Ambivalence evropských fondů

Jednou z nejdiskutovanějších otázek při jednáních o hospodářské politice státu bez ohledu na politické zaměření aktérů je ta, která se orientuje na hospodářskou kooperaci států Evropské unie na bázi evropské integrace či naopak regionální politiky. Klíčovou je otázka tzv. evropských fondů, tedy prostředků tvořených příspěvky členských států Unie a centrálně přerozdělovaných podle hospodářských výsledků, potřeb a možností jak jednotlivých členských států, tak jejich regionů. Respektuje se zde jeden z nosných pilířů evropské integrace, jímž je vzájemná pomoc a solidarita. Tato finanční spolupráce se aktuálně realizuje na základě sedmiletého »programového období« (2021-2027).

Veřejnost je o problému v zásadě informována, bohužel v interpretaci nepřesné a zkreslené. Je nepochopitelné a nelogické sledovat, jak většina politiků na jedné straně ostře vystupuje proti EU a volá po vystoupení z ní pod falešnou záminkou potlačování našich zájmů a vnucování cizorodých prvků a současně na druhé straně dokonce i tatáž část politiků chápe »bruselské peníze« jako automatickou součást našeho státního rozpočtu použitelnou na sebepitomější projekt, který by při financování z našich vnitřních zdrojů nikdy nebyl schválen a který pouze uspokojuje ješitnost konkrétního politika dokazujícího svým postojem naprosté nepochopení podstaty a zásad evropské integrace v jejím dobrovolně přijatém pojetí jako nadnárodní, resp. mezinárodní organizace.

V novém dotačním období si Česko »sáhne« z rozpočtu EU na rekordní více než bilion korun. Stát by měl být díky těmto prostředkům »chytřejší a zelenější«, jak zní dvě primární priority EU. V komplexním pohledu jde především o podporu inovací, výzkumu, digitalizace, zdravotnictví, energetických úspor po sociální péči a kulturní dědictví. Například politika soudržnosti bude v nadcházejícím sedmiletém období podporována 550 miliardami korun v oblasti pěti politických priorit: konkurenceschopná Evropa, zelenější a nízkouhlíková, víc propojená, sociální a inkluzívní, bližší občanům. Konkrétně bychom měli čerpat 10,3 mld. euro z Evropského fondu pro regionální rozvoj, 6,6 mld. z Fondu soudržnosti pod.

Paradoxní je, že v době enormního rozpočtového tápání, mimořádného zatížení státu rozpočtovým záporným saldem a hrozbou inflace až trojnásobně přesahující limity České národní banky, si vládnoucí síly dovolí luxus flagrantního ohrožení čerpání evropských peněz. Veřejnost by měla vědět, že euromiliardy jsou opět v ohrožení, že Česko má zpoždění již hned na startovní čáře. Peníze tak mohou chybět při stavbě dálnic, vzdělávání či zaměstnanosti, což jsou programy, jimiž mají evropské peníze Česku především pomoci. Rok, který vláda dosud prošustrovala, by se nám mohl zle vymstít.

Ladislav ŠAFRÁNEK