Extremismus a teorie relativity

Opravdu v rámci tohoto článku nemám na mysli fyzikální Einsteinovu teorii relativity, nýbrž relativitu jako obecně používaný pojem, který naznačuje, že věci se v různých souvislostech mohou jevit různě a často dokonce protichůdně.

Velmi výrazně se tento princip projevuje, pokud jde o pojmy a jevy z oblasti společenského života, tedy z oblasti politiky, ekonomiky, sociálních vztahů, kultury apod. V tomto prostředí se to jen hemží různými relativismy v závislosti na tom, jaký charakter a jakou moc a prostředky k jejímu uplatnění mají vládnoucí vrstvy.

Jedním z nefrekventovanějších pojmů v ideologickém a následně i mocenském soupeření je pojem extremismus. Podle obvyklého vymezení je extremismus termín, jímž bývají označovány jednání, ideologie či skupiny mimo hlavní proud společnosti (anglicky mainstream), a obvykle je jim připisováno porušování či neuznávání základních etických, právních a jiných důležitých společenských standardů, Ten etablovaný mainstream rovněž těmto extrémním směrům podsouvá obvykle verbální nebo fyzickou agresivitu, násilné projevy, sociální demagogii, rasovou, národnostní, náboženskou, třídní nebo jinou sociální nenávist.

Jak je patrné, tak základním kritériem, od něhož se odvíjí definování toho, co je extrémní a co je »normální«, je právě pojem střední proud. V různých obdobích a situacích ovšem může tento kriteriální aspekt být posuzován a vnímám různě. Je zřejmé, že v kontextu základních historických epoch se postupně stávaly těmi všeobecné uznávanými kritérii normálnosti třeba otrokářství, feudální způsob vládnutí a s ním spojené nevolnictví, imperiální kapitalismus a s ním spojené jevy, jako je majetková a třídní nerovnost a brutální kolonialismus a dobyvačné války. Naopak do pozice extremistů se dostali ty skupiny, organizace či jednotlivci, které (kteří) byli s dobovým vnímáním »normálnosti« v konfliktu. Ti všichni byli ve své době označováni jako extremisté, tak např. za nebezpečné extremisty byli v prvních stoletích našeho letopočtu považováni křesťané, než se tento typ náboženství a jeho církve staly oporami vládnoucích režimů a byly uvedeny do kompatibilního stavu s panujícími společenskými pořádky. Vzpomínám si také na jakýsi rozhovor z ČT s poslední rakousko-uherskou císařovnou Zitou, ve kterém zavzpomínala na Masaryka a Beneše jako na extremisty a vlastizrádce? V dobách socialistického režimu v Československu se do pozice extremistů dostaly ty síly, které prosazovaly návrat ke kapitalismu, tehdy maskovaný jako boj za demokracii a lidská práva. Socialismus považoval za extremisty ty, kteří v zásadě chtěli sebrat lidem právo na práci, právo na důstojné bydlení, právo na široký a v zásadě penězi nelimitovaný přístup ke zdravotnictví, vzdělání, kultuře, trávení volného času a také odborům většinu jejich pravomocí. Pamatuji slova tehdejšího vůdce těchto extremistů Havla, který po převzetí moci v roce 1989 řekl, že se brzy všichni přesvědčíme, že všechno to, co o něm rozšiřoval zlovolný komunistický režim, byly jen výmysly a lži, že nový režim bude naopak mnohem sociálnější než ten údajný socialismus. A jako nejodpornější lež komunistů označil tvrzení, že mu jde o návrat rodinných majetků, jež jeho rodina v potu tváře vybudovala. Vzpomínám si, jak jsem kdysi seděl v Lisabonu jako zástupce českých odborů, na jakési akci vedle portugalské odborářky, které jsem vysvětloval, že pan Havel není idealistický nemajetný intelektuál a bojovník za lidská práva, ale multimilionářský synek, který se zase dostal ke svým majetkům. Byla dost překvapena.

Časy se tedy vrátily zpět a extrémní dnes nejsou takové akce, jako bylo masové privatizování a vyvlastňováni majetků většinou vybudovaných v době socialismu, přesuny majetků do rukou různých pozůstatků feudálních institucí, jako jsou církve a šlechta, extrémní není likvidace reálných práv zaměstnanců ani podpora a přímá účast na imperialistických válkách pod kuratelou USA, ale extrémní je především zpochybňování dominance soukromého vlastnictví a tržní nadvlády velkokapitálu.

Je tedy docela otázkou, zda z hlediska přežití do budoucnosti není v současných poměrech být rozumnější a úctyhodnější být extremistou, nebo lépe řečeno volat po odstranění extremismu, který nám vládne posledních 30 let.

Pavel JANÍČKO