Minské dohody. Kdyby…

»Problém Ukrajina« by nemusel vzniknout, kdyby…« Těch »kdyby « je moc. Připomenu zvláště jedno – Minské dohody, tedy konkrétně: »Minsk II«. Ta »druhá« vznikla po schůzce představitelů Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa, Porošenka, Putina, Hollanda a Merkelové, a byla podepsána 12. února 2015. Měla znamenat mír na Ukrajině. Měla, ale neznamenala. Ukrajina dodnes totiž nesplnila svůj díl povinností, k nimž se zavázala. Zopakujme si ve stručnosti, co tehdy svým podpisem Porošenko a ti další stvrdili. Především to, že od 15. února 2015 nastane na východě Ukrajiny příměří. Za přítomnosti zástupců separatistických území došlo poté ke konkrétní dohodě na stahování těžké techniky z pásma dotyku. Příměří měla trvale sledovat kontaktní skupina OBSE, měla být vyhlášena amnestie a propuštěni všichni rukojmí, jak z ukrajinské, tak z povstalecké armády, zakázáno trestat osoby v souvislosti se zdejšími událostmi, staženy všechny zahraniční ozbrojené útvary. Po komunálních volbách měla následovat »úplná politická regulace«. Ta předpokládala schválení ústavní reformy, přijetí trvalých právních předpisů, jež by umožnily decentralizaci země a potvrdily tak zvláštní postavení obou oblastí. To se však nestalo. Ukrajinská strana poté, co se vrátila z jednání do Kyjeva, narazila na radikálně nacionální část společnosti a začala reformní části dohody blokovat.

Nástup ruskojazyčného prezidenta Zelenského přinesl určité naděje do naplnění Minských dohod. Předpokládalo se, že bude vstřícnější k dohodě. Tlak nacionalistických sil však způsobil, že ani on se neubránil »slibu«, že nejen východní území, ale i Krym budou »navráceny« Ukrajině. V tom ho podporovaly Spojené státy a země NATO. Případná další reformní opatření tak zůstala na papíře. Korunu všemu nasadila žádost o přijetí Ukrajiny do NATO. V tom nebyla ani tak touha po vstupu do tohoto »obranného společenství«, ale snaha jejím prostřednictvím se domoci odpadlých území. A NATO? Neodmítlo tuto snahu. Dokonce ji přivítalo. Proč si nevyzkoušet, kam až Rusko bude ustupovat? Jde přece o velmi strategické území.

Pro Rusko nastala složitá situace. Dalšími kroky NATO by byla na jihozápadě Ruska narušena strategická rovnováha, která je už nyní až příliš křehká. Proto začalo s psychologickým a diplomatickým protiúderem. Už pro uklidnění situace by nestačilo jen plnit Minské dohody, ale chlapské slovo. Najít nějaké schůdné řešení pro všechny strany. Řešení válkou však odmítám.

Je třeba pochopit, že Rusku jde o jeho klid a bezpečí. Těm druhým, tedy především Americe, jde ovšem o světovládu a jakékoli oslabení protivníka. Vůbec při tom nevadí, že ukrajinský nacionalismus a velkopanství postbanderovců se nesrovnávají s idejemi, které proklamují. Účel totiž světí prostředky.

Osobně však nemohu pochopit, že eskalaci umožnil prezident, jehož rodným jazykem je ruština a jenž se narodil a žil v Krivém Rogu, průmyslovém městě Ukrajiny, kde donedávna pro téměř paritu obou hlavních zde žijících národností ukrajinský nacionalismus neměl dříve naději na úspěch.

Jaroslav KOJZAR