Dlouholetý analytik chilských společenských hnutí hodnotí vztahy různorodé levice a vládnoucí moci v probíhajícím procesu změn. Jen pár týdnů před chilským plebiscitem o návrhu ústavy ze 4. září, jsem se 17. srpna 2022 sešel s učencem a aktivistou Mariem Garcésem Duránem, abychom prodiskutovali proces ústavního shromáždění. Garcés Durán je historikem na univerzitě v Santiagu a ředitelem neziskové organizace Educación y Comunicaciones (ECO), zaměřené na společenská hnutí a lidové vzdělávání. Jeho práce cílí na otázky historické paměti, lidového vzdělávání a analýzu společenských hnutí.
Přestože chilští voliči nakonec návrh ústavy odmítli, Garcésův komentář poskytuje náhledy do role, již společenská a nová chilská levicová politická hnutí sehrála při přivedení země do této historické konjunktury. Jak ale Garcés Durán poznamenává – a jak potvrzují výsledky ze 4. září – zbývá ještě mnoho práce.
*+ Marian Schlotterbeck: Co toto hlasování znamená pro demokracii v Chile? A jakými společenskými požadavky se text nové ústavy zabývá?
Mario Garcés Durán: Společenská práva jsou zakotvena v nové ústavě, která je také krásným textem v estetickém a narativním smyslu. Dobře se čte, je jednoduchá a jasná a zahrnuje základní požadavky, zejména pokud jde o feminismus, ekologii a lid Mapuche. Je to ústava, která zaručuje občanské svobody nejvíce v dějinách Chile. Ale je slabší z pohledu politické spoluúčasti. Hlavně, pokud jde o území, neexistuje návrh na shromáždění sousedských či společenských hnutí, která by umožnila comunas (obcím) dosáhnout dostatečné autonomie a mohla by závazně ovlivnit místní samosprávu. To vyžaduje formu shromáždění se závaznou silou či místní parlament, a to nebylo formulováno.
Ústava je velmi pokroková, pokud jde o práva, a relativně slabá, pokud jde o úpravy ve vztahu k moci. A těch několik úprav je základem odporu, s nímž se ústava setkala mezi nejtradičnější politickou třídou, takže existuje riziko, že zvítězí odmítnutí. A to mě znepokojuje, protože moc státu v Chile je silná a schopnost chilského státu ignorovat společnost je velmi vysoká. Proto bude tato historická netečnost pokračovat. Možná je výhodou, že ústava vytváří demokratičtější rámec pro činnost a generuje některé případy větší spoluúčasti. Ale nenabízí radikální změnu ve vztahu mezi státem a společností. Zavádí jiný rámec, jiný horizont. Je to proces změny, který je otevřený a který se zítra může stát regresivním.
*+ Má dnes chilská levice nějaký politický projekt nad rámec nové ústavy?
Řekl bych, že ne. Je to poněkud nejednoznačné. Je tu politický projekt Frente Amplio (FA, levicová koalice založená v roce 2017, jež nyní tvoří součást koalice Apruebo Dignidad levicového prezidenta Gabriela Boriče), který je s navrhovanou ústavou zcela v souladu. Jedná se o projekt zaměřený na konfiguraci základních práv: prozatímní práva, právo na vzdělání, na zdraví a uznání oblastí konfliktu, jako jsou vztahy mezi pohlavími a vztah s domorodci.
Teď je velmi složité, jak to zevnitř zhmotní FA. Projekt je velmi pomalý. Proces změny, o němž mluví FA, vyvolal větší očekávání než konkrétní projekt. V březnu a dubnu 2022 řekli, že jsme ve fázi zavádění a že projekty tzv. strukturálních změn přijdou později. To by zahrnovalo třeba změnu důchodového systému a důležitou změnu daňového systému, jež státu umožní vybrat více příjmů, aby se mohl věnovat stanovení těchto práv. Strukturální změny by v podstatě znamenaly realizaci některých složek soc. dem. projektu. Když rozšířím koncept levice, je zde také sociálnější levice. Je to levice, která se kulturně formuje ze společenských hnutí, např. v oblasti životního prostředí. Společensko-ekologické skupiny tvořily v ústavním konventu (ÚK), který návrh nové ústavy tvořil, jakousi průřezovou skupinu a v poslední fázi tvořily V ÚK většinu.
Zajímavé je to proto, že od otázky vody jako nepřivlastnitelného dobra až po kritiku extraktivismu (proces získávání přírodních zdrojů ze země za účelem prodeje na světových trzích, tedy převážně na export; pozn. překl.) je v chilském kontextu extraktivismus synonymem pro páteř chilské ekonomiky, jež produkuje nerosty, stromy a ryby. V některých progresivnějších sektorech to volá po úplném přepracování, a tedy antikapitalistickém horizontu či radikální kritice kapitalismu. Ale existují i zajímavé návrhy z pohledu Mapuche a původních obyvatel, zejména pokud jde o uplatňování územní svrchovanosti. Feministické hnutí nabízí také změny, např. pokud jde o otázku parity. Nová ústava zavádí myšlenku parity ve všech kolektivních orgánech. Je to otázka, která se v rámci občanské společnosti ještě neustálila. V den, kdy se rozšíří a začneme se považovat za muže a ženy se stejnými právy a zastoupením, věřím, že dojde k relevantním změnám, protože to bude znamenat, že se začnou měnit mocenské vztahy.
