Ve čtvrtek 23. března jsme v rámci tradičních Diskusních čtvrtků Městského výboru Brno otevřeli téma výrazně aktuální, a sice Válka a mír – pojmy a důsledky pohledem právního řádu. Téma však stejně aktuální jako nebezpečné. A to doslova! Za příklad může být použita kauza Skála – Kapal – Václavík, která jistě ještě zdaleka nekončí.
Již v úvodu proto bylo ze strany MěV avizováno, že účelem diskuse není bez znalosti konkrétních reálií planě spekulovat o současném ozbrojeném konfliktu na území Ukrajiny, ale v podstatě si připomenout, co o pojmech mír, válka a souvisejících víme z pohledu společenských nauk, abychom mohli současné dění nazírat pokud možno co nejracionálněji. A pokud to časový prostor dovolí, vstoupit i do světa poněkud chaotického a říci si, co k tématu obsahuje právní řád, náš domácí i mezinárodní. Proto i z důvodu snahy předejít nežádoucím možným reakcím na nedomyšlené formulace byla přivítána odvaha právníka JUDr. Josefa Augustina, člena odborného zázemí ÚV KSČM, ujmout se zpracování úvodního slova k nelehkému tématu a děkujeme mu za ochotu přijet za vystoupením za námi do Brna.
Nuže k samotnému tématu. Jen ve velmi hrubém shrnutí více než hodinového vstupu lze za podstatné vyvodit, že mír a válka jsou odedávna z pohledu reálného života pojmy v podstatě neoddělitelně spojené, jakkoliv je zřejmé, že mír je starší a původnější stav lidské společnosti než válka. Jedna z jeho definic jej charakterizuje jako stav rovnováhy a porozumění v člověku i mezi lidmi, kdy se respekt získává přijetím rozdílů, trvalou tolerancí, konflikty se řeší dialogem, lidská práva jsou dodržována a každý hlas je slyšen. Všichni tak mohou být šťastní bez sociálních napětí. (Možná se mýlím, ale dovolte mi vlastní poznámku – nemá tato definice míru hodně blízko k obecným atributům demokracie a současně daleko k tomu, co se nám za ni předkládá?)
V souvislosti s definováním míru bylo připomenuto, že historie, řekněme, vědeckého zpracování tématu sahá hluboko do minulosti. Pokud zůstaneme v evropské civilizaci, nelze přejít Thúkydída (5. stol př. n. l.) s jeho vskutku nadčasovým poznatkem – Aby byl mír, musejí ho chtít všichni lidé. Aby vznikla válka, stačí, aby si ji přál jeden člověk – agresor. Není však vždy snadné poznat, kdo jím je!A zde nelze minout křesťanské filosofy – konkrétně sv. Augustina (5. stol. n. l.) a Tomáše Akvinského (13. stol.), kteří se zabývali problémem ospravedlnitelnosti války. Zejména jeden z Augustinových závěrů lze po Thúkydídovi přijmout za stěžejní i pro »moderní« náhledy – Válku je možné považovat za spravedlivou, pokud slouží míru, směřuje proti spáchanému bezpráví, je nařízena legitimní autoritou a vedení války se omezí na nezbytně nutnou míru násilí. Dovolím si další vlastní poznámku – jako bych cítil smysl formulací platné mírové Charty OSN, kotvy mezinárodního práva. Každopádně lze asi Chartu a vůbec OSN oprávněně vnímat jako institucionální odraz zkušenosti lidstva s příčinami a dopady dosud nejzávažnějšího ozbrojeného konfliktu, II. světovou válkou. (Hm, jestli právě tohle není důvodem, proč je dnes ze strany nejmenované zámořské velmoci tak často její význam zpochybňován…)
Nuže, válka. Válka je opakem míru. Proplétá se celou lidskou historií a nelze si nepovšimnout, že má desítky podob a mnohdy, logicky, zcela protichůdných hodnocení. To proto, že dějiny vskutku píší vítězové, ale ne vždy se jimi stali a stávají ti, kteří válku zahájili či úmyslně vyvolali. Válka je každopádně vždy provázena nezměrnou lidskou tragédií jednotlivců i celých národů, bez ohledu, na jaké straně stojí! Bohužel, za celé »kulturní« dějiny nedošlo k zásadnímu poučení a odmítnutí válek. Pokud není někde vedena válka, jde nejpravděpodobněji pouze o tzv. příměří. Dobu, během níž potenciální váleční soupeři zpravidla nerozvíjejí mír, ale připravují se na nový střet. Podle povahy zájmů buď na útok, nebo na obranu. To nás vrací k filosofii a k tomu, že války mohou být i spravedlivé, a vždy je třeba správně (a včas!) rozpoznat agresora! Zde osobně doporučuji sledovat stopu peněz a veřejně deklarovaných i úmyslně skrývaných rozpoznatelných zájmů, a to v kontinuitě nejen let, ale mnoha desetiletí i staletí! (Důvodem budiž například poučení z předchozí diskuse k Brestlitevské dohodě.) Odedávna je přitom hlavním motivem zahájení válek uzurpace cizích přírodních zdrojů, neradno však i dnes podceňovat a přehlížet takové iracionální motivy jako třeba »prostá« nenávist a msta…
V dalším byly v rámci úvodního vystoupení i diskuse samozřejmě připomenuty a analyzovány mnohé další souvislosti války a míru. Jako zejména odraz v právu mezinárodním (viz již zmíněná Charta OSN, Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku, ale také Smlouva NATO), právu vnitrostátním (počínaje Ústavou ČR včetně Listiny základních práv a svobod, ústavním zákonem o bezpečnosti, branným zákonem aj.) a také ve výrocích významných osobností. Z této části si dovolím upozornit na to, že český právní řád nezná vyhlášení války! Zná ale vyhlášení válečného stavu. To plně odpovídá tomu, že podle českého trestního zákoníku je příprava a podněcování útočné války a agrese trestné a že i válečný stav je ve smyslu právního řádu jako celku přípustný pouze za účelem vlastní obrany. Za připomenutím Charty a Severoatlantické smlouvy přišel nevyhnutelně na přetřes našimi politiky často odkazovaný čl. 5. Je totiž vykládán v kontradikci k jedinému článku smlouvy (a kontextu našeho právního řádu), ve kterém se smluvní strany k něčemu zavazují, a sice k článku 1., který se dovolává mírové dikce Charty OSN. Samozřejmě to vzbudilo i snahu účastníků dojít k názoru na trestnost aktuálního jednání členů naší vlády … ale tomu jsme se vyhnuli jednak s odkazem na míjení se zaměřením Diskusního čtvrtku a jednak na obtížnost případného právního formulování. Snad někdy příště? Na druhou stranu bylo ovšem připomenuto, že právě komunisté byli, jsou a budou ze své podstaty silou mírovou. Dobře však víme, že i mír musí být spravedlivý, aby nebyl otroctvím.
Václav FIŠER
