Jaroslav Štefec, vojenský analytik, považuje předání tanků Ukrajině za zcela zbytečný krok, a proto se ptá, proč to tedy Západ dělá?
»V první řadě to ukazuje, že Ukrajina (a v jejím zastoupení celé NATO) je v zoufalé situaci. I přes obří zbrojní a finanční dotace je ukrajinská armáda definitivně v defenzivě. Není schopna nahrazovat ztráty vojenské techniky, a už vůbec ne ztráty zkušených vojáků. Ruská federace a její armáda se ukázaly být daleko tvrdším oříškem, než USA a státy NATO očekávaly. Potřebují proto za každou cenu získat čas na přípravu další eskalace konfliktu, kterým už nemůže být nic menšího než přímá konfrontace s ruskou armádou. A potřebují také impuls k jejímu zahájení. Právě v něm by západní tanky teoreticky mohly sehrát určitou roli,« píše.
Dodává, že použití těchto strojů v zoufalém pokusu o ofenzivu, v němž by stroje sloužily jako jednorázový spotřební materiál, by po porážce mohlo posloužit jako politické zdůvodnění vyslyšení proseb Ukrajiny o zásah NATO. Samozřejmě, že by se jednalo o přímý konflikt s Ruskou federací.
Přímý vstup do konfliktu se totiž nechystá na půdorysu NATO, ale na straně jeho východních a pobaltských členů, sdružených v tak zvaném »Kyjevském paktu«.
Co to znamená?
»Starým« členům NATO a tím i alianci jako celku to umožní »zůstat stranou« a tíhu války, ztrát a případných raketových úderů ponese jen tato »liga zoufalců«. Tam bohužel patří i ČR.
Co to pro nás může v blízké budoucnosti znamenat, lze do značné míry odvodit z aktuálního dění v Polsku, na Slovensku a v pobaltských zemích.
»Hodně napovídají i kroky české vlády, která se ovšem i v tomto pro ČR a Evropu zlomovém okamžiku už tradičně chová jako partička amatérských kašpárků, hrajících si na velké politiky. I přes zoufalou snahu zaoceánské nápovědy předvádějí jen ubohou šmíru bez náboje a jasného děje,« dodává Štefec.
Dále poukazuje na stále otevřenější přípravu české společnosti na konflikt. »Příprava české veřejnosti na stále otevřeněji chystanou mobilizaci, vysílání českých vojáků na zahraniční ‚válečné mise‘ a přítomnost cizích vojsk na území ČR formou podivuhodných vystoupení paní, která si říká ministryně obrany, na téma ‚dobrovolné registrace‘ potenciálních branců, nebo komického výstupu s ‚leopardíkem‘ Válkem by byla snad i směšná, kdyby nebyla doprovázena otevřenými pokusy o změnu ústavy, přípravou na tvrdé zneužití pandemických zákonů, nebo stále drsnější omezování svobody slova. A co vystoupení pána, který hraje roli náčelníka generálního štábu takzvané Armády České republiky? Jeho ‚vojácky otevřená‘ slova o tom, že se bude při výstavbě AČR řídit zadáním politiků, nebo prohlášení o nutnosti výběrové mobilizace by měla přimět české občany velmi pozorně sledovat, co se vlastně chystá.«
Tak bezmocně sledujte – co jste si zvolili to máte.
