O jaké demokracii je tady řeč?

Rozhádané koalice, neúcta k opozici, množící se žaloby a vzájemná osočování dle mého názoru odůvodňují otázku položenou v titulku. Co je například demokratického na obecně známých příkladech podvodů, korupce, kuloárních machinací a neprůhledných transakcí včetně cholerických, až revanšistických výpadů exponentů pravice proti naší straně a celé levici? Vydává se to totiž za projev svobody slova jako nedílné součásti demokratického právního státu.

Demokracie obecně je prostředkem ventilujícím konflikty mezi lidmi a umožňujícím jejich řešení prioritně bez zjevného použití násilí (fyzického nebo duchovního), případně je odstraňující. Přitom největší hlasatelé demokracie jsou zpravidla první mezi těmi, kdož ji znevažují či devalvují. Tahanice kolem volby funkcionářů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jsou dostatečně přesvědčivé.

Základním vnitřním předpokladem demokratického uspořádání společnosti jako vlády lidu, prostřednictvím lidu či jím volených zástupců, a ve prospěch lidu, je jejich prospěšnost. Jako taková ke svému fungování žádnou doktrínu nepotřebuje. Naopak dlouhodobé snahy zejména ze strany pravice na přijetí jakési »doktríny demokracie« její základní principy deformuje. Vyplývá to přímo z jejích různých přízvisek – buržoazní, lidová, konzervativní, socialistická. Vyjadřují totiž mocenský poměr sil a třídních vztahů ve společnosti. Je třídní!

Rozhodování si rozdělily různé zájmové skupiny politických stran, parazitující na státu v symbióze s vlivnými průmyslovými a finančními kruhy. Stát přestává být organizací nás, občanů, a stává se organizací politických uskupení, která si jej přisvojují jako snadnou kořist k exploataci. S drzým odvoláváním se na údajné zájmy a potřeby občanů, kterých se však na jejich názory nikdo neptá. Politická činnost veřejnosti je stále zřetelněji omezována na pouhý volební akt.

Karel Čapek kdysi napsal: »Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem; ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje nás a skličuje přízemnost politického jednání.« Nechce se věřit, že od těchto slov uplynulo devadesát let.

Říká se, že demokracie je diskuse. To je sporný fakt. Není tomu náhodou tak, že diskutujeme teprve tehdy, když nevíme, jak dál? Když chceme získat čas na rozhodování, chceme-li problém bezbolestně odložit, dokud neztratí aktuálnost? V parlamentě leží či jsou k projednání dlouhou dobu připraveny desítky až stovky údajně důležitých dokumentů, nad kterými se tiše uzavírá voda. Kolik prostředků, finančních i mozkových kapacit, je tak zbytečně vynaloženo? To vše pod falešnou zástěrkou demokracie.

Ladislav ŠAFRÁNEK