turnově) se v dubnu 1939 účastnil schůzky turnovských Němců s hrabětem des Fours Walderode… Během diskuse se probíraly i plány na vytlačení českých občanů z veřejných funkcí v místní správě«. Bartoš byl po válce odsouzen k trestu smrti. Hraběte Karla čekal odchod ze země a ztráta majetku. Únor 1948 zabránil, aby na základě neúplných dokumentů mu »byl vrácen« majetek. Po roce devadesát tomu bylo jinak. Naštěstí se našly další dokumenty. Méně příjemné pro rodinu Desfoursů. Naděje zmocnit se rozsáhlého jmění dostala trhliny. Ale přesto dokázal na chvíli i uspět. Když zemřel, »rodinného praporu« se chopila jeho žena Johanna Kammerlander(ová). Kauza se táhne dodnes a je zkouškou pro další prolamování dekretů prezidenta Beneše. Až tam dospěla naše současná demokracie.

Jaroslav KOJZAR