Strašidlo drahoty obchází tuto zemi čím dále tím důkladněji. Dotýká se už skoro každého, téměř desetiny dospělé populace však s nebývalou agresivitou. Právě té desetiny, které zaklepal nejméně jednou na dveře exekutor a oni šmahem ztratili větší část lidských práv garantovaných mimo jiné také českou Ústavou.
Dnes už i skalní příznivci svobod uznávají, že politická svoboda by měla jít ruku v ruce se svobodou ekonomickou. Což jde těžko, když jsou mezi námi občané, kteří nemají nárok na stejnou minimální částku na přežití jako zbytek populace a vědí, že je pro ně iluzorní ochrana soukromí, a o právní ochraně se jim může leda tak zdát. Je pozoruhodné, že poslance, včetně těch evropských, ale i senátory dlouho nezajímal fakt, že ti, na které si došlápl exekutor, mají ze své mzdy k dispozici mnohdy menší částku než tu, kterou by získali součtem sociálních dávek. Na jejich psychiku působí i to, že jejich soukromí je narušeno vstupem exekutorů, je už všeobecně známo, že nejsou chráněna ani osobní data jejich dětí. A tak bych mohl ještě pokračovat, ale rychlejší bude, když si natvrdo řekneme, k čemu to vede.
Dotyčný sám vyhledá práci na hraně legálního zaměstnání a šedé ekonomiky, která je tak oblíbená například u civilních bezpečnostních služeb. Je nutné vysvětlit, že se v tomto případě nejedná o švarcsystém, který byl tolik oblíbený v Poslanecké sněmovně, ale o smlouvu o dílo, která má všechny znaky porušování pracovního práva. A že na sebe konflikty nenechají dlouho čekat, je nasnadě. Psychologové a psychiatři bijí na poplach s poukazem na frustrace, politici si jistě lehce spočítají, že to skončí masivní nedůvěrou ve státní zřízení a jeho instituce. Přestože se mírně zablýskalo, stále potichu přešlapujeme jak tento problém prezentovat a najít alespoň částečné řešení.
Dovolte mi zopakovat několikrát čtené, slyšené a viděné. Milostivé léto dalo možnost odpuštění příslušenství dluhu u veřejnoprávních institucí při zaplacení celé původní částky dluhu a poplatku 908 korun pro pana exekutora, mezi loňským listopadem a letošním lednem, jenže alespoň podle mě nepřineslo zásadní posun, ale v médiích odhalilo neadekvátní odměny advokátů, exekutorů, poplatky z prodlení, rozhodčí doložky a nekonečný růst dluhu, z něhož nelze vybřednout. Už se relativizuje představa, že to není stát, ale dlužníci, kdo selhali. Dluhy se přeci mají platit! Zvláště když vešlo ve známost, že je dnes úroveň vymahatelnosti dluhů nižší než před zavedením systému soukromých exekutorů v roce 2001. Jen tu a tam se drobně zmírňují některá nejtvrdší opatření.
Ti nejodvážnější novináři a jen velmi málo politiků souhlasí s tím, že neschopnost splácet dluhy v naší republice nevznikala selháním jednotlivců, ale selháním systému, neadekvátně vysoké odměny při vymáhání dluhů. Systém vytvořil past, z níž je těžké se vymotat. Občas pomohly bezplatné poradny, ale dostupnost placeného právního zastoupení je pro člověka, který se už s exekutorem setkal, nulová.
Hned několik médií zdůrazňovalo, že Milostivé léto přineslo zásadní posun. Došlo k určitému uznání, že problém exekucí není jen problémem jedince, nýbrž společnosti jako celku. A dochází také k uznání toho, že část odpovědnosti za současný stav by měl převzít stát. A ten začíná u sebe, u veřejných institucí.
I když zatím neznáme přesná čísla, za tři měsíce svého trvání pomohlo milostivé léto tisícům lidí, což je méně, než se očekávalo. Roli zde hrají obstrukce ze strany některých exekutorů, nejasnosti při rozjezdu, a to ukazuje, jak vysoko je stále nastavený práh.
Pro člověka v exekuci, jehož nezabavitelné minimum je často nižší než to, z čeho mají přežívat lidé na dávkách, a nemá legálně možnost spořit, to jsou nesplatitelné částky. Navíc možnost jednorázového splacení přišla v době inflace a rostoucích cen energií, jež ve výši příjmu, která jedince v exekuci zůstává, nijak zohledněny nejsou.
Člověku polapeného v pasti dluhů, bez sociálního kapitálu, milostivé léto nepomůže. A tak i při jeho repríze mějme na paměti, že je krokem k jinému a systémovějšímu pohledu na řešení dluhů, byť velmi opatrným a dílčím, a je rozhodně skvělé, že se otvírá možnost jej opakovat. A naráží na limity současného právního systému. Odpovědnost společnosti za systém, který dlužníky vytlačil do chronické chudoby a pololegální práce, tomuto nadále zůstává podřízena. Ty nejchudší a nejzranitelnější nadále vylučuje.
Petr BURDA
