Před několika dny mne pobavily dva příběhy z oblasti genderu zaznamenané i Haló novinami. Pobavily? Přesněji překvapily. Svou stupiditou a pozorností jim věnovanou. Ukázkou toho, do jakých absurdností může dojít chorobné myšlení některých »nadlidí a všeználků« z Evropské komise v havlovsky chápaných a zmateně interpretovaných tzv. lidských právech, rovnoprávnosti žen, ochraně menšin, tolerance homosexuálů. Všech těch, kteří se nějak vyčleňují z většinové společnosti, založené na rodině jako základní buňce lidské společnosti nejen v duchu židovsko-křesťanských tradic formulovaných v návrhu Ústavy Evropské unie, ale i filosofických spisech Karla Marxe.
Prvním je osud sochy, aktu muže, který tak pobouřil část veřejnosti, že musel být nejprve přemístěn a následně zakryt. Podobný akt ženy naopak nikomu nevadí. Mám tomu rozumět tak, že žena je legitimním předmětem okukování, zatímco muž pouze nástrojem rozmnožování? Chudák David! Druhým příkladem je osud společného unisex veřejného záchodku pro malou potřebu mužů a žen. Zde naopak veřejnost neocenila možnost společného močení a znehodnotila jistě skvělou iniciativu tím, že progresivní unisex WC začala využívat i na velkou stranu.
Proč o tom píši? Protože chci ukázat, že se toho od dob Zvonokos až tak moc nezměnilo. Přitom kolem nás jsou tisíce možností, jak z vyššího genderového zájmu (např. z moci úřední vyvolených z Bruselu) napravit do nebe volající přestupky, věcné i morální selhání veřejného mínění i zákonodárců v nejrůznějších oblastech života a práce. Samozřejmě na bázi totálního zrovnoprávnění všech a všeho, bez ohledu na genderově překonané tradice. Především kultura se zde nabízí k zásadní rekultivaci. Výtvarné umění je jasné: citlivá místa zakrýt nebo přemalovat. Co ale budeme dělat s hudební tvorbou?
Vezměme jen naši národní operu, symbol české tradice a kultury. Prodaná nevěsta není nic jiného, než projev zbožně peněžních vztahů a Kecal předchůdcem zprostředkovatelů finančních služeb, šmejdů. Služka v Polské krvi zase vědomě zaujímá podřízené postavení a setrvává v něm. Kdy asi začne někomu vadit Offenbachův kankán, založený na odhalování do té doby puritánky skrývaných ženských nohou? Proč má Aida pasívně čekat na svého rytíře? A co uděláme s Wagnerem a jeho kultem mužství, které tolik omámilo jednoho zločince s knírkem?
Konec konců i pohádky jsou vesměs založeny na bipolaritě chytrého prostého Honzy, který vysvobodí zpravidla intelektem nikterak nezatíženou princeznu s aktivem hezké tvářičky? Budeme je snad v zájmu rovnosti pohlaví přetáčet? A co s národní a lidovou tvorbou, často popisující sexuální vztahy mezi mužem a ženou včetně znásilnění, kdy žena je finálně vždy objektem a obětí (nechtěla jsem, musela jsem…).
Ladislav ŠAFRÁNEK
