Tak jsme opět přežili vánoční a novoroční svátky a můžeme se plně vnořit do běžného života v České republice, pokud se to tedy dá říci v situaci, kdy nás ohrožují takové katastrofy, jako je covidová pandemie v kombinaci s »výdobytky« novodobého kapitalismu v podobě růstu cen všeho, a hlavně energií. To vše je ještě patřičně »vyfutrováno« vidinou »zářivé« budoucnosti pod jistě citlivým vládnutím asociální koalice v čele s ODS.
Charakteristickou ilustraci k těmto nadějným vyhlídkám jsme mohli nalézt i při sledování novoroční produkce České televize. My pamětníci vysílání Československé televize z dob socialismu si jistě připomeneme, že standardním programem pro novoroční večer byla Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany, která měla v pozitivním duchu povzbudit (český) národ a ukázat mu jeho lidové kořeny.
Časy se mění a lidové kořeny českého národa jsou něco, co se restaurované kompradorské buržoazii v ČR ale vůbec »nehodí do krámu«. Nějaká lidová aktivita je přece naopak podezřelá, neboť narušuje jedině správnou ideovou linii, podle které se společnost rozvíjí pouze tehdy, jestliže je řízena vyvolenými elitami, které mají nezadatelné lidské právo svobodně hromadit majetky a odírat podřízené a poddané masy, od kterých se očekává, že budou tuto nadřazenost elit uznávat a přímo vyžadovat.
A nejde přitom pouze o »elity« současné, duch podřízenosti se musí správně adorovat a pěstovat i při pohledu do minulosti Takže se v tomto duchu musí přizpůsobit i kulturně ideové působení na tyto masy v podobě vysílání médií, a zvláště České televize. Jsme už tedy po mnoho let »masírováni« pořady oslavujícími ty skvělé vlastnosti »české« šlechty (nejlépe tedy s německou a nacistickou minulostí). Součástí této tendence je i oslava rakousko-uherského mocnářství a jeho údajně blahodárného vlivu na povznesení českého národa, jenž se pak tak nepěkně odvděčil v roce 1918.
Takže novoroční program ČT nemohl být lépe koncipován než připomenutím naší slavné minulosti pod panstvím habsburských pánů. Zřejmě k tomu měla sloužit celá minisérie o Marii Terezii, jejíž zakončení jsme směli sledovat právě na letošní Nový rok. V zájmu objektivity je třeba říct, že se přece jen tento pořad vyhnul úplné »barvotiskovosti« tak typické například pro film o manželce Franze Josefa »Sissi«, ale že se zde objevily i kritické momenty a poznámky o době panování této rakouské arcivévodkyně, třeba i o skutečné situaci obyčejného českého lidu v té době, jak o tom píše i ve svém článku Z. Válka: »Josef II. si nechal vypracovat realistickou zprávu o stavu životních podmínek v Čechách a na Moravě a byl upřímně zděšen. Je hrozné ji číst ještě dnes. Na mnoha panstvích byli lidé na úrovni zvířat. Jak poznamenal cestovatel ze Saska: ‚Čechy jsou bohatou zemí plnou chudých lidí. Než na ně promluvíte, líbají vám šos.‘ Příčinou otřesného stavu venkova byla místní šlechta. Dnešní fascinace touto dvouprocentní menšinou (v 18. století už méně než jedno procento) by leckdy dostala velké trhliny v představách o jejích zásluhách o národ, kdybychom si přečetli ‚Josefovu zprávu‘. Zvlášť když drtivá část z nás je potomky víc než devadesáti procent nevolných rolníků.«
»Marie Terezie: Čechy nedám! Jak habsburská panovnice ovlivnila chod dějin i vlastní monarchii.« Zbyněk Válka, Reflex 29. 11. 2020.
K tomu lze ještě připojit informace o hladomorech té doby, které se v tomto oslavném pořadu ovšem už neobjevily. Stačí pohlédnout do wikipedie: »Hladomor v českých zemích v letech 1770 až 1772 bylo období rozsáhlé neúrody a hladu v českých zemích pod vládou habsburské monarchie, které začalo na jaře roku 1770 a trvalo až do roku 1772. Celkový počet obětí v jeho důsledku se odhaduje na 250 000 až 500 000 zemřelých, velká část z nich na venkově. Špatná hospodářská situace země, vyčerpané sedmiletou válkou, kombinovaná s několika roky neúrody obilí způsobila potravinovou krizi, během které v zemích Koruny české následkem hladu či zvýšeným šířením nemocí zemřelo zhruba 10–15 % z celkové populace a trvalo přibližně 15 let, než počet obyvatel dosáhl stavu před rokem 1771, tedy asi 4,5 milionu.«
Přes některé tyto objektivizující prvky jsme si v uvedeném pořadu nakonec vyslechli oslavné výroky o silné a rozhodné panovnici, která uhájila »rakouské dědictví«, pomohla stabilizovat politické poměry v tehdejší Evropě, milovala své děti i svého (nevěrného) manžela a vůbec byla ve své době příkladnou panovnicí, která zastínila i všechny muže. Zdá se tedy, že našim vykladačům historie nevadí, že dané období nemůže být z hlediska českého národa »ani náhodou« považováno za pozitivní, a chápou rakouskou monarchii, a obecněji feudalismus nikoliv jako brutální diktaturu, ale jako »staré zlaté časy«, ke kterým je záhodno vzhlížet s obdivem.
Ještě doplním, že náš televizní novoroční program nezůstal jen u Marie Terezie, ale uvedl i koncert Vídeňských filharmoniků a pořad o Bílé hoře, asi abychom si uvědomili, že bylo období, kdy jsme se pokorně vrátili do lůna civilizace a Habsburků. Nemám nic proti Vídeňským filharmonikům, ale přece jen si umím představit pořady více odpovídající duchu českého Nového roku.
Pavel JANÍČKO