Myšlenka nesexistického, nepatriarchálního vzdělávání, je také klíčovou otázkou, která je zpochybňována v rodině a při formování osobnosti našich dětí. Neexistence sexistického vzdělávacího systému vyžaduje demokratizaci vzdělávání. Proto se musíme zamyslet, jak je vzdělávání v Chile řízeno. Dosud jsme měli systém, ve kterém bylo vzdělávání státem privatizováno. Máme zcela soukromé vzdělávání a takové, které je dotováno státní poukázkou, jež dnes představuje více než 50 % národního systému. Jsou to soukromé zainteresované strany, které definují, kam škola směřuje a jak demokratické je její řízení. Proto neexistuje pojem vzdělávacího aktu, v němž by studenti, rodiče či učitelé mohli ovlivnit vzdělávací projekt. Takže tyto oblasti jsou otevřené. Existují lidé, kteří pracovali např. na myšlence tzv. řízení státu a obce, aby škola mohla být místem, kde se spojí místní komunita a stát.
V tomto smyslu si myslím, že hnutí jsou kreativnější, pokrokovější a mají strategičtější vizi než FA, a dokonce i ústavní konvent (ÚK). Velkou výhodou ÚK je i to, že byl živen sociálními hnutími. Mám hypotézu, že největší novinkou konventu je přítomnost společnosti – jak hnutí zviditelňují společnost v ÚK a zavádějí programy, které má konvent projednat.
*+ Ale je tu třetí aktér, který je mnohem slabší než tradičnější levice a je se vším nespokojen. Mám sklon nazývat ji bezmocnou levicí. Nedokázala v dnešních podmínkách přeformulovat revoluční proces. Stále uvažuje v podmínkách staré levice 20. století: že existuje organizované obyvatelstvo, které vykonává moc a kontroluje stát a má stranu schopnou vést.
Ale jsou tu dvě nuance, na které chci poukázat. Za prvé, věřím, že uvnitř této levice je touha po radikální účasti, ta je velmi důležitá a musí být přítomna v návrzích sociálních hnutí. Oblíbený sektor měl přímou a vedoucí roli v estallido social (lidových bouřích), které byly velmi viditelné. Ale toto vedení je těžko udržitelné. Ve skutečnosti, v případě sociálního povstání, bylo aktivní několik měsíců, pak se oslabilo. Nikdo nemohl předvídat pandemii, jež zasadila tomuto procesu lidové účasti tvrdý úder. Máme jistou nostalgii po lidové moci, po myšlence, že lid je schopen vzít historii do svých rukou, rozhodovat se sám za sebe a činit tak demokraticky. Řekl bych, že tato myšlenka je uvnitř staré levice a musíme si ji uvědomit. Druhá nuance souvisí s hnutím Mapuche, které získalo mnohem větší místo v chilské společnosti. V něm existují dva proudy: konfrontačnější, spojený s koordinátorem Arauco Malleco (CAM) a jeho vůdcem Héctorem Llaitulem a institucionální proud, reprezentovaný mj. Fernandem Pairicanem. Konfrontačnější strana zpochybňuje restrukturalizaci pozemků. A jejími postupy jsou metody územní kontroly a vyhánění lesnických společností. Mapuche má pravdu, že lesnické společnosti musí být vyhnány a že velká část území musí být vrácena Mapuche. Llaitul a CAM říkají, že institucionálními prostředky to vytváří věčnou cestu s minimálními výsledky. A druhý proud – institucionální politice chybí politický nástroj. Takže i když tento proud dokázal mít dobré zastoupení v konventu, nemá mechanismy, jimiž by vyjádřil svůj názor. Nemá národního mluvčího, tak trpí i politickou slabostí. Takže ve Frente Amplio je sociálně demokratická levice. Ve společenských hnutích je levice sociálnější. A jsou tu také segmenty lidovější levice, jako jsou Mapučové, které mají radikálnější vyjádření.
*+ Jakou kapacitu má kromě nové ústavy Boricova vláda, aby reagovala na sociální požadavky a základní problémy, které vyprovokovaly estallido social? Jaké jsou výzvy pro vládu při realizaci jejího programu? A s jakou opozicí se potýkají?
Původně jsem si myslel, že tato vláda začne s velkou iniciativou, přijme důležitá opatření, oznámí legislativní změny. Bylo to naopak! Vláda začala velmi slabě, opatrně, čekala na výsledek plebiscitu. Když Boric v prosinci vyhrál, v jednom článku jsem identifikoval tři relevantní sociální problémy: bydlení, šedou ekonomiku a migraci. Všechny tyto problémy spojené s organizací chudoby mají další společensko-kulturní dopady spojené s rostoucím obchodem s drogami i s větší kriminalitou mladistvých. A média se zaměřila na počet zločinů, vražd a loupeží. Existuje tedy silná tendence, jež si žádá více policistů v ulicích, více vězení, více soudců a více represe. Třeba v Araucaníi už nebylo možné udržet kontrolu nad republikou pomocí pravidelných mechanismů, takže vláda vyhlásila výjimečný stav. A v severní zóně, kde je problém s migrací, naznačují, že řešením je také výjimečný stav. Existuje tedy tendence posilovat donucovací složky státu jako způsob, jak potