Hlas čtenáře

Často nám do redakce volají naši čtenáři, za jejich náměty a zpětnou vazbu k naší práci velmi děkujeme. Právě tento týden mi zatelefonoval pan Miloslav J., a bylo to docela dlouhé povídání. Náš čtenář se snaží sledovat každý den řadu médií, ale Haló noviny čte zvlášť pozorně, řekl mi a zdůraznil, že nikdy nebyl členem komunistické strany.

Zaujal ho rozhovor s panem Jiřím Machačem, který aktivně organizuje petice a protestní mítinky proti Fialově vládě. Moc rád by mu v jeho veřejné činnosti pomohl, a také už se s ním přes sociální sítě spojil. To velmi potěší, když k sobě díky Haló novinám najdou cestu občané, kteří by se možná nikdy nepotkali. V tom spočívá velká přednost našeho listu, že dokáže spojovat lidi stejného či podobného názoru.

Pan Miloslav přidal i pár svých postřehů ze současné válečné situace. Byl totiž celý život řidičem, a to kamionu, s kterým brázdil silnice a dálnice na Ukrajině a v Rusku, předtím nákladního automobilu, za jehož volantem jako mladý muž budoval ropovod Družba.

Pan Milda chtěl vyjádřit prostřednictvím celostátního tisku svůj pohled na události. Neumí to prý tak dobře napsat, musel to sdělit. Nesouhlasí s válkou, která probíhá na Ukrajině. Je podle něho správné postarat se o lidi, kteří prchli před válkou, zejména o děti a ženy. Ale vidí také nějaká ale. Udivil například znalostí Minských dohod. (Kolik lidí v naší zemi, kromě zasvěcených, zná jejich obsah?) Dohody nedodržel prezident Zelenskyj, má jasno pan Milda.  

Zná mnoho ukrajinských pracovníků, kteří u nás pracují. Seznámil se s nimi na svých cestách. Ví, že dostali povolávací rozkazy, aby šli do války, ale ti, které zná, odmítli jet bojovat »za Zelenského«. »Nechtějí bojovat, nechtějí přijít o život,« řekl mi.

Pan Miloslav poznal tak trochu i poměry na Ukrajině. Před válkou. Nebylo prý jízdy, kdy by ho někdo nechtěl okrást či přepadnout. Tím ilustroval míru tamní ne-bezpečnosti a korupce. Upozornil také na to, že v první vlně běženců přicházely i přes naše hranice, údajně, manželky ukrajinských oligarchů v luxusních automobilech. Ti se však netěší žádné důvěře u běžných Ukrajinců, jak mi zacitoval postoje svých ukrajinských přátel.

Závěr našeho rozhovoru vyplynul jasně: Nepřeje si v České republice ani Rusy ani Američany. Nadzvedla ho také cenová politika české vlády. Líbí se mu, jak Maďarsko zajistilo pro své občany přiměřené ceny energií z Ruska. »Pracoval jsem jako mladík na výstavbě ropovodu. Práce byla těžká, denně 12 hodin. Vydržel jsem to tři čtvrtě roku. A snad mám dnes, když jsem v důchodu, právo na to, abych měl energie za přiměřenou cenu,« zdůraznil.

V jiném médiu, rozhlase, se rozpovídala ukrajinská vědkyně už dlouho působící u nás. Snažila se obhájit (či snad vysvětlit?), že Ukrajinci jsou agresivní, a že kdyby tomu tak nebylo, nyní by už Ukrajina padla. Nevím, zdali je agresivita, zvlášť v osobním styku, pozitivní. Řekla bych nikoli. Když jsem před lety pobývala pár dní v Minsku, jeden ukrajinský novinář, jakmile zaslechl můj názor, který se mu nezdál shodným s jeho, mě vskutku agresivně obvinil, že jsem »Putinova agentka«.

Mírové a neagresivní Velikonoce, vážení naši čtenáři a čtenářky!

Monika HOŘENÍ