V ukrajinské válce není hodných hochů

Navzdory zkreslující propagandě, která se v mainstreamových západních médiích právě teď vydává za »zprávy«, je pravdou, že pokud jde o konflikt na Ukrajině, žádní dobří,hodní hoši neexistují. V závislosti na hloubce dna však někteří z těch špatných předčí ty ostatní. Prezident Vladimir Putin v Moskvě už několik měsíců říká, že chce jen zastavit expanzi NATO na Ukrajinu a odradit útoky proti etnickým Rusům na Donbasu, a odmítá tvrzení, že Rusko plánuje útok na svého souseda. Přesné letecké údery a vpády na hranice, které probíhají v rámci jeho »speciální vojenské operace«, to vyvrací. Ruský vůdce se zjevně připravoval na to, co by starý expert George W. Bush mohl nazvat »preventivní sebeobranou«.

Putin sedí v čele parazitické kapitalistické a gangsterské třídy, která vládne nad ukradeným bohatstvím a zdroji, jež generace sovětských dělníků a rolníků vybudovaly během sedmdesáti let socialismu. Ničí myšlenku, že národy mají právo rozhodovat o své vlastní budoucnosti, zpochybňuje legitimitu existence Ukrajiny a touží po dobách starého ruského impéria. Jako politická osobnost si tento novodobý rádoby car rozhodně nezaslouží žádné sympatie od pokrokářů a levicových aktivistů na Západě. Ale jednoduše vykreslit Putina jako nejnovější inkarnaci Hitlera, šílence lačnícího po území, jako to dělá předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, znamená úmyslně ignorovat legitimní bezpečnostní stížnosti, které Rusko vznáší už léta. (Je to také případ nalezení nacistů na špatné straně rusko-ukrajinské hranice, ale o tom více za chvíli.)

Třicetiletá témata

Současná krize je podepřena tématy táhnoucími se přes třicet let – od konce studené války až po současnost. Už v roce 1991 se prezident George W. Bush zavázal sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi, že až se Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) stáhne z východní Evropy, NATO se nebude snažit přidat tamní země do svých řad. Kdyby měl Západ skutečně zájem vytvořit podmínky pro trvalý mír pro Evropu, v tu chvíli by NATO zcela rozpustil. Místo toho se promarnila sotva minuta dokazováním, že Bushův slib je prázdný; aliance se nejen rozšířila do zemí bývalé Varšavské smlouvy, jako je Polsko, Česká republika, Slovensko a Rumunsko, ale ve skutečnosti pohltila státy, které byly dříve součástí samotného SSSR, jako je Lotyšsko a Litva.

NATO – nástroj americké politiky

S výmluvou, že »obranné« spojenectví proti Sovětskému svazu je pryč, se NATO otevřeně přetvořilo v přímý nástroj americké vojenské politiky. NATO pomohlo roztrhat Jugoslávii na kusy, po 11. září 2001 bombardovalo Afghánistán a zatlačilo Libyi do občanské války. Vzhledem k této historii není ruský strach z toho, že NATO vtáhne Ukrajinu do své sféry a plíží se přímo k ruským hranicím, ani zdaleka absurdní. Není divu, že Putin požadoval, aby USA a NATO odstranily z Ukrajiny všechny zbraně, aby byla vydána záruka, že Ukrajina do paktu nevstoupí a že budou zajištěny všechny bývalé sovětské jaderné zbraně na ukrajinském území. Každý ruský vůdce – levicový, pravicový nebo středový – by žádal totéž.

