V minulých číslech Naší pravdy se Jaroslav Šulc spíše z analytického pohledu věnoval nezbytnosti neotálet s reformou veřejných financí. Souhlasím s ním v názoru, že cestu dílčích škrtů nelze považovat za reformu, kterou potřebujeme. Vládní úsporný balíček je jen způsob, jak co nejrychleji dostat do státního rozpočtu chybějící zdroje, popř. zrušit či zkrátit »zbytné« výdaje, avšak bez ohledu nejen na okamžité, ale hlavně dlouhodobé důsledky.
Cíl Fialovy vlády je prostinký: zajistit okamžitý cashflow a snížit letošní deficit, ať to stojí, co to stojí. Bez ohledu, zda to posílí spravedlnost, pospolitost ve společnosti a budoucí prosperitu, či nikoliv. To však není konsolidace veřejných financí, kterou potřebujeme. Přitom naprostá většina občanů souhlasí s nutností reformy. Levice tu zdaleka není sama, kdo požaduje, aby daňový systém přinesl spravedlivější a dostatečně vysoký daňový výnos, neboť ten je předpokladem pro efektivnější veřejné služby a zajištění solidárnosti a pospolitosti. Podobně smýšlejí i podnikatelé – viz Výzva 32 osobností ke druhé transformaci české ekonomiky (https://druhaekonomickatransformace.cz), či mnozí ekologové v textu Propojené krize, propojená řešení – Nová dohoda (info@re-set.cz).
Potřeba celospolečenské diskuse
Přes dílčí odlišnosti se zdá, že je načase vyvolat celospolečenskou rozpravu nad dalším žádoucím vývojem této republiky. Není náhodou, že na základě dosažených výsledků restaurace kapitalismu v Česku nejen česká levice, ale i rostoucí počet nezávislých ekonomů již hodně vystřízlivěl z neoliberálních slibů, kterými nás konejšily po desetiletí pravicové vlády. Po více než třiceti letech jsou naše platy i důchody pořád podstatně nižší než v západní Evropě a ani jsme si nevybudovali předpoklady pro výraznější konvergenci do budoucna. Velká část našeho průmyslu, bank a jiných aktiv se dostala do cizích rukou, včetně kritického podílu na našem maloobchodním trhu, aniž z jejich zisků má náš státní rozpočet adekvátní příjmy. Tato situace se bude pravděpodobně zhoršovat, neboť nyní je na řadě privatizace veřejných služeb (zdravotnictví, školství a důchodový systém) a soukromé domy a pozemky. Dokud však neřekneme další privatizaci silné NE!
Dnes je už i v Česku zřejmé, že neoliberalismus nenabízí žádnou rozvojovou trajektorii pro slabší hráče. Ti mohou jen prohrávat, mít stále horší veřejné služby a chudnout. Naopak ti nejsilnější hráči na trhu mají všechny předpoklady pro plné využívání nerovného postavení a získávání maximálních výhod pod hesly »silnější vyhrává« a »vítěz bere vše«. Zdá se, že neoliberalismus nabízí jen nekonečný boj o zdroje a trhy a výsledkem je rychle rostoucí nerovnost ve prospěch stále menší skupiny lidí, vlastnící stále víc. Dnes jedno procento nejbohatších ovládá 95 % světového bohatství. Kolik bude ovládat zítra … 96 nebo 97 %??? Česko ani řada jiných členů EU není mezi vítězi. Jsme ve spolku bohatých jenom proto, že se nabízíme lacino a »vítězové« u nás docilují z naší práce a majetků velké zisky. Máme ještě na to být v klubu bohatých? Můžeme ještě více ztrácet? Co chceme obětovat první – solidární důchodový systém nebo zdravotnictví? Nebo ztráty rozložíme, aby to tak nebilo do očí?
Musíme se nad tím zamyslet a poradit se, v jaké zemí chceme žít. Jaký chceme český stát. Chceme i nadále přispívat především těm nejsilnějším globálním hráčům a v důsledku toho se spokojovat s trvale nízkou životní úrovní? Anebo chceme – i jako stát – konečně dospět a přestat být závislými na slibech a dotacích? Tedy žít na svůj účet a v rámci svých možností?! Lze to, ale nejdříve musíme dát do pořádku společné finance, zalátat všechny únikové díry, efektivně rozložit daňové břemeno, důsledně daně vymáhat. A mezi znaky suverénního státu patří toto požadovat jak od domácích, tak od zahraničních firem a vyžadovat férové jednání vůči nám i od jejich vlád.
Začít zevrubnou analýzou příjmů a výdajů
Pokud se rozhodneme pro druhou, náročnější cestu, je třeba začít zevrubnou analýzou příjmů a výdajů státního rozpočtu a organizovat veřejné odborné debaty o možnostech skutečné konsolidace veřejných financí. Co se týče příjmů, je třeba se nekompromisně podívat na celkové nastavení daňového systému, tedy nejen na daňové sazby, ale i základ daně, okruh poplatníků, výjimky a úlevy. Dále posoudit (ne)udržitelnost a (ne)spravedlnost rozdílné daňové zátěže nejen v případě zahraničních a domácích firem, ale také u českých živnostníků a zaměstnanců, znevýhodňování zaměstnanců a lidí bez vedlejších příjmů, a naopak zvážit odůvodněnost a dopady zvýhodňování kategorií s nejvyššími příjmy. A vrátit se k vyšší progresivitě, případně trvalému zdaňování zjevně nezasloužených, extrémně vysokých zisků (winnfall tax), zmírnit zdanění práce a zvýšit zdanění kapitálu. Zároveň je načase podrobit tvrdému posouzení i spoustu rozpočtových výdajů, padni, komu padni. A nejde jen o provětrání pověstné zásobárny vylobbovaných daňových výjimek, ale také o racionalitu a odůvodněnost celé výdajové strany.
Jana SIMONOVÁ
