Za linií frontu – v Trechizbence

Poprvé jsme se všichni zahraniční novináři dostali za bývalou linii dotyku, kterou rozhodně nešlo celých sedm let nazývat »linií příměří«, protože odtud Ukrajinci neustále ostřelovali města a vesnice za řekou Doněc ve Slavjanoserbském okrese, které se nacházely pod správou Luhanské lidové republiky (LLR). Trechizbenka byla po sedm let pod ukrajinskou správou, nedávno přešla pod správu LLR.  Přijeli jsme se podívat, jak to vypadá ve vesnici po odchodu ukrajinských vojáků, a jak na novou situaci pohlížejí místní obyvatelé.

Z Luhanska jsme jeli přes město Slavjanoserbsk a dále k řece Doněc, která tvořila bývalou linii dotyku mezi Ukrajinou a LLR. Před řekou, přes kterou vede poničený most, nás zastavili vojáci na velitelském stanovišti. Zde mezi lety 2015 až 2022 hraniční přechod nebyl, cesta přes most byla otevřena teprve nedávno. Na obou stranách Donce kontrolují vojáci LLR každého, kdo přechází řeku – bývalou linii příměří. Přejeli jsme přes most a ocitli jsme se na území, které bylo ještě nedávno pod správou Ukrajiny. Po chvilce jsme přijeli do Trechizbenky.

Nejprve jsme se jeli podívat na opuštěnou bývalou základnu útočného praporu ukrajinských pozemních sil – praporu Ajdar. Základna se nacházela v jedné z ulic vesnice v rodinném domě. Nacházela se mezi dvěma jinými rodinnými domy. Byli jsme upozorněni, že chodit můžeme jenom po cestičce za vojákem. Nesmíme ji opustit, protože by tam mohly být miny. Území obce a jejího okolí nebylo ještě plně odminováno. Prohlédli jsme si dům uvnitř. Všude byly rozházeny věci včetně výstroje a osobních věcí vojáků Ajdaru. Potraviny i různé dokumenty. Na stěnách visely obrázky od dětí z místní školy, na kterých vyjadřují podporu ukrajinským vojákům a Ukrajině, které přejí vítězství. Bylo vidět, že Ukrajinci odcházeli velmi spěšně. V prostoru hospodářství jsme viděli mnoho ve spěchu zanechaných nábojů různých kalibrů, na dvoře důmyslný systém zákopů a okopů. Doprovázející vojáci nám řekli, abychom si všimli, že zákopy a okopy jsou otočeny ve směru Krymskoje, které bylo tehdy také pod správou Ukrajiny. Znamená to, že Ukrajinci stříleli z této základny na vlastní vojáky a civilisty v Krymském, aby pak ze střelby obvinili vojáky LLR. Slyšeli jsme zvuky střelby z nedaleké fronty.

Po prohlídce základny jsme jeli do středu vesnice, kde stojí kostel, památníky, budovy administrativy, obchodu a zdravotního střediska. Je tu škola i školka. Bylo tu živo, lidé chodili na nákup či procházku, rozmlouvali, seděli na lavičkách před domy. Před budovou administrativy jsme hovořili se dvěma místními ženami, jedna z nich byla starostka vesnice. Ta vzpomínala na příchod vojáků LLR: »Naši občané je vítali a radovali se, že končí toto strašné období. Viděli, co tady Ukrajinci udělali jen za poslední dva tři dny své přítomnosti ve vsi. Dříve to byla pěkná, bohatá vesnice. Nyní zůstaly prázdné domy. Je těžko, vše je třeba obnovit.« Dále starostka vyprávěla, jak špatně se ukrajinští vojáci chovali k místním obyvatelům. Jednou přišli do její kanceláře a uráželi ji. Druhá žena zdůraznila, že ve vsi není už měsíc elektřina a plyn, voda se dováží v cisternách. Obě však věří, že nastal toužebně očekávaný mír a že s pomocí vlády LLR a Ruska se podaří vesnici obnovit.

Zrovna v době naší přítomnosti přijely do zdejší mateřské školy dvě poslankyně Lidového sovětu LLR s humanitární pomocí. Informovaly nás, že školka je postupně obnovována. Nezůstal v ní kámen na kameni, Ukrajinci vybavení zničili, nebo rozkradli. Poslankyně věří, že brzy bude provoz zařízení pro děti obnoven. Poté jsme si prohlédli ještě jednu základnu Ajdaru v Trechizbence a zákopy v jejím blízkém okolí.

Jaromír VAŠEK, Trechizbenka, 30. března

FOTO – autor