Za svou dlouhodobou kariéru vysokoškolského učitele v ekonomických oborech jsem se setkal s řadou různých názorů a postojů, které mohou být označeny jako kuriózní či výstřední, nebo naopak jako charakteristické či symptomatické pro svou dobu. Vzpomínám například na jednu studentku, která se při zkoušce, kdy došlo na rozpravu o problému zadlužení, vyjádřila v tom smyslu, že ona se nikdy zadlužovat nebude. Řekla dokonce, že se spolužáky založili jakousi skupinu, jejíž členové se »zařekli«, že se nikdy nezadluží. Podotkla také, že už tehdy rostoucí míra zadlužení českých domácností je důsledkem jejich nízké finanční gramotnosti pocházející z doby té zlořečené totality. Odvážil jsem se z pozice zkoušejícího oponovat a zeptal jsem se té zapálené studentky, jak to udělá, až bude chtít založit rodinu, najít si bydlení, zajistit svým dětem kvalitní školy a zdravotní péči. V této společnosti, kde jsou tyto oblasti spotřeby a života komercionalizované, se bez zadlužení, hypoték a úvěrů těžko obejde. Argument o nízké úrovni finanční gramotnosti v bývalých socialistických zemích jako o hlavní příčině rychle rostoucího zadlužení tamních domácností, už tehdy vyzníval dost komicky při pohledu na úroveň zadlužení domácností v tzv. vyspělých západních zemí, kde by přece ta finanční gramotnost a zkušenosti chování v podmínkách tržní ekonomiky měly být vysoké.
Totéž samozřejmě v mnohem větší míře platí i dnes, stačí trochu »zalistovat« na internetu a snadno najdeme údaje typu »Dluh amerických domácností ve 2. čtvrtletí 2022 stoupl na rekordních téměř 16,2 bilionu dolarů – Na jeho zvýšení se podílely všechny typy půjček, nejvíce přispěly hypotéky, které tvoří více než dvě třetiny celkového zadlužení«. Neboli zadlužování je zákonitým důsledkem fungování kapitalismu, který odčerpává vytvořené prostředky ze sociální sféry do sféry soukromé, a to k majitelům (velko)kapitálu. Znovu jsme u toho známého hesla o socializaci ztrát a privatizaci zisků, jinými slovy jsme v situaci, kdy bobtnají soukromé účty majitelů kapitálu a chřadnou účty běžných lidí a také veřejné rozpočty. Tato kapitalistická praxe nutně vede k nedostatku prostředků k financování běžných sociálních potřeb a vynucuje nutnost zadlužení se nejen jednotlivých osob, ale i celých států, které nejsou schopny ze svých příjmů tyto sociální potřeby ufinancovat.
Ale vraťme se k té idealistické studentce. Na tyto argumenty samozřejmě reagovala jen rozpačitým mlčením, ale mám dojem, že nakonec tu zkoušku dostala.
Obdobná zkušenost vážící se taktéž k polistopadovému období a jeho iluzím se opět týká zkoušek z ekonomie. Jiná podobná dívčina se velmi rozhorlovala nad donucováním a represí v »komunismu« a vyzdvihovala svobody v tržním hospodářství. Velmi emotivně a s vysokou intenzitou dokládala, že v kapitalismu k žádné represi a donucování nedochází a dojít nemůže, neboť každý má svůj neomezený prostor pro realizaci svých potřeb a tužeb a stát nezasahuje do soukromé a osobní sféry jedinců. Neexistuje tedy možnost, jak donutit lidi k jednání, které by bylo v rozporu s jejich zájmy.
Zeptal jsem se té studentky, zda jí něco říká termín ekonomické přinucení. Tedy situace, kdy osoby v dané společnosti jsou limitovány svými ekonomickými možnostmi a výklady o jejich »svobodě« jsou velmi chimérické. Jak svobodně se asi cítí bezdomovci, lidé v exekucích, nezaměstnaní, je asi dost zřejmé. Navíc v současnosti se tento problém ekonomické represe a donucování týká stále většího počtu občanů. Podle různých údajů celá čtvrtina českých domácností ze svých příjmů nedokáže pokrýt základní výdaje své domácnosti. Podle vyjádření např. Jiřího Paroubka na serveru Nová republika se ta situace »ale bude ještě zostřovat a k těmto dnes už milionům lidí, propadajícím se do chudoby, přibudou lidé – zhruba jedna třetina středně příjmových domácností – kteří mají zatím finanční rezervy na jeden až dva měsíce provozu své domácnosti«.
Je tedy zřejmé, že mechanismy donucování a represe jsou v kapitalismu rozšířenější a svým způsobem »efektivnější« než jakési represivní zásahy domovních důvěrnic či okresních tajemníků. Místo často vybájených postihů za nevyvěšování vlaječek do oken nám hrozí v této svobodě mnohem drtivější postihy v podobě třeba vystěhování na ulici.
Bez odstranění této utahující se smyčky dusící svobodu většiny jedinců a vytvářející neprostupnou represivní mašinérii kapitalistických režimů jsou všechna vznešená slova o svobodě vyprázdněná. Ani idealismus studentů tuto skutečnost nezmění.
Pavel JANÍČKO
