Již druhý zářijový masový protest zorganizovala ve sváteční středu iniciativa Česká republika na prvním místě. Všestranné ideové platformě, jež zastřešuje jednotlivce i subjekty mnoha politických odstínů, se podařilo velmi obstojně navázat na shromáždění 3. září. Tehdy ožilo Václavské náměstí sedmdesáti tisíci rozhořčených osob, dávajících jasně najevo nevoli vůči vládě Petra Fialy či polistopadovému zřízení jako takovému.
Již první akci, vzbuzující dlouho před uskutečněním ohlas v masách, přislíbily účast i stranické struktury KSČM. Ty se staly segmentem širokého politického a občanského bloku. Na řečnickém pódiu tudíž stál prezidentský kandidát Josef Skála vedle předsedkyně hnutí Trikolora Zuzany Majerové, ezo-kouče Jakuba Netíka či místopředsedy libertariánských Svobodných. Samotné pořadatele potom představovalo aktivistické duo Jiřího Havla a Ladislava Vrabela, zodpovědné za organizaci protivládních mítinků během minulé covidové dvouletky.
Právě pořadatelská záštita spolu s doposud nevídaným politickým koktejlem na scéně i v hledišti vzbuzovala u komunistů více než intuitivní opatrnost. Pro tuto hovořil i převažující poměr subjektů pravicových, často antisocialisticky laděných, vůči levicovým. Obavy dovršovala nedostatečná imaginace jedné i druhé strany ve věci hledání společných zájmů a cest jednotného postupu. Těsně před vypuknutím prvního shromáždění tedy viselo ve vzduchu mnoho oprávněných předsudků.
Tragická zkušenost desátých let
Vrátíme-li se jen o několik měsíců zpět, nemůžeme přehlédnout nikoliv radostnou kontinuitu. Krizová témata migrace, odstraňování soch historických osobností či covidu zvedaly v minulém desetiletí zmatené a roztroušené skupinky »občanských tribunálů«, apolitických naivů či (mnozí dodávají pseudo) vlastenců všeho druhu. Tyto subjekty okolo roku 2013-14 přirozeně zaplnily místo v ulicích po debaklu reformní i radikální levice během období hospodářské krize. Topolánkovsko-nečasovský absolutismus trval osm let a vygeneroval silné protestní hnutí, v jehož rámci dlouho hrály první housle odborové svazy a nátlakové skupiny typu ProAlt či Occupy Praguepřicházející s radikálně levicovými recepty na přeměnu společnosti. Neakceschopnost a zbabělost prvních, kombinovaná s pseudodůležitou »nadstranickostí« druhých, přinesla drtivou ztrátu důvěry ulice v levicové subjekty a jejich ústup z pozic, který využily roztodivné spolky Martina Konvičky, Jiřího Černohorského či Jany Peterkové.
Obskurantům všeho druhu, politicky se řadícím k divokému libertariánství až po pivní xenofoby bez propracovanějšího programu, se po zbytek desetiletí dařilo kanalizovat baumannovský »tekutý hněv« ulice tu do série proticikánských protestů, tam do petice za křesťanskou Evropu bez imigrantů; jindy se zase hlavními tématy stala obrana pražské sochy maršála Koněva či spornost covidových opatření. Tyto skupiny odolávaly výměnám vlád a podržely si svou pouliční hegemonii až do letošního jara, kdy první demonstrace namířené proti kabinetu Petra Fialy pořádalo Černohorského sdružení Hej, občané!, či hnutí Chcípl PES.
S postupujícím rokem 2022 však nastává změna. Čím dál více o sobě dávají vědět nové subjekty (zejména PRO Jindřicha Rajchla), jimž sekundují zkušení mimoparlamentní komunisté. Souběh krizí vyžaduje důslednější analýzu, a proto začínají mít na ulicích úspěch projevy protisystémové, ideově však vyhraněné a konkrétnější. Tato tendence vrcholí na akci 3. září, většinu příspěvků mají na starost představitelé etablovaných, byť názorově protichůdných uskupení. Ty tam jsou bludy Jany Peterkové, ačkoliv labutí píseň onoho žánru ještě na místě produkoval konspirátor Formánek či Lubomír Volný. Na místě zaznívají výzvy k vyvlastnění energetických gigantů, ukončení imperialistické války a zastavení propadu jistot vytvořených ještě socialistickou mocí. Umírá éra tekuté nekonkrétnosti, rodí se základna lidového odporu.
Dvě taktiky českých komunistů v protivládním hnutí
Experiment z počátku září zaznamenal ohlas i ex post. Fialovo netaktické přeřeknutí o proruských strukturách bylo jen začátkem morálně panické smrště, která se valila z liberálních a provládních tiskovin. Snaha o znevážení či rovnou kriminalizaci účastníků však přinesla efekt opačný – mobilizaci pro pokračování odvážného pokusu, jež byl určen na Den české státnosti. I tehdy se nešlo neubránit reminiscencím na dobu minulou, zejména při pohledu na Tomáše Ortela pějícího státní hymnu, zbytek akce však splnil účel protestní platformy, a sice konkrétně pojmenovávat příčiny současné krize a vyzývat ke hledání řešení za hranicemi současného systému.
Čeští komunisté ihned zkraje úvah stran první demonstrace deklarovali svou možnou přítomnost jako »kritickou podporu«. Šlo o pochopitelnou taktickou opatrnost při prozkoumávání neprobádaného terénu. Zájem obyčejných lidí o přítomnost komunistů na náměstí spolu s férovým přijetím stranického řečníka Skály publikem však mnoho obav rozptýlily. Ukázalo se, že mezi masami sílí hlad po systémových změnách, které zapříčiňuje prozatím instinktivní chápání původu soudobé kapitalistické krize. Postup »kritické podpory« tedy současné komunisty může již jen pasivizovat, jelikož jsou bráni za integrální součást protestního hnutí.
Druhou taktikou, odvážnější a efektivnější, se musí stát úsilí přiživit ty aspekty hnutí, které jsou v souladu s komunistickou programovou praxí, a snažit se postupně v něm přebírat otěže. Apely na jednotu za každou cenu se zanedlouho začnou bortit; důležité za těch okolností bude ukázat se jakožto akční a ideová opora lidovému hněvu, o jehož oprávněnosti není pochyb, avšak jehož prozatímní vášnivost může vlivem degenerace vedení protestního hnutí poklesnout stejně rychle, jako se vzepjala.
Lenin se také neptal
I při zohlednění dosavadního úspěchu totiž pořád protestní koalici hrozí jedno velké nebezpečí. Svatováclavská manifestace 28. září nesla motto »nenásilná revoluce«. Obecně lze u pořadatelského dua Havel-Vrabel z vyjadřování na sítích i u řečniště pozorovat spíše opatrnost, kterou si přinášejí z pořádání mítinků v období covidu. Byli tehdy nuceni spolupracovat s nevýznamnými křiklouny, kteří však rádi do veřejného prostoru troubili velké výzvy k okupaci Úřadu vlády či všenárodním povstání, které ovšem v nejlepším případě končily přehlcením emailových schránek krajských hygienických stanic. Z tohoto období si nesou zkušenost, že sebeukřičenější základna je při skutečně radikálních akcích nepodpoří, a snaží se navzdory odvážnému obsahu vystupovat formálně umírněně až pacifisticky.
Dnešní situace je však zcela odlišná. Je jasné, že bez široké politické koalice na pódiu a mas očekávajících systémovou změnu pod ním, by Vrabel s Havlem zůstali bezvýznamnými. O to naléhavější úkol čeká komunistický segment hnutí, jež se musí vymezit proti jeho degeneraci do každoměsíčního lamentování na Václaváku zakončeného další, tentokrát už opravdu poslední, důraznou výzvou. Možnosti skýtají jak hlasy Josefa Skály (Institut české levice a KSČM) a Kateřiny Konečné (KSČM) v poradním sboru platformy, tak i působení komunistů dovnitř strany důraznějším dbáním na účast straníků na shromážděních, propagaci a práci mezi pracujícími a studenty.
