Antislovanské třeštění má nový rekord – Habsburka v Plzni

V městské části Plzeň Doubravka instalovali sochu Karla I. Habsbursko-Lotrinského. Nemá s ní problém ani starosta této městské části, který podle Novinek říká, že poslední císařpán sice může být vnímán negativně, ale zasloužil se o sociální smír atd.

I když vezmeme v potaz lepší povahu ušlechtilého slabocha Karla I., jemuž prý manželka Zita Bourbonsko-Parmská po úmrtí arcivévody Ferdinanda řekla »vstávej lenochu, budeš císařem«(?), přece jen musíme konstatovat, že státoprávně i politicky Karel I. selhal na všech úrovních. Sice je pravdou, že vyhlášením amnestie zachránil některé české politiky a že otevřel parlament, který jako v jediném státě na světě na tři roky zavřel František Josef I.

Ovšem Karel I. přišel pozdě a nikdy nedokázal nic prosadit, navíc doslova zvoral svá povstání v Uhrách proti Horthymu. Ona povstání, která ani neinicioval sám, nýbrž jeho mefistotelská manželka Zita Bourbonsko-Parmská a církevní magnáti Vatikánu. Jen se jí podřídil a hrál ubohou roli loutky v amatérských vzpourách proti vítězné Dohodě a uherskému regentovi, které skončily jeho internací v britské moci.

Ta říše koncem první světové války už zdaleka nebyla multikulti soustátí, jak nám to vykládají monarchisté. Byl to dost krutý žalář národů, dokonce s prvními koncentračními tábory svého typu, jako byly Jindřichovice a jiné.

Jak říkal TGM, na jehož třídě paradoxně – nebo naschvál? – stojí  socha Karla I., »Habsburkové se k nám chovali jako Tataři«, a to po hromadných popravách Čechů, Poláků a Slováků nařízených vojenským velitelem Habsburkem Bedřichem Těšínským. TGM uváděl dokonce číslo 60 tisíc poprav…

Instalace sochy Habsburka, který nikdy nebyl českým králem, jak lžou média – posledním legitimním korunovaným českým králem byl pražský sídelní panovník a přítel Čechů Ferdinand Dobrotivý – je jen další třešničkou na dortu antislovanského třeštění a dnešní proukrajinsko-banderovské kolaborace.

V naší zemi, která už je republikou jen podle ústavy a fakticky se proměnila v jakýsi protektorát válečných štváčů, se totiž potlačuje nejen vše ruské, slovanské, ale dokonce i československé. Začíná to teoriemi, že vlastně »nejsme Slované«, ale jakási směs Keltogermánů hovořící »náhodou« slovanským jazykem, což prý podporují »rozbory DNA«. Takto lze dokázat i naše příbuzenství s Čingischánem… Připomíná to druhou světovou válku, kdy se Chorvati snažili vyvléknout ze slovanství teorií, že »jsou vlastně východní Gótové«… Pokračuje to tvrzeními o zakladateli státu »T. G. Habsburkovi«, jemuž se nesmyslně přičítá nemanželský původ dokonce od Františka Josefa I., nebo o německém původu Boženy Němcové atd. A končí to teoriemi o ČSR jako »zplozenci tragického Versailles«, o »státu, který selhal«, jak o tom napsala knihu jedna Američanka, nebo o tom, že vznik ČSR »byl tragédií, která zničila Rakousko«, jak to tvrdil filozof profesor Bělohradský…

O tom, že ČSR nerozbila Rakousko-Uhersko, nýbrž je rozbila uherská a německá iredenta, se mlčí. O tom, že stát Washingtonské deklarace poprvé v dějinách učinil z poddaných občany, zavedl první sociální reformy a rovnost žen, se mlčí. O tom, že ČSR byla slovanským státem se spojením na Jihoslovany, Bulhary a Rusy, se mlčí. O tom, že celá politika první ČSR byla politika slovanské vzájemnosti a protiváhy germánsko-uherské agrese, se mlčí. Mlčí se i o Malé dohodě jako hrázi germánské agresi, která nakonec byla, jako vždy v dějinách, rozbita zradou jednotlivých vlád.

Mlčí se o slovanské politice TGM, jenž nabádal, aby žádní Slované nikdy nešli proti Rusku. Házejí se tuny špíny na Masarykova nástupníka dr. Beneše, který zachránil republiku před germánskou genocidou právě spojenectvím s Rusy – a který Slovákům dekrety zachránil jižní hranice.

To vše je součástí antislovanského třeštění, jehož aktéry není většina Čechů, nýbrž menšina kolaborantů a konjukturálních aktivistů, očekávajících za své řiťolezectví vládnoucí moci patřičné jidášské groše a prebendy. Toho všeho se většina českého národa nejen neúčastní, ale vlastenecké organizace se proti tomu začínají ozývat. Jednou budeme dál, jak se zpívá v oné písni.

Jiří JAROŠ NICKELLI, Společnost Ludvíka Svobody Brno