V souvislosti se současnými událostmi vztahujícími se k Ukrajině bez ohledu na další vývoj nebude od věci si připomenout některé historické souvislosti. Nemíníme zacházet do podrobností na jedné straně a současně se chceme vyvarovat ahistorických simplifikací.
Ukrajinský stát ve své současné podobě je výlučně výsledkem sovětské imperiální politiky. K tomu se ovšem nikdo nehlásí. Připomeňme si následující historická fakta.
Na okraji perských zájmů
Označení okrajina (ukrajina) se objevuje poprvé ve starověkých perských análech a vztahuje se k jihoruským stepím. Z toho ukrajinští nacionalističtí historici dovozují význam a starobylost Ukrajiny. Ano, šlo o území na okraji, ale na okraji perských zájmů, které končily na Kavkaze. Nikdy nešlo o pojmenování státu nebo předstátního útvaru, což tito historici »velkomyslně« pominuli. Ale budiž!
Na větší části území dnešní Ukrajiny a částech Ruska a Běloruska se formuje od 9. století staroruský stát s centry Kyjevem a Novgorodem. Tento stát sám sebe pojmenovával jako Rus například ve smlouvách s Byzancí. Nyní je nesprávně označován jako tzv. Kyjevská Rus. Tento termín byl zaveden až v 19. století, asi proto, aby se odlišil staroruský stát od Moskevské Rusi, jádra pozdější carské říše. Takže žádná ukrajinská nebo jiná Rus, žádná Ukrajina. Proto ukrajinské státoprávní nazírání odvozuje ukrajinskou státnost až od údělného knížectví, později království, haličsko-volyňského, jako jednoho z nástupnických států (»Kyjevské«) Rusi. Ovšem ani zde nic moc!
Tento státní útvar se postupně rozpadl a nikdy se již neobnovil. Nad to roku 1223 v bitvě na řece Kalce kníže Mstislav Haličský jako vojevůdce zcela selhal a přes více než dvojnásobnou převahu podlehla ruská vojska pod jeho velením Mongolům.
A přestože se ukrajinská státnost oficiálně odvozuje od haličsko-volyňského státního útvaru, tak při loňských oslavách nezávislosti, zcela v rozporu s ukrajinským státoprávním pojetím, se prezident Zelenskyj odkázal na (»Kyjevskou«) Rus. To je asi tak, jako kdyby se Masaryk odkázal na rakousko-uherský stát.
Území dnešní Ukrajiny bylo po rozpadu staroruského státu postupně vždy někým okupováno (polsko-litevským státem, Ruskou říší, okrajová území tureckým sultanátem, krymským chanátem, podunajskou monarchií apod.). To trvalo až do konce první světové války, kdy po tzv. Rižském míru (1921) vznikl nezávislý ukrajinský stát, existující ovšem pouze po efemerní dobu a jen na zlomku území současné Ukrajiny.
A až po bolševické revoluci a odražení mezinárodní intervence vzniká Ukrajinská sovětská socialistická republika (dále USSR), která se stala zakládajícím členem Sovětského svazu (30. 12. 1922). Ovšem jednalo se pouze o dnešní východní a střední Ukrajinu (zhruba po řeku Zbruč). Za zmínku jistě stojí, že až do roku 1934 byl hlavním městem USSR Charkov.
Západní Ukrajina (včetně Lvova) byla obsazena Sovětským svazem v roce 1939 po porážce Polska a stala se součástí USSR. Obdobně postupoval Sovětský svaz při připojení (rozuměj anexi) severní Bukoviny a části Besarábie (okresy Chotinskij a Ackermanskij na severu a zejména Izmajilovskij na jihu). Velice plasticky popisuje tyto události mj. maršál Žukov ve svých (necenzurovaných) pamětech. Také tyto oblasti se staly součástí USSR.
Po druhé světové válce ČSR »přenechala« pod nevybíravým nátlakem J. V. Stalina Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus (dnešní Zakarpatská oblast Ukrajiny). Ta byla taktéž začleněna do USSR. Takže za šest let USSR zvětšila svou rozlohu více než o jednu třetinu. Po druhé světové válce se stala dokonce členem OSN. No a nakonec byl z podnětu N. S. Chruščova (Chruščov byl mj. prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu na Ukrajině) v roce 1954 připojen k Ukrajině Krymský poloostrov, ovšem stalo se tak v rozporu s tehdejší sovětskou ústavou. Krym však dobyla Ruská říše za Kateřiny Veliké na Krymských Tatarech už v 18. století.
V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že některé části dnešní Ukrajiny nikdy nebyly součástí staroruského státu ani carské říše. To platí především pro Zakarpatsko, severní Bukovinu a Izmajilovsko.
Dvojí metr
Zastavme se právě u Podkarpatské Rusi. Ta byla připojena k SSSR smlouvou s ČSR. Ani jeden z těchto států už neexistuje. A zde je třeba poukázat na dvojí metr sdělovacích prostředků hlavního proudu a celé řady politiků, včetně našich. Pokud jde o Krym, je jeho připojení k Rusku kritizováno jako protiprávní, ač to vůbec neodpovídá skutečnosti. Šlo totiž o anexi z hlediska mezinárodního práva aprobovanou, viz např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a celá řada dalších mezinárodně právních norem. A současně se tak stalo v souladu s vnitrostátním právem Ukrajiny jako takové.
Na druhé straně je současná Zakarpatská oblast v okupačním režimu, což ale stejným kritikům Ruska vůbec nevadí. Zde se sluší ještě poznamenat, že obyvatelé Podkarpatské Rusi byli našimi spoluobčany více než 300 let za trvání habsburské říše a zejména 20 let existence Československé republiky. Ale zdá se, že tato okolnost ani naše ani slovenské politiky vůbec nevzrušuje! A to je zjištění mimořádně tristní.
Petr DOBRÝ, Jaromír LOHNISKÝ, Ján KASIČ, Jan MLČOCH, Petr ŠÁDA a Miroslav VERNER, členové OO ČSBS Chrudim
3 komentáře
Někteří ukrajinští historici budou možná i nacionalisté, ale těžko mohou tvrdit, že název okrajina se vyskytuje ve starověkých perských análech. To si nejspíš partička, která sesmolila tento článek plný dalších bludů, vymyslela. Ve starověku se totiž po území dnešní Ukrajiny proháněli Skýtové a jiné národy, invaze Slovanů přišla až po Kristu. Název Ukrajina se poprvé objevuje až ve 12. století a je ryze slovanského původu. Možná vskutku znamená okrajina, tedy okrajové území, ale nevylučujeme i význam „ukrojené“ území. Vyvozovat cokoliv z historie Kyjevské Rusi pro současnost je stejně liché, jako kdyby si Brno činilo nároky být hlavním městem ČR, protože za Velkomoravské říše bylo blíže centru než Praha. Ostatně v době Kyjevské Rusi nelze hovořit o Rusech či Ukrajincích, byli to východní Slované, kteří hovořili jedním jazykem a teprve se začínali profilovat v jednotlivé národy. Historie Ukrajiny samozřejmě nezačíná Sovětským svazem a ukrajinština se jako spisovný jazyk začala profilovat v 15. – 16. století. Je tedy starší než např. slovenština. Ukrajina měla obrovskou smůlu, protože vždycky lákala mocné sousedy a kozácký vůdce Bohdan Chmelnickij to vyřešil uzavřením Perejaslavské smlouvy. Jestli učinil dobře nebo špatně je těžké hodnotit, každopádně zavdal příležitost ruským nárokům, které se táhnou od středověku až po současnost. Ale kdyby mělo být podle mínění autorů článku, vypadala by současná Evropa zcela jinak, protože většina států vznikla v 19., 20. ba i 21. století. Na tom nic nezmění Putin ani čeští komunisté.
Problém je ve fašistickém puči v roce 2014 proti demokratické vládě, podporovaným Západem.
Snůška nesmyslů – například konstatování, že oblast Izmailova nikdy nebyla součástí carského ruského impéria: tato oblast, kterou bychom mohli také nazvat jižní Besarábie, byla stejně jako celá Besarábie od roku1812 součástí carské říše, až do roku 1918, kdy byla připojena k Rumunsku.
Komentáře jsou uzavřeny.