Následující řádky nemají sloužit ke zlehčování zrůdnosti pachatele střílejícího 21. prosince a nevnímání utrpení, které způsobil nevinným, tedy obětem i jejich blízkým. Snaží se naopak hledat jednu z cest k tomu, aby se podobná krutá tragédie neopakovala.
Projevy odsuzování masových vrahů, soucit s oběťmi, sbírky pro přeživší oběti a zapalování svíček jsou projevy lidskosti, jsou pochopitelné, ale je to málo. Nezabrání to však další možné masové vraždě. A věnuje-li se ve společnosti velká publicita masovému vrahu, velký prostor v médích věnovaný prožívání utrpení obětí a blízkých obětí, stává se to impulzem, vzorem pro dalšího případného vraha. Je zaznamenána řada případů, kdy velká publicita nějaké masové vraždy inspirovala dalšího vraha, aby ji okopíroval.
Podíváte-li se na psychologické profily teroristů, masových a sériových vrahů, jsou pestré a víceznačné. V jednom se většinou shodují, že tyto osoby prožívaly dětství v závadném výchovném prostředí, nemají rozvinutou empatii ani soucit.
Vrahem se člověk nerodí
To, co se jeví dospělým ve výchově jako banalita, může být pro dítě životně veledůležité. Sem patří citové strádání, psychické trauma (mnohdy rodiče ani nepoznají, že dítě utrpělo psychické trauma), potlačování zlostí, psychické zraňování aj. U citového uspokojování hraje významnou roli hormon oxytocin, je-li uvolňován, vyvolává dobrou náladu a vše negativní se snáší líp. Je-li ho nedostatek, vyvolává to špatnou náladu až deprese, což i u dětí vytváří psychické prostředí pro rozvíjení různých psychických poruch, případně i nemocí. Psychické poruchy a nemoci často spouští tělesné nemoci. Příčiny a následky se řetězí, proto z pohledu rodičů »banalita« u dítěte v raném dětství může vyústit v tragédii v dospělosti.
Často byly pozorovány u pachatelů v jejich dětství nějaké abnormality v chování. Zpočátku to mohou být třeba pouhé projevy citového strádání. Pokud by žili obklopeni lidmi spravedlivými, mírumilovnými a soucitnými, výrazně by se snížila pravděpodobnost pověstné poslední kapky, která spouští vražedné reakce u pachatelů.
Není-li dítě citově uspokojováno rodiči či blízkými osobami, stará se především o vlastní citové uspokojování. Všichni úkladní vrazi se vyznačují péčí především o vlastní prožívání a neschopností soucitu. Naštěstí jen málo citově strádajících osob dospěje ke zvrácenému citovému uspokojování pozorováním utrpení druhých. U některých osob zpočátku to bývá jen líbivé pasivní pozorování trpících, či líbivé čtení nebo sledování filmů o utrpení obětí a pozůstalých nějaké masové vraždy. Někteří přejdou k aktivnímu vyvolávání utrpení: šikana, stalking, týrání tělesné nebo psychické…
U jednoho typu masových vrahů zpočátku jde jen o zvrácené citové uspokojování se představou vyvolávání a pozorování utrpení u druhých. Impulzem může být pocit ublížení, ukřivdění, třeba odmítnutí od dívky, pocit nespravedlnosti při špatné známce, pocit sžíravé závisti atd. Nebo slastná představa utrpení obětí předcházejícího masového vraha, podrobně popisované v médiích. Nebo slastné vžívání se do historiky popisovaných hrůz válek, zabíjení, vraždění. I to může být pověstná první kapka. K tomu se může u osob toužících po moci připojovat slastná představa moci nad druhými. U egocentriků (krajnosti jsou narcisté) bývá připojovaná slastná představa následné velké pozornosti veřejnosti. Negativní pozornost je také pozornost.
Kapky a kapičky
Aby tyto představy neustále vyvolávaly slastný pocit, musí se zesilovat, konkretizovat. Opakování týchž představ jsou další kapky. Pak se představy podporují pomalými praktickými přípravami, mapování terénu, pořizování zbraní, výběr času. To již jde o dlouhodobé psychické programování se, třeba po dobu roku. Když je vše do puntíku psychicky naprogramováno, pak stačí nějaká malá kapička a pohár přeteče a představy se realizují v tragédii. Kriminalisté, novináři, veřejnost se zajímají především o onu poslední kapičku, která spustila konečnou fázi, a o ty kapičky, co naplnily pohár, se zajímají málo.
Přitom by mohlo stačit po první kapičce, kdyby pachateli někdo pouze naslouchal či ve správnou chvíli se jen na něho usmál a nedošlo by k řetězení jevů ústících v tragédii.
V psychologických profilech masových a sériových vrahů se většinou neuvádí, že neměli moc rozvinuté sociální schopnosti a dovednosti, že neměli empatii, soucit. Naštěstí dnes v celém světě přibývá preventivních programů zaměřených na pozitivní přínos z rozvíjení schopnosti empatie.
Základním předpokladem rozvíjení empatie u dítěte je citové uspokojování, bez toho se empatie nerozvíjí. Jen málo rodičů umí cílevědomě citově uspokojovat své děti. Ještě méně je schopno rozpoznat příznaky citového strádání u svých dětí, mezi ně patří tzv. zlobení.
Empatii jako prevenci se věnují i mnohé stránky OSN, Úřadu pro drogy a kriminalitu: »Empatie přispívá k sociálnímu povědomí a snižuje šikanu, předsudky a rasismus. Pokládá základy pro spravedlivé mírumilovné a soucitné společnosti.« Avšak stejnou pozornost je potřeba věnovat citovému uspokojování, jako vhodné psychické prostředí pro následné rozvíjení empatie. To se v programech zaměřených na rozvíjení empatie ignoruje, proto nebývají tak účinné, jak by mohly být.
ČR mezi nejméně empatickými
Psychologové sestavili žebříček nejvíce empatických zemí světa. Studie zahrnovala vzorek 104 365 dospělých z 63 zemí. Česko skončilo u dna, 55. místo, je tedy devátou nejméně empatickou zemí světa. To nepřímo vypovídá o rozšířeném citovém strádání nejen u dětí. Je velmi důležité ve společnosti věnovat velkou pozornost citovému uspokojování a následnému rozvíjení empatie u dětí:
1. Osoby s empatií se nestávají masovými vrahy.
2. V empatickém prostředí se snižuje pravděpodobnost masového vraždění osobami, které nesou znaky potenciálních pachatelů.
3. Empatičtí rodiče citově uspokojují své děti a následně rozvíjejí empatii u nich, tím předchází rozvíjení psychických poruch, které bývají u masových vrahů.
Dnes prvořadým cílem školství je naučit příští generace základním hodnotám, jako je respekt, integrita, spravedlnost a empatie, aby byly odolnější vůči zločinu, násilným extremistickým ideologiím a drogám, a pomoci jim lépe porozumět problémům, které mohou podkopávat právní stát a povzbudit studenty, aby ve svých komunitách a budoucích profesích aktivně se zapojily do prosazování empatické kultury. Proč se nevěnuje dostatek úsilí pro primární prevenci, odstraňování chyb ve výchově?
Čekáme, až bude hůř?
Tak třeba v Dánsku nečekají, až bude hůř, v rámci primární prevence mají žáci na základních školách hodinu týdně věnovanou rozvíjení empatie. Proč to nemůže být i u nás? Proč to nemůže být v celé Evropské unii?
Přínosem většího počtu občanů s empatií je nejen větší bezpečnost, minimalizování násilí včetně domácího, ale projevuje se to pozitivně i v ekonomické prosperitě země. Současným trendem v oblasti lidského kapitálu při přijímání nových pracovníků je upřednostňování těch s empatií. Je to podpůrná cesta ke zvyšování produktivity a kvality práce. Také cesta ke snižování zbytečných ekonomických ztrát ve firmě. Viz současný management. Pro nedostatek empatických pracovníků na pracovním trhu některé firmy organizují v rámci vnitropodnikového vzdělávání programy na rozvíjení empatie. Proč firmy musí nahrazovat to, co mají udělat školy?
Otázky, samé otázky… jejich zodpovězení bude ale zachraňovat životy.
Stanislav HENDRYCH
