Jsme první?

»Jsme první. Budeme první«, tak nějak může jásat česká »železná lady«. »Předstihli jsme nejen Evropu, ale i Spojené státy«. V čem, zeptáte se. V tom, jak jsme se zapojili do války na Ukrajině. Zatím tam od nás mířily »jen« náboje, khaki uniformy, přilby a zřejmě útočné nože, nyní už na kolejích jsou vlaky plné tanků vyprazdňujících naše depa. Zatím jen s instruktory, brzy však jistě i s »dobrovolníky«, kteří se půjdou bít za »svobodu a demokracii«.

»Jsme první,« může tedy hrdě oznámit ona dáma nejen světu, ale i svým americkým přátelům zaskočeným z jejího rozhodnutí jednat o jejich základně u nás. Prý v Pentagonu, když si přečetli její slova, doslova zkameněli a přemýšlejí, jak ji příští čtvrtek, kdy přiletí »podat hlášení«, šetrně sdělí, že nápad je to sice dobrý, ale že snad měla napřed zajít ho »prokonzultovat s doktorem Chocholouškem«.

»Jsme první,« nikdo jiný se zatím nepřipojil a své skladiště s tanky nechává v klidu. Prodat je? Ano. Ale věnovat? Ukrajinci nikdy dobře neplatili a cena za takový dar by mohla být moc a moc velká. Raději více mluvit než činit. To naše česká »železná lady« je jiný kabrňák. Ta srší nápady a je ochotna jít třebas už zítra do války. Zatím se musí spokojit s českou základnou budovanou na hranicích s Podkarpatskou Rusí. Tam sice budou i jiní »naťáci«, ale velet bude ona z Tychonovy 1, tedy z ulice Na Valech. Maskáče už si jistě nechala šít na míru.

»Jsme první, jsme ve válce s Ruskem, dodala jsem totiž Ukrajincům tanky«, může dnes prohlašovat světu a chtít, aby se připojil. Zatím se nedočkala odezvy. Jen generál Opata, jenž včas pochopil, že tady ani Chocholoušek nepomůže, raději z lukrativní funkce odchází. Není hazardér a ani NATO, jakkoli toužící po oslabení Ruska, není hazardérem. Proto včas ucuklo Zelenskému a zchladilo ho zatímním odmítnutím vstupu do Aliance. To naše »železná lady« je jiný kalibr. Ta půjde válčit, jakmile to dovolí situace, »do posledního českého vojáka«.

Do Washingtonu poletí s nabídkou. Neprokonzultovanou s dalšími lídry koalice. Jen někteří jí na její nápad kývli. Jiní se brání. Chápou důsledky a nechuť lidí, kteří se zbavili cizích vojsk, aby sem nová přišla. Nyní možná by je vítali, ale co za deset let? Nebude zase na vratech jejich kasáren napsáno »Ami, go home«, tak jako tomu bylo v padesátých letech ve Francii? Když se stěhovali z Vietnamu, bylo to beze slávy, spíš s nenávistí, když to bylo z Afghánistánu, šlo vlastně o úprk.

Nedivím se Američanům, že naše »železná lady« – neplést si s automobily značky Lada – se tam za oceánem na její nabídku netěší. Ale jde vůbec z její strany o nabídku? Nejde o český diktát »našemu nejlepšímu spojenci«? Věřím ovšem, že její šarm dokáže přesvědčit americké generály. Zvláště, když veškeré náklady převezmeme na sebe, což jistě »naše madam« ráda slíbí. Z její kapsy to totiž nebude.

Petr KOJZAR