Podle průzkumu veřejného mínění se bojí 55 procent obyvatel říci nahlas svůj názor! Tento neoddiskutovatelný fakt by měli vzít na vědomí nejen naši spoluobčané, ale hlavně provládní novináři, sociologové a především pak politici, kteří v tom mají prsty, podporujíce současnou fialovou totalitní demokracii ze všech svých sil.
Už nad našimi hlavami práskají bičem zvaným blokování dezinformačních webů a blogů, aniž by národu načrtli pravidla určující, co je a co není dezinformace. Odtud je již pouhý krok k omezování svobody slova v tištěných novinách a časopisech i dalších médiích.
S výjimkou ČT1, která je provládním slouhou a kde se objektivní informace neobjeví ani náhodou. Ne, tady nějaké omezování a cenzura jistě nehrozí. Jejich štěkající moderátorky a přechytralí kolegové, nepouštějící v diskusních programech ke slovu opoziční diskutéry, jsou nepostižitelní a neodvolatelní, jak se zdá – ať si plácají, co chtějí. Lépe řečeno, co se od nich očekává. Hlavní moderátorská hvězda, přezdívaná »plechová huba« s ledovým klidem přehlédla ve večerních hlavních zprávách v sobotu 11. března protivládní demonstraci Česko proti bídě, jejíž účastníci zaplnili Václavské náměstí do posledního místa a dle odhadů nezávislých pozorovatelů se protestního shromáždění zúčastnilo na sto tisíc lidí.
V dalších dnech bylo divákům tohoto televizního kanálu vysvětleno, že se ona sociální bouře zvrhla v proruskou demonstraci. Že požadavky lidu i řečníků sobotní protivládní demonstrace Česko proti bídě, přející si též mírová jednání a stop válce, jsou prakticky – jakož i názor, že se na území Ukrajiny odehrává válečný střet Západu s Ruskem – vlastizrádné a trestné. To konec konců potvrzuje na padesát soudních procesů, vedených v tomto čase proti lidem, kteří si troufli nahlas něco takového prohlašovat.
O stavu naší demokracie hovoří za vše mediálně známý problém učitelky, která je souzena, když si jí žák, po poradě s rodiči, nahrál na mobil a udal, že učitelka káže ve škole podporu Ruska, když se dětem snažila vysvětlit, kdo a proč rozpoutal na Ukrajině válku. Ten mladíček není asi schopen pochopit, co provedl, ale jeho rodiče by se měli hluboce stydět. Společnost by se od nich měla odvrátit a opovrhovat jimi, neboť vychovali udavače a práskače hrubého zrna.
Pravdou je, že vzpomínaná sobotní demonstrace přerostla v závěru ve střety s policií. Několik desítek lidí, skupina početně menší než na mlácení spoluobčanů připravení policejní těžkooděnci, se pokusila vniknout do Národního muzea, aby odstranila ukrajinskou vlajku. Voda na mlýn ministra vnitra Rakušana, který prohlásil: Zástěrka proruské provokace.
Abychom byli upřímní, Ukrajina si na ČR opravdu nemůže stěžovat. Dodáváme jí zbraně, cvičíme její vojáky na svém území, s finanční a humanitární pomocí a velkorysým přijetím takřka půl milionu ukrajinských běženců s nejvyššími sociálními a zdravotními výhodami, o jakých se jim nesní leckdy ani doma, jsme na špičce žebříčku Ukrajině pomáhajících států z EU.
Ale proč se máme dnes a denně dívat na obecní úřady, muzea, divadla i úřadovny policie a další státní i soukromé instituce, ozdobené ukrajinskými vlajkami? V den výročí začátku války dokonce v Praze jezdily tramvaje s ukrajinskými praporky. Není jisté, zda to vůbec zákon povoluje, zdobit dlouhodobě cizími prapory české úřady. Co je však jisté, většinu našich spoluobčanů už tato medvědí služba Ukrajině nejenom unavuje, ale i rozčiluje a irituje.
Ale to jsme si již řekli na začátku tohoto zamyšlení. Pětapadesát procent našich občanů se bojí říci nahlas svůj názor.
P. S.: Čekám v nejbližších dnech po uveřejnění tohoto komentáře obsílku s modrým pruhem, abych se dostavil na policii k vysvětlení, co tím chtěl autor říci. Asi se přestěhuji do svobodného Maďarska.
Ivan ČERNÝ
