Od humanitárního bombardování k demokratické cenzuře

Osm dní po překotném přijetí České republiky do NATO byla vláda Miloše Zemana na nočním jednání z 19. na 20. března 1999 vyrušena telefonátem z Washingtonu a požádána, aby poskytla vzdušný prostor republiky k přeletům bombardérů mířících na Bělehrad. Po dlouhém rokování došlo k hlasování, v němž vláda ČR vyjádřila většinový souhlas, a to i s vědomím toho, že v průběhu bombardování dojde k tzv. vedlejším účinkům, tedy civilním obětem. Pouze tři ministři tehdy hlasovali proti.

Letadla odstartovala 24. března. Vojenská akce byla uskutečněna bez mandátu OSN. Česká vláda vydala krátce po zahájení bombardování oficiální stanovisko, ve kterém prohlásila, že při řešení kosovské krize dává vždy přednost diplomatickému řešení a lituje, že se tohoto řešení nepodařilo dosáhnout. Reakce na bombardování Jugoslávie vojsky NATO byly rozdílné napříč českým politickým spektrem. K největším kritikům bombardování patřili poslanci komunistické strany. Její tehdejší předseda Miroslav Grebeníček odsuzoval údery NATO bez schválení Rady bezpečnosti OSN. »S politováním konstatujeme, že také ČR se svým vstupem do NATO zařadila mezi země, které se na agresi vůči Jugoslávii mají podílet,« napsal v prohlášení. »Jde o porušení mezinárodního práva a o akt otevřené agrese, který vůbec nebere ohled na utrpení civilních obyvatel.«

Dalším z odpůrců řešení NATO byl místopředseda výboru Sněmovny pro evropskou integraci Vladimír Laštůvka, který se vyjádřil, že »válečná operace proti suverénnímu státu je precedens v historii aliance… Je to operace zcela zjevně bez mandátu a je to i v rozporu s článkem 1 Washingtonské smlouvy, která se odvolává na Chartu OSN«. Také premiér Miloš Zeman, předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus a mnoho politiků z řad sociálně demokratické strany vyjadřovali osobní nesouhlas s bombardováním. Někteří s mnohomluvností zastřešující opatrnost, jiní otevřeně a stručně.

Naopak horlivými zastánci leteckých útoků byli představitelé menších politických parlamentárních stran: Unie Svobody a KDU-ČSL. Poslanec Unie svobody Michal Lobkowicz se vyjádřil takto: »Ve chvíli, kdy se NATO rozhodlo zasáhnout, je prostě povinností všech politiků ‚držet basu‛ a kromě postkomunistů a fašistů v Evropě také všichni basu drží,« řekl. Nejvýznamnějším z těch, co »basu drželi«, byl prezident Václav Havel, který letecké údery schvaloval jako »humanitární bombardování«.

Ničení a zabíjení trvalo 78 dní a nocí. Teprve potom RB OSN vydala rezoluci č. 1244, která přiměla NATO ukončit nálety, ale další body rezoluce, požadující, aby Kosovo zůstalo integrální součástí svrchovaného Srbska a definující bezpečnostní podmínky soužití obyvatel, splněny nebyly. Podlomená autorita OSN nezabránila následnému odtržení Kosova a jeho nelegálnímu uznání. Zbudování obrovské vojenské základny USA v protektorátu Kosovo se pak stalo dalším krokem na cestě směřující k násilné přeměně světa. Při plánování přeměny bylo zabíjení civilistů od počátku výslovným předpokladem.

Zabíjení pravdy

Dalším předpokladem přeměny bylo a jezabíjení pravdy.V době agresívního zásahu NATO proti Jugoslávii ještě v ČR neexistovala alternativní internetová média. Kromě televize přinášely pravidelné informace dva hlavní deníky: MFD a Právo. Zatímco reportéři MFD až na čestné výjimky psali tendenčně ve prospěch NATO, Právo se pokoušelo o objektivnější zpravodajství a publikovalo i články, které vyjadřovaly negativní postoj k úderům.

Na titulní straně deníku vyšel článek o nesouhlasu Řecka s bombardováním Jugoslávie s názvem Řecko pro zastavení náletů. Záporný postoj k leteckým útokům vyjadřoval např. i rozhovor Igora Bruzla s jugoslávským basketbalistou Goranem Adžićem, působícím v české basketbalové lize, který se vyjádřil: »Mrzí mě, že v televizi jsou informace značně zkreslené, protože většina raket Američanů nezasáhla určené cíle. Umírají nevinní spící lidé, kdežto v CNN nebo BBC hovoří o úspěchu agresora,« řekl Adžić a Právo to publikovalo. I ČT občas v rámci vyváženosti přizvala do debaty odpůrce bombardování.

Omluva Miloše Zemana, ve které po dvaceti letech uznal, že bombardování Jugoslávie bylo mocenskou arogancí, přišla takříkajíc s křížkem po funuse, protože mezitím mocenská arogance ve jménu lidských práv a demokracie řádila v Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistánu a v dalších zemích »nepřizpůsobivých« k požadavkům USA. V Evropě bylo Srbsko a jeho oběti první na řadě. Pak se v hledáčku mocenské arogance ocitala i Ukrajina.

Násilný převrat v Kyjevě 2014 dotovaný z amerického státního rozpočtu byl oslavován jako vítězství demokracie a kdo to vnímal jinak, riskoval i život. Vzpomeňme na oběti upálení v Oděse. Ten zločin masové vraždy dodneška zůstal nevyšetřen a nepotrestán. Evropští politici, kteří zavírali oči před fakty o nacistické genocidě na Donbasu, dnes mužně burcují do zbraně proti RF, k jejímuž varování byli hluší. Zamlčování příčin, které vedly k vyprovokovanému zásahu ruské armády na Ukrajině, připomíná všeobecné spiknutí a ti, kdož se na něm nepodílejí, jsou označováni za nepřátele.

Ochotní udavači čmuchají

Od počátku konfliktu jsou v České republice nezákonně na příkaz vlády blokovány nezávislé weby a ochotní udavači čmuchají po internetových diskusích a zbaběle nahlašují statečné, kteří se s tzv. demokratickou cenzurou nesmířili. Epocha jediné povolené pravdy se znovu vrátila a nutí každého z nás, aby se zařadil. Buď podle své zbabělosti, nebo podle své odvahy a svého svědomí. Funguje to. Mnozí už se bojí přihlásit se k pravdě, aby je nepotrestala podle nového sazebníku, který aktualizoval nejvyšší státní zástupce. Když je slovo Rusko oficiálně užíváno jako synonymum ďábla a nenávist k Rusům se stala oficiálním nápěvem, pak je o trouby andělské rvačka. V naší zemi už je to tradice, že kdejaký postrašený trouba se hrne do kapely. Je mu jedno, že je to kapela funebráků. Hlavně, že si na chvíli taky vrzne, při té společné cestě ke hřbitovu. Neboť od bombardování Jugoslávie dostala fasáda evropského domu trhliny a nyní přichází na řadu bourání nosných zdí.

Ani fašistické praktiky už nejsou tabu. Stávají se rehabilitovaným manuálem, jak zastrašovat lidi. Kdybychom své dnešní naléhavé projevy směli přečíst ve veřejnoprávní televizi, jsem si jista, že by zneklidnily mnoho doposud důvěřivých občanů. Tu možnost ale nemáme. Ocitli jsme se v klatbě, jsme podezřelí kacíři, protože jsme nepodlehli démonu souhlasu a varujeme před ním.

Démon souhlasu je parazit, který požírá mozek člověka, ničí jeho schopnost přemýšlet a na uvolněné místo klade své výtrusy. Lidé, u nichž démon souhlasu už bivakuje, vypadají na první pohled normálně. Teprve když začnou mluvit, poznáme, že nedokážou přemýšlet samostatně, a tak pouštějí ke slovu svého parazita. Nejděsivější je, že si svůj stav neuvědomují. Všimněme si, že většina lidí, kteří se stali hostitelem démona souhlasu, vnímá svou situaci s povděkem. Je pohodlné nemuset přemýšlet. Je pohodlné stát v houfu a vykřikovat to, co démon souhlasu vyplodil.

Slovo jako munice

A přitom jsou dějiny našeho národa plné bojů o svobodu slova. Vítězství nikdy nebylo uznané nadlouho, zatímco trest za ně pokaždé přišel velmi rychle. Jako by pravda směla prozářit mlhu nad naší domovskou kotlinou vždy jen v krátkých intenzívních záblescích. Stopy těch světlých okamžiků naší historie však dosud nezmizely pod závalem globalizačních bagrů a stále z nich lze vyčíst paměťovou mapu napříč generacemi. Svět bez vzpomínek a bez odkazů na dávná vítězství se sice už ohlašuje duněním, jako blížící se bouře, ale stále nám zbývá čas postavit zátarasy a sešikovat se k bitvě proti lži.

Nečekejme, že ten boj proti zničujícímu démonu souhlasu bude poslední. Nebude. Ale nejít do něj by znamenalo zradit osudový úkol, který Čechové včetně Moravanů a Slezanů na sebe odpradávna vzali. Naši předkové bránili svobodu slova a názoru vozovou hradbou. Dnes, v zemi bez suverénní armády, musíme samotné slovo užívat jako munici. Každý výstřel někoho probudí a ozáří mu cestu. Nesmíme právo na svobodu slova vzdát, protože jinak tu cestu budou určovat noční pochodňové průvody nácků.

Lenka PROCHÁZKOVÁ

(Projev před Velvyslanectvím Srbska k výročí zahájení bombardování Jugoslávie 24. března 2022; mezititulky redakce)