České schizma

Negativní vztah k Rusku není u části českých politiků nic nového. V dobách monarchie nenávist cílevědomě šířila Vídeň. V historických dokumentech je celá řada důkazů. Významný ředitel jičínského gymnázia František Lepař (1831-1899) musel čelit ostrým výtkám z Vídně, že se na ústavu vyučuje ruský jazyk.

Božena Němcová a Josef Němec byli pod přísným dohledem Bachovy policie. Kladný vztah k Rusku, byť tehdy carskému, se netoleroval. V dopisu P. Antonínu Markovi 6. září 1854 spisovatelka píše: »…přišli na stopu, že jsme opravdu Slované a že přejeme více Rusům než Němcům. Tento měsíc mu byl i plat poloviční (alimentací), který dostával, zadržen…«

Pomineme-li ojedinělé středověké kontakty, došlo prakticky k prvnímu fyzickému setkání Rusů, Čechů a Moravanů za napoleonských válek. Ruské sbory, zformované převážně na Ukrajině, několikrát táhly přes naše území. Naši obrozenci (»první generace«) statečné ruské vojáky bezmezně obdivovali a nešetřili chválou. Lidé je vítali i proto, že mluvili blízkou řečí.

»Ještě nikdo bez trestu neučinil útok na svatou Rus«

Zmíněný P. Antonín Marek, »libuňský jemnostpán«, poznamenal: »…Já to vždy říkal, že Rus je mohutná a mocná a že má velkou budoucnost. Když Napoleon táhl do Moskvy, šli jsme s nebožtíkem Dobrovským na jičínskou silnici na procházku a mluvili o vojně. Nebožtík Dobrovský se bál, že se povede Rusům zle, když Napoleon tak ohromné vojsko proti němu vede. Odpovím mu na to: Uvidíte, že se Napoleonovi povede zle, ještě nikdo bez trestu neučinil útok na svatou Rus, neboť její síly jsou ohromné…«

P. Markovi je připisován výrok »Rusové válku nezačínali, ale končili«. Je nepodstatné, zda jde o Markova slova. Důležité je, že jde o pravdivé vyjádření historických událostí minimálně od švédského vpádu vedeného Karlem XII., přes Napoleona až po Hitlera.

(V Libuni, vesnici mezi Jičínem a Turnovem, naši lidé obětavě pomáhali zbídačeným sovětským válečným zajatcům v mrazivém únoru roku 1945. Rakouský vojenský doprovod prý přivřel oči.)

Československo–sovětská smlouva 16. května 1935 vytvořila podmínky i pro těsnou vojenskou spolupráci. Nevadilo, že ministerstvo národní obrany ovlivňovali agrárníci. Náčelník generálního štábu gen. Ludvík Krejčí (1890-1972) po návštěvě SSSR řekl pro agrární Venkov: »…Vzdálenost Ruska není na závadu našemu spojenectví. Ústy významných vojenských osobností bylo naší delegaci potvrzeno, že se na Československo dívají jako na přítele, na spolehlivého spojence pro okamžiky dobré i zlé. Mají nás rádi, náš poměr k ruskému člověku byl vždy upřímný. Rozumíme si a můžeme se dohodnout…«

Sovětský svaz byl v roce 1938 jediný, který ostře odsoudil ve Společnosti národů mnichovský diktát.

Spisovatele Josefa Štefana Kubína (1864-1965) události roku 1938 vyburcovaly. Z obavy o osud republiky napsal dr. Benešovi: »Pane presidente, v těchto osudových dnech jsem dlouho uvažoval, nebylo-by nejlepší spásné východisko pro nás toto: nabídnout Rusku připojení naší republiky pod jeho svrchovanost, takže by nás pak hájilo jako své státní území. V dokonalé úctě Josef Štefan Kubín.«

Současné nenávisti

Lze těžko pochopit současné projevy nenávisti k Rusku, programově šířené televizí i rozhlasem. Redaktorka jednoho oblíbeného rádia si pozvala na rozhovor zpěváka, který vystupoval s Alexandrovci. Nevím, kde načerpala »moudrost«, že když člen světoznámého souboru zpívá falešně, je zavřen do gulagu na Sibiři. Dále ještě přitvrdila: 80 členů souboru, kteří zahynuli v letadle, úpí v gulagu také. K žádné havárii prý nedošlo. Pozvaný sólista pochopitelně oponoval.

O novičoku a vojenských skladech ve Vrběticích, soše maršála Koněva atd. je mi již stydno psát. Pomluv na adresu Ruské federace a prezidenta Putina je nespočet. Nic nového pod sluncem. Náš vztah k Rusku vždy kolísal od nekritického obdivu až k nenávisti. Důležitý dnes je vzájemný respekt, kterému neprospívá přítomnost našich vojáků a letců na hranicích Ruské federace.

Jaroslav ŠTRAIT