Noční motýl a splněný úkol

Noční motýl. Přesně tak se cítím. Modří už vědí. Ano, myslím na píseň Štefky v podání Míly Spazierové-Hezké, která propůjčila hlas představitelce hlavní role Haně Vítové. »Noční motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená,« zpívala hlavní hrdinka filmu v písni, která se zařadila mezi evergreeny nejen kvůli nesmrtelné melodii Císařského valčíku Johanna Strausse (v úpravě Romana Blahníka), ale především kvůli příběhu, který jako ústřední hudební motiv provázela.

Dlouho znám píseň Čas rozchodů skupiny Kamelot. Hledal jsem na netu její text a k mému velkému překvapení na webu karaoketexty.cz je připsán Jiřímu Šlitrovi. Ať už je autorem on, nebo frontman skupiny Roman Horký, nemění to nic na tom, proč se mi ta píseň vždy líbila: »Čas rozchodů ten bolí víckrát, i když se tomu nevěří. Lásku nedokážeš vyhrát, nemůžeš chytnout pápěří, co vítr ke slunci už odvál a na prach jistě rozmetal. Svýmu slibu taky dostál vítr, co letí někam dál… Neboj se, čas ten rány zhojí, je nejlepší fáč, pokaždé rvát se za něj stojí, ať jsi snílek nebo rváč. Ztracená víra se ti vrátí, až překročíš práh, proud slzí zadržet se bráním, sypou se jako z lusku hrách.«

Ne, nemám problém s láskou, i když vlastně ano. Byl to patnáctiletý vztah, který teď dostal pořádnou ránu. Mám rád splněné úkoly, i ty, které dostal a splnil někdo jiný. Každý totiž má na tomto světě nějaký svůj úkol, který má splnit. Nevěřím, že ten můj byl »jen« oněch patnáct let, musí ještě »něco« být. Jak zpívala Pavla Kapitánová: »Nevěřím, když se musíme bránit, prostě nevěřím, když jim musíme lhát, nevěřím, když se musíme chránit, prostě nevěřím, když se musíme bát. Nevěřím, dokud budou nás míjet, prostě nevěřím, dokud budem se prát, nevěřím, dokud bude se střílet, prostě nevěřím, dokud budou nám lhát. Nevěřím žádný pochybný kráse, prostě nevěřím žádnejm pochybnejm hrám, nevěřím tomu, co jasný zdá se, prostě nevěřím tomu, co jasně mám…«

Jako předseda Vlasteneckého sdružení antifašistů ČR vím, co to je, když někdo po mnoha letech dobré práce najednou začne více řešit osobní vztahy, spíše »nevztahy«, a rozbije něco, co léta stálo i na něm. Možná se časem dozvíme, čí úkol plnil, protože nic se neděje jen tak. Druhou ránu našemu spolku zasadil, jako mnohým dalším, nezvaný host koronavirus. A samozřejmě přirozený jev, zvaný čas, který slovy Karla Gotta »letí jako bláznivý – já nechytím ho ani vy, tak zbývá nám jen vzpomínání, jež do písní se skrylo nám. Jdou vojska s písní do bitev, zní pochod, kolem teče krev a jiná píseň říká přísně: Už toho všeho bylo dost!«

Ano, už toho všeho bylo dost. Nevím, jestli »za humny« jdou vojska do bitev s písní, ale to »za humny« je moc blízko a už se to dotýká i nás. Vždyť zatímco jedni v hromadných dopravních prostředcích někdy i s výsměchem ukazují pas, jiným vláda hrdě zdraží jízdné! Také plní úkol…

Ve středu jsem byl svědkem něčeho, co nepřeju nikomu. Jel jsem metrem a před stanicí Nádraží Holešovice souprava najednou divně cukla a zastavila. Slyšel jsem dost tlumený řev, byl jsem totiž v posledním voze. Domů jsem musel jet tramvají. Až tam jsem se dozvěděl to, co jsem od začátku tušil: »Muž spadl pod soupravu a pod vozem zůstal zaklíněný. ‚Utrpěl devastující poranění dolních končetin,‘ uvedla mluvčí pražských záchranářů Jana Poštová. Podle policejního mluvčího Richarda Hrdiny se mladý cizinec zřejmě pokusil o sebevraždu.« Také on měl zřejmě pocit, že už svůj úkol splnil…

Moc mě mrzí, jak se při všech těchto věcech k sobě chovají prý páni tvorstva – lidé. Když jsme byli vyháněni z prostor metra, použili někteří eskalátory, jiní se vrhli na celou šířku obyčejných schodů. Dolů do nástupiště se snažili dostat dva mladící, nedbaje výzev z reproduktorů k opuštění prostoru a ještě sprostě všem nadávali, že se chodí vpravo…

O chvíli později v tramvaji dva »posilnění« pánové telefonem objednávali pivko v nálevně, kde už by seděli, nebýt »nějakýho debi*a, kterýho teď seškrabujou«…

Ano, život se nedá přežít, jsme sem jen na chvíli půjčeni, ale proč si z něj dělat peklo na Zemi jen proto, že každý má nějaké úkoly, které mohou jít i tvrdě proti sobě…

Zbyšek KUPSKÝ, předseda VSA ČR