Mír Biden nechce. Jen peníze

Na této straně Atlantiku prezident Joe Biden celé měsíce donekonečna mluví o »obraně ukrajinské demokracie« a o mírových záměrech a po celou dobu rozmisťuje stále větší množství amerických raket a vojáků blíže k ruským hranicím – nejen na Ukrajinu, ale i do Polska, České republiky a do dalších zemí. Biden a NATO si plně uvědomují obavy o bezpečnost Ruska, ale přesto zatlačili na pilu a jednali jako záměrní provokatéři. Mírotvůrcem americký prezident není. Ač tomu věnovalo pozornost příliš málo lidí, Biden také poodhrnul oponu nad ekonomickými zájmy USA prosazujícími rusko-ukrajinskou válku – nad těmi, kteří zde doma profitují z bojů ve východní Evropě. Jsou tu samozřejmě obvyklí podezřelí, výrobci raket a výrobci letadel, ale dalšími velkými vítězi v této válce jsou velké ropné a plynárenské společnosti. Biden opakovaně během současné krize vyhrožoval Německu a ruskému plynovodu Nord Stream 2 a útočil na Berlín, aby projekt zastavil. Všechny ty řeči o plynovodu nepřišly jen tak z ničeho nic. Společnosti jako Chevron, ExxonMobil a Shell spolu se stovkami těžebních a přepravních dodavatelů, kteří s nimi spolupracují, chtějí masivně zvýšit vývoz do Evropy, která hladoví po plynu, ale v cestě stojí Rusko a jeho státní společnost Gazprom. V současnosti tvoří ruský zemní plyn přes třicet procent veškerého dovozu do Evropské unie. Přední mocnosti Unie – Německo a Francie – získávají 40 procent svého plynu z Ruska, a některé další země, jako Česká republika a Rumunsko, používají pouze ruský plyn. Aby se západní nadnárodní společnosti zbavily konkurence a urvaly si podíl na trhu, potřebují zpomalit tok plynu z východu. Nord Stream 2, dokončený na konci loňského roku, který měl být zprovozněn v letošním roce, by natrvalo omezil prodej ve Spojených státech amerických, který je uskutečňován přes drahé námořní přepravní terminály.

Lobbování Kyjeva v USA

Ukrajinská vláda, jež těží z tranzitních poplatků za stávající pozemní plynovody, loni celé léto lobbovala ve Washingtonu, aby uvalil sankce na Nord Stream 2 a na německé a ruské společnosti, které za ním stojí. S Putinovou invazí dostali ukrajinští vládci a západní plynárenské společnosti, co žádali. Nord Stream 2 se odkládá, na neurčito; Německo oživilo plány na další terminály pro přepravu amerického plynu; a světové ceny energií v důsledku války vyletěly vzhůru. A teď, pokud jde o řeči nacistů – no, skutečnými fašisty jsou v této situaci ti, kteří vládnou na hnízdišti v Kyjevě a mají velení nad ukrajinskými ozbrojenými silami. I když v tuto chvíli hraje hlavní roli prezident Volodymyr Zelenskyj – rusky mluvící komik, z něhož se stal nacionalistický politik; je jen poslední z řady rotujících tváří v čele pravicového ukrajinského státu.

Euromajdan a neonacisté

Současná vláda se dostala k moci po protestech Euromajdanu v roce 2014, které svrhly zkorumpovanou, i když demokraticky zvolenou administrativu prezidenta Viktora Janukovyče. Janukovyč ve snaze poštvat Rusko a EU jednoho proti druhému, aby pro Ukrajinu získal co nejlepší ekonomickou dohodu, když byl v jejím čele, se stal terčem Západem podporovaných obchodních zájmů na Ukrajině a ultranacionalistických neonacistických skupin. Ty se s podporou USA spojily, aby provedly převrat a poslaly Janukovyče kandidovat do Moskvy. Po tomto převratu byly na Ukrajině tvrdě potlačeny odbory a levicové strany. V Oděse byly zaživa upáleny desítky členů odborů v jednom případě masové vraždy, zatímco aktivisté Ukrajinské komunistické strany a dalších skupin byli donuceni k odchodu do ilegality. Po celé zemi byla zahájena kampaň etnického vymazání proti rusky mluvícím Ukrajincům, přičemž ruština byla vykázána z veřejného života. V převážně ruských regionech východní Ukrajiny následovala násilná válka, jež si dosud vyžádala přes 15 000 životů. Velitelé otevřeně neonacistických a fašistických skupin, jako byl prapor Azov, byli pověřeni vedením oficiálních ukrajinských ozbrojených sil a dostali volnou ruku k »vládě« na Donbasu.

Zelenského tápání

Západní média s těmito »ukrajinskými vlastenci« dodnes vedou rozhovory, aniž by se americkým divákům, čtenářům a posluchačům zmínila, že ti, kteří jsou oslavováni jako hrdinové, jsou doslova nacisté. Americká vláda přitom celou dobu ani nemrkla. Minské dohody z roku 2015, které měly ukončit boje a chránit lidi žijící na Donbasu, Kyjev do značné míry ignoroval. Není tedy divu, že nově vyhlášená Doněcká lidová republika (DLR) a Luhanská lidová republika (LLR) usilovaly o nezávislost a žádaly Rusko o ochranu. Zelenského vláda od počátku současné krize tápe. V jednu chvíli naléhá na konfrontaci, protože si myslí, že by mohla být schopna získat od NATO další vojenskou a ekonomickou pomoc a zároveň chránit své vlastní zisky z plynovodů – jako manipulátor s ruským plynem. Pak v další chvíli varuje před válečnou panikou, když to začne vypadat, že by je situace mohla skutečně pohltit v opravdové válce. Zelenskyj minulý týden otevřeně oznámil, že si přeje rozpoutat válku »se zahraniční vojenskou podporou« proti Rusku a separatistickým regionům na východě Ukrajiny. Když pak začnou pršet ruské rakety a vojáci překročí hranice, znenadání staví svou zemi do role ubohé oběti »agresivní války«. Prezident Zelenskyj se možná přesvědčil, že Rusko by nikdy ve skutečnosti neodpovědělo vojenským útokem v plném rozsahu, a teď si možná začíná uvědomovat, že jeho konání bylo ošklivým hazardem.

Konflikt vyprovokovaný Západem

Opravňuje ovšem vše výše uvedené ke »zvláštní vojenské operaci«, kterou nyní na Ukrajině provádějí Putinovy jednotky? Jeho tvrzení, že Ukrajinu je třeba »demilitarizovat a denacifikovat«, je jistě chvályhodným cílem vzhledem ke klice, jež drží v Kyjevě moc, i k vývoji v této zemi od roku 2014. Akce ruské armády – které zatím zahrnují údery na ukrajinskou vojenskou infrastrukturu, stanoviště protivzdušné obrany, letiště a vojenská letadla – však představují velkou eskalaci konfliktu a je třeba ji odsoudit. Putin prohlásil, že si žádnou invazi nepřeje, ale přesto ji zahájil. Obviňování je ale víc než dost. USA, NATO a Ukrajina prohlásily, že chtějí mír, ale přesto vyprovokovaly válku. Amerikou vedené imperialistické obklíčení Ruska po studené válce a brutální akce fašisticky podporované vlády v Kyjevě se spikly, aby nás přivedly k tomuto okamžiku. V této válce ukrajinský lid prohraje. Ruský lid prohraje. Lid Evropy prohraje. I americký lid prohraje. Na všech těchto místech budou peníze přesměrovány na nehospodárné vojenské výdaje nebo energetické monopoly a pryč od potřeb lidí. Na Ukrajině a v Rusku budou ztraceny stovky, možná i tisíce životů. Abychom odvrátili další katastrofu a narušili plány válečných šmelinářů, musí být na všechny zúčastněné vlády a síly vyvíjen tlak, aby se stáhly a vrátily se k jednacímu stolu.

Stejně jako všechny články publikované v People’s World a komentující klíčové události, i tento článek odráží názory autora.

C. J. ATKINS, 24. února 2022, 9:50 AM CST (16.50 SEČ)

(C.J. Atkins je vedoucím redaktorem časopisu People’s World – tištěného týdeníku a internetových novin KS USA. Má doktorát z politologie z Yorské univerzity v Torontu a má výzkumné a pedagogické vzdělání v oblasti politické ekonomie a politiky a idejí americké levice. Kromě práce v časopise People’s World působí v současnosti jako zástupce výkonného ředitele ProudPolitics.)

Překlad Vladimír SEDLÁČEK