Tak jsem se dočetl, že vláda má v plánu zrušit hudební a výtvarnou výuku na základních školách. Jsem skladatel, muzikant, proto se soustředím na to, že naši současní absolutní vládci nám v podstatě naordinovali zpřetrhání našich národních tradic. To jest hudebnost Čechů, Moravanů a Slezanů.
Vždy se říkalo, že naše země jsou konzervatoří Evropy, a já dodávám i celého západního světa. Vždyť náš geniální Antonín Dvořák byl v podstatě zakladatelem amerického národního hudebního školství. Na naši poměrně malou zeměpisnou rozlohu jsme byli hudební velmocí. Upřesním velikány naší hudby. Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
Tito všichni velikáni měli v krvi naši hudebnost, která tryská z národních písní. A nakonec i velikán pop music Karel Svoboda (1938-2007), jehož hudba dobyla německy mluvící svět, měl toto bezprostřední hudební cítění. A dovolte mi, abych k tomu přiřadil i Petra Jandu (nar. 1942), jehož písně si našly své místo u všech oslav, či táborových ohňů, což platí v neztenčené míře i o písních Jiřího Šlitra (1924-1969) s texty Jiřího Suchého (nar. 1931), či zlidovělých písní Fanoše Mikuleckého – vlastním jménem František Hřebačka (1912-1970), o jehož písni Vínečko bílé a dalších si všichni myslí, že to jsou písně lidové. Taktéž Vlastovi Redlovi (nar. 1959) se podařilo něco podobného s jeho písní Galánečka. A samozřejmě i svůj zlidovělý život žijí písně Jarka Nohavici (nar. 1953). V nekomplikovanosti, v ryzí melodičnosti a v nepředstírání velikášství je síla našich hudebních velikánů, včetně těch současných.
Politici se dívají na skladatele tak trochu svrchu. Neuvědomují si, že svými díly a jejich zhodnocením (tantiémy – anglicky royalties) přinášejí do našeho hospodářství mnohdy více peněz než nějaký středně veliký průmyslový podnik. Dnešní nekompetentní vláda chce svým necitlivým vyhozením hudební výchovy ze základního školství přetnout žíly jednoho z nejsilnějších atributů naší národní identity, přirozené hudebnosti. Lidové písně zmizely z vysílání rádií, naše rodinné stříbro dechovka, jakbysmet. Posledním záchranným stéblem proti eutanázii citu byli zanícení učitelé a hlavně učitelky na základních školách. Obávám se, že snad vládě jde o to, aby náš národ neměl své písně a rozpustil se v nepřehledné globální mase všednosti a citového vyprázdnění. Národ, kterému vzali písně, zahyne.
Petr HANNIG, bývalý prezidentský kandidát
