Den vzniku samostatného československého státu se stává spíše jen připomínkou a pro mnohé důvodem k radosti, že mají volno. Děti prázdniny, zaměstnanci jsou doma, dokonce i supermarkety mají zavřeno. Naříkáme jen, když ten slavný svátek vyjde na sobotu či neděli. Ta skutečná úcta k tomuto dni se nám ztrácí, mnozí v ní dokonce tápou.
Před 105 lety se blížil konec první světové války, Rakousko–Uhersko umíralo, rodily se nové státy, mezi nimi i Československo. Náměstí našich měst se naplnila davy, zrod republiky se slavil jásotem a s hudbou. Tekly slzy, sen předků se naplnil. Do svých domovů se z války vraceli ti šťastnější, desetitisíce jiných to štěstí neměly.
Za rakouského císaře pána a jeho rodinu za první světové války nasazovali životy naši dědové, či spíše už pradědové. Cedili krev za monarchii, umírali na srbské, ruské i italské frontě. Z českých zemí se jich ke svým rodinám nevrátilo 190 000. V každé české, moravské či slezské vesnici je pomník obětem první světové války.
Dnes se na to nezměrné úsilí předků poněkud pozapomíná. Občas se mihne krátký televizní spot či fotografie z lánského hřbitůvku. Prezident k svátku republiky předá státní vyznamenání. Objeví se věneček s trikolórou u pomníku padlých. Vlajkou máváme jen při hokeji či fotbale, slova hymny mnozí ani neznají…
V době německé okupace se za oslavu 28. října popravovalo. I v následujících letech zakladatelé státu nebyli připomínáni. Přesto duch 28. října v nás žil, nezapomínali jsme na odvahu i prozíravost Tomáše G. Masaryka, pracovitost Dr. Edvarda Beneše, či na statečnost vězněných českých politiků Aloise Rašína a Karla Kramáře, kterého před popravou zachránila smrt císaře Františka Josefa I. v listopadu 1916.
S hrdostí vzpomínáme na naše legionáře, kteří sehráli významnou roli při vzniku státu. Nejvíce legionářů, 56 tisíc, bojovalo v Rusku. Dnes pracně hledáme hrdiny, přitom hrdinství legionářů by byl přímo oscarový film amerického střihu. Jejich cesta z Rusi přes Sibiř po 8000 km dlouhé Transsibiřské magistrále, poté po moři z Vladivostoku přes Panamský průplav až do vlasti budila obdiv. Byla to skutečná cesta kolem světa. Velice záslužným počinem Obce legionářské je připomenutí této slavné historie, Legiovlak – expozice legionářských vagonů z let 1918–1920, již několik let putuje po České republice a je tomu tak i letos. V Praze bude vlak do 5. listopadu (na Masarykově nádraží).
Den vzniku samostatného československého státu je nutno také bránit proti pokusům o jeho revizi či přebarvení. V posledních letech totiž pociťujeme snahy o oprášení a vylepšení obrazu starého mocnářství. Příkladem je rehabilitace Františka Josef I., který se potichu vrátil do Pantheonu Národního muzea. Místo mu musel udělat hrdina druhého odboje, ale se »špatným« kádrovým profilem. Také rakouský maršál Radecký se již rozhlíží po nějakém pěkném místě na Malé Straně. Nedávno v divadle jsem slyšel, »že by to šlo na Malostranském náměstí, jen ta trolej mu tam překáží, musel by klečet«.
Osmadvacátý říjen není divadelní scéna ani aréna k vyřizování osobních účtů; 28. říjen není svátkem politiků, je svátkem České republiky!
