Aotearoa – země dlouhého bílého oblaku. To je Nový Zéland, mj. jeden ze dvou pořadatelů aktuálního světového šampionátu ve fotbale žen. Aotearoa se jmenuje maorsky, a to s tím oblačnem, to taky sedí. Tedy paradoxně, když máte štěstí na počasí. Dost často jsou ta mračna spíš tmavá a leje z nich jako z konve. Takže realita bývá úplně jiná než v pohádkově azurových dokumentech vysílaných například Českou televizí. Ještě dnes, ve čtvrtek 10. srpna, v 18.45 na ČT2 můžete vidět poslední reprízu první části německého dokumentu Fascinující Nový Zéland nazvané Poklady Jižního ostrova. V dalších dnech pak bude k vidění na iVysílání ČT.
I když jsem štěstí na počasí u protinožců moc neměl, své několikasettisícové investice do tohoto více než třítýdenního dobrodružství (opepřeného o přelet a prodloužený víkend na Cookových ostrovech v Tichomoří) nelituju. Je mi naprosto jasné, že takhle daleko se řadový smrtelník v pokročilém věku kdesi z maličké ČR podívá jen jednou za život, no a já se rozhodl vybrat si tuhle třešinku na dortu, dokud mne nohy ještě unesou…
Zadařilo se tedy v listopadu a prosinci 2022, v době, kdy na Novém Zélandu mají jaro a léto je na spadnutí. Spekulovat o tom, zda mělo smysl vyjet až v našich jarních měsících, kdy u Maorů mají podzim, by ale asi stejně bylo zbytečné. Vždyť se jedná o zemi dlouhého bílého oblaku.
Bez hadů a bez přetvářky
Ale zároveň se jedná o zemi obdivuhodně ekologickou, multikulturní, tolerantní, s čarokrásnou zelenou a velehorskou přírodou, zemi bez hadů a jiné nedaleké australské havěti, takže velké sousedy Nového Zélandu jsem s chutí vynechal, přesněji, využil je jen k letištnímu přestupu do Aucklandu, největšího velkoměsta nejen geotermického Severního ostrova, ale i novozélandského souostroví jako takového. Jestli třeba na jihozápadě Jižního ostrova ve Fjordlandu žije zhruba jen sedm obyvatel na 10 000 kilometrů čtverečních, na druhém konci státu v Aucklandu je to třetina ze všech obyvatel Zélandu, kteří žijí ve městech. A těch je 86 procent z celkového počtu necelých pěti milionů. Na zemi, kde oproti tomu chovají zhruba 60 milionů ovcí, romantická čísla!
Nový Zéland jsem si ale vybral nejen ze sympatií k lidem, kteří se tu rozhodli nastoupit cestu k uhlíkové neutralitě, čistě zelené elektřině či oblasti obnovitelných energií, zkrátka cestu k tomu, stát se nejekologičtější zemí planety, důvodem bylo i cosi prozaičtějšího. A sice dětský obdiv ke kapitánu Jamesi Cookovi, slavnému britskému mořeplavci, který zdejší oblasti Oceánie objevil, prozkoumal a také v nich nakonec nalezl smrt. A na Zélandu si téhle námořní legendy 18. století jaksepatří považují. Pojmenovali po něm největší horu (Mt. Cook se 3724 metry nad mořem) i k ní přiléhající nejslavnější národní park Jižních Alp s více než sedmdesáti ledovci, ale jeho jméno nese i klíčový průliv mezi Severním a Jižním ostrovem. A když připočtete výše zmíněné samostatné ostrovy poblíž Tahiti, které jsou ve svazku právě s Novým Zélandem, zbývá poněkud mimo už jen australský Cooktown. A ten jsem holt musel oželet – člověk přece nemůže mít všechno.
Hurá na jih!
Nelituji nakonec ani toho, že jsem projel Zéland skoro celý, jakkoli pro mě, coby milovníka velehor a krás fjordů, je samozřejmě atraktivnější ostrov jižní, i sever ale nakonec měl své kouzlo. Kouzlo mezi sopkami (ne nadarmo se mu přezdívá Kouřící ostrov), horkými prameny, malými krátery, gejzíry, bublajícím blátem i fumarolami. Třídenní návštěva slavného městečka Rotorua či několik hodin vzdáleného jeskynního komplexu a ptačího parku se zdejším unikátním bezkřídlým krasavcem, zvířecím symbolem země, ptákem kiwi (o křídla postupně přišel, protože se nemusel bát žádných predátorů), se i přes několik mnohahodinových slejváků vydařila. A to nemluvím o jiných, velkoměstských zastaveních v Aucklandu či metropoli Wellingtonu. V Aucklandu s jeho Sky Towerem (vysokým 328 metrů), odkud se ze 192 metrů skáče prakticky až na chodník, tedy magickém (polo)ostrovním bludišti na vyhaslých sopkách, kterých tu bylo dokonce přes 50! A pahorkovitý Wellington nejen se svou slavnou zubačkou? No bez toho by přece zase nebylo trajektu přes Cookův průliv na magický Jižní ostrov…
Smršť adrenalinu
Nový Zéland je také zemí adrenalinových nadšenců. Létá se tu nejen na všech možných lanech, v balónech, na rogalech či kluzácích, ale zákonům přitažlivosti zemské navzdory i jen tak těsně nad vodou. Abyste si připadali aspoň na chvíli jako delfíni. Téhle kratochvíli se říká flyboard. Aotearoa je ovšem také kolébkou bungee jumpingu či jetboatů. A právě druhé jmenované vzrůšo jsem si kromě prvních dvou letů vrtulníkem v životě (nad Queenstownem a směrem k masivu Mt. Cooku) vybral. Jízda na rychlém člunu provádějícím gymnastické obraty a ustavičné skoky mezi skalisky na řece Shotover měla o to větší hodnotu, když se našinec dozvěděl, že je čistě ekologická. Čluny totiž nejsou poháněny motory, ale samotným proudem vody!
Byla by škoda se na Zélandu zastavit jen jednou a nenabídnout dvojitý pakl fotek jak z jiné dimenze, a tak na slíbený Jižní ostrov se po čase vrátíme ještě jednou, a to s osvětlením některých alarmujících klimatických souvislostí, které tady, na rozdíl od nás v Evropě, už berou sakra vážně.
Roman JANOUCH
