Kdo by neznal příběh Abraháma, Sáry, Izáka a Izmaela. Příběh bratří ze dvou matek a jednoho otce. Izmael, prvorozený, byl ze svého kmene vyhnán i se svou matkou Agar, neboť ta se zprotivila Abrahámově manželce Sáře. A zde začíná příběh o vzniku arabského národa a islámského náboženství, zatímco Abrahám a jeho druhorozený syn Izák šli ve stopách židovské víry.
Zde začíná sága, dlouhá historie nepřátelství mezi Židy a Araby. Co je na tom zajímavé, že židovský bůh byl vlastně i bohem Arabů. Byl to totiž on, kdo poradil Agar a ochránil ji i s jejím synem před smrtí. Války mezi Araby a Židy, jsou tedy bratrovražedné války. Stejně jako ta ukrajinská. Války náboženské, teritoriální, a hlavně ve jménu někoho zcela jiného, který je proti sobě štve. Který zavinil toto hluboké nepřátelství někdy záměrně, někdy svojí hloupostí.
Tento svět si rozdělili pod svůj vliv dva bloky. Ten východní, ještě z dob Sovětského svazu, a západní, vedený USA a Velkou Británií zejména. První hrubá chyba se stala v roce 1947. OSN chtěla vynahradit židovskému národu léta utrpení a holocaustu, zejména ze strany fašistického Německa. Vzhledem k tomu, že ač se jednalo o obrovský národ, tento neměl vlastní stát, a tak jim darovala území, které však již někomu patřilo. Žili zde potomci Izmaela, Palestinci. Ti mohli přijmout nabídku OSN a mít zde vedle židovského státu, také svůj stát. Ale Arabská liga to odmítla, neboť absolutně nechtěli přijmout tu možnost, že zde Izrael vznikne. A tak z území, kde židovský stát vzniká, odcházejí, zanechávají zde své majetky a berou si jen to nejnutnější, věříce, že se brzy vrátí.
Mladý židovský stát se stal trnem v oku všem arabským zemím. Dne 14. května 1948 byl na tomto území vyhlášen samostatný Židovský stát. Tomu ještě předcházel odchod britských vojsk, které zde měly tak zvaný Britský mandát po První světové válce. Na mladý izraelský stát se vrhlo vojsko arabských spojenců, Jordánska, Egypta, Iráku, Libanonu, Sýrie, Jemenu a Saúdské Arábie. Tato válka skončila postupnými příměřími s jednotlivými státy, které pochopily, že s Izraelem nemohou vyhrát. Izrael samozřejmě využil svého vítězství a rozšířil svévolně své teritorium. Tady padly veškeré plány OSN a vše se odvíjelo z postupných válek. Izrael postupně obsadil celou tuto oblast od Libanonu až na jih k Egyptu. Vznikly zde pouze dva malé arabské ostrůvky. Na jihu v Pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu. Nepodařilo se jim však dobýt celý Jeruzalém, který měl mít speciální status pro svou náboženskou rozmanitost, a tak střed a zejména arabské čtvrti zůstaly pod palestinským vlivem. Ještě v 90. letech, kdy jsem tam cestoval, mě překvapil chrám, který sloužil všem vírám.
Po takzvané šestidenní válce Izrael získal i východní část Jeruzaléma, Západní břeh Jordánu a také území Gazy, které patřilo Egyptu. Izrael se v této době pokouší anektovat tato území a zakládat židovské osady. Samozřejmě, že Palestinci, kteří žili na území Izraele, neměli stejná práva jako Židé. Například v případě branné povinnosti nesměli nosit zbraně. Tedy mezi jinými. Na podporu zájmů Palestinců vznikají militantní skupiny, jako Fatah Jásira Arafata, na severu Hizballáh a Hamás. Tyto skupiny, zejména pak Hamás, neustále útočí na Izrael, z počátku to jsou auta s bombami, nebo jednotlivci s náložemi na vlastním těle. Jen čirou náhodou jsem v roce 1995 unikl jednomu z těchto atentátů v autobusu.
Ono by se dalo o tomto konfliktu psát a mluvit hodiny a hodiny. Nelze si myslet, že jenom jeden je vinen a druhý nevinen. Ta vina směřuje na obě strany. Ale hlavně na OSN a další mocnosti, které tyto války přikrmují. Jde zde, stejně jako na Ukrajině, o hybridní války, kde umírají nevinní ve jménu globalistických zájmů.
Mnozí čeští politici, novináři a sdělovací prostředky vůbec jsou jako nádražáci. Přešaltují výhybky svého počínání, svých názorů, jak právě velí ta správná demagogie ze Západu. Kdybychom byli mužici Východu, psalo a mluvilo by se o zlých židech. Ale jsme nyní slouhové Západu, neboť ten nás nikdy neuzná za sobě rovné, píšeme a mluvíme o zlých Palestincích. Tedy jsou světlé výjimky, někteří odborníci opravdu hovoří o skutečné podstatě příběhu. A tak díky za ně.