Pozdvižení vyvolalo zveřejněné video novináře a influencera Radka Bartončíka, v němž zpovídá jednu z účastnic demonstrace 28. září. Ta se v něm, jako obyčejná pracující žena, vyznává ke svržení vlády klidně i revoluční cestou, odkazujíc se při tom na ruskou revoluci. Ano, takto smýšlejí lidé »pod koněm«, ohroženi současnou krizí. Lenin se taky neptal.
Jan BODNÁR
11 komentáře
Lenin se ptal. Dostal mandát od Druhého všeruského sjezdu sovětů dělníků a vojáků. Ten neměl o nic menší legitimitu, než Duma a Prozatímní vláda.
Kdo se zásadně neptá, jsou různí pravičáčtí pučisté, od Mussoliniho, Franca, Pinocheta… až po majdančíky na těžce zkoušené Ukrajině. A prvními oběťmi jejich pučů bývají komunisté.
Naši předchůdci před více než sto lety nám vybojovali všeobecné volební právo. Přestože je buržoazní demokracie demokracií pouze pro vykořisťovatele a diktaturou proti pracujícím, byla by chyba nevyužít existující možnosti. Pracující určitě netouží padnout někde na barikádách.
A uznejme, že ani Hnědala a ta parta kolem něj nemohou za to, že funkcionáři KSČM v čele s Vojtou léta špatně pracovali a v důsledku toho ztratili podporu voličů.
Asi tak s 80% myšlenek souhlasím, něco by ale chtělo více promyslet. Třeba s tou revolucí to není tak snadné, protože ČR není Rusko 20. let 20. století, současné naše podmínky jsou zcela jiné. Kdyby nebyly, řekl bych okamžitě “jdeme do toho”. Ale izolovaná revoluční změna v ČR, uprostřed stále více se fašizující EU coby protektorátu USA, nemá žádnou naději na úspěch. Je třeba posečkat do bohužel už zřejmě neodvratného hospodářského kolapsu a mezitím maximálně sjednocovat opoziční hnutí na bázi co nejširšího přijetí a zároveň s konkrétně vymezitelným společným obrazem budoucího uspořádání. Národní ekonomika se socialistickým rámcem by odpovídala mým představám.
Ty myšlenky jsou úsměvné, je tam hodně vidět ten starý komunistický slovník. Autor článku by se do revoluce jen tak nehnal, to pouze popichuje ty ostatní.Je vidět, že v kapitalismu se mu dobře daří….
Fašizující Evropa? To snad nemyslíte vážně. Fašistou (nebo nacistou) v téhle době tu bude někdo jiný. Ale. Ale k tomu hospodářskému kolapsu dojde, viz Marx. Kdo se pak ujme nebo neujme moci, je ve hvězdách. Pokud bude KSČM pokračovat nadále stále svým způsobem, tak ta to rozhodně nebude. Ovšem souhlas, národní ekonomika se socialistickým rámcem je to nejlepší, co může býti, kdo by se ale toho ujal, představy můžou býti různé.
Za svým názorem si stojím a legraci si rozhodně nedělám. Je smutné, že fašizaci nevidíte na svém dvorku a uspokojuje vás, když jinde je proces v pokročilejší fázi. I v EU došlo už k propojení moci korporátní s mocí státní a pokračuje to omezováním občanských svobod, utahováním řemenů, posilováním represivních prostředků a přechod na řízení násilím a strachem.
Moci se můžou opět chopit ti, kteří kolaps možná z hloupostí, ale spíše záměrně vyvolali. Ti to pak můžou rychle dovést k fašismu bez kulis a kudrlinek. Ale není to nevyhnutelné, myslím že stále ještě lidé mají možnost chopit se iniciativy a svést to jiným směrem. Proběhlé demonstrace, nejen u nás, jsou důkazem, že mnozí to již vidí a snaží se zabránit rýsujícím se výhledům.
Co je špatného na “starém komunistickém slovníku”?
Evropa fašizující samozřejmě je, vidíme masivní podporu kyjevské fašistické diktatuře a v řadě zemí jsou rehabilitováni ti, kdo za druhé světové války bojovali na straně Hitlera.
Sledujte @neCT24
Příspěvek v 18:40 ……. ty hňupe co tady dlouhodobě kradeš nick a píšeš bláboly nezapomeň to vždycky zakončit nacistickými ukrajinskými pozdravy. Piš dál ať vynikne antikomunistická blbost antikomunistických hovad. Na nic jiného se nezmůžeš než na tvoje antikomunistické bláboly a kradení nicku.
…………………
Rusové jsme s vámi. Ukrajinský nacismus bude poražen, a nepomůžou mu žádné zbraně od Fialy a Černochové.
………. Sláma Ukravína ! ……….
Sledujte @neCT24
Vážně k článku. Takovou pitomost bych nenapsal ani já. Proč? Tak si ten článek rozeberme. Stranické struktury, jak víme, jsou dnes vlastně k ničemu, jsou uzavřené a jsou to vlastně tajné spolky zednářů. Je správné, že se zúčastňují manifestací, které pořádají jiné subjekty, ale pokud by chtěly, aby přišli další komunisté nebo sympatizanti, tak by musely každého pozvat zvlášť a ne se vrhnout sami z Politických vězňů jako smečka rozradostněných děcek. Ano, předsudky budou vždy existovat, ale je třeba také je pojmenovati. Toplolánkovsko-nečasovský diktát se sám rozpadl, na tom se ani levice nemusela podílet. Podobné to bude i s Fialovým “nediktátem”. Obskuranti občas mají pravdu, Cikáni sice vážně nehrozí, alespoň v celostátním měřítku, ale imigranti ano. Vyřešení energetické krize nespočívá na bedrech mojí osoby, Jana Bodnára nebo politiků, ale na odbornících. Imperialistickou válkou se myslí válka na Ukrajině? Pojmenovat příčiny současné krize dovede snad každý, ale téměř nikdo jej neumí řešit. Jel by s. Skála nebo s. K. Konečná orodovat za ČR do Moskvy? V kapitalistické krizi se zřejmě rochní ostatní, viz třeba pražské volební výsledky. Dnes si lidový hněv tak akorát povídá mezi sebou, zřejmě ještě mu není nejhůře, viz jen v Praze, kolik lidí jezdí do zaměstnání auty. Pacifické hnutí nic nespraví, to by musel být zabit student Šmíd. Poradní sbor platformy. O jakou platformu se jedná, není jich vícero? Jan Bodnár by také chtěl být členem té revoluční cesty podle Ruska?
Nám drahý malý udavači. O mně a mojí manželku se nestarejte. A nevykáme si, nepásl jsem s Vámi kozy. Nakonec, nic Vám nebrání, abyste téže “vypisoval”.
Nevím, zda by tento výrok byl přesný, ale účast zastupitele za KSČM u báťušky by v očích voličů stoupla, kdyby tedy orodoval za ČR. Ono to stačí pro začátek dojít na ruskou ambasádu.
Nestačí, že je zabit student Šmíd, povstalci musí mít podporu cizí mocnosti se silnou armádou. Jak tomu bylo tady v listopadu 89 i na Ukrajině v době puče na majdanu. Jinak se na ubité studenty Šmídy každý vykašle, a to i když jsou ubiti ve skutečnosti a je jich mnoho.
Také mě napadl ten mladý soudruh s kroužkem. A nezapomeňme ani na náušničku No, pirát ani loupežník to nebude, bude asi něco jiného. Lenin se musí v hrobě opravdu obracet. Další komentář viz výše.
Komentáře jsou uzavřeny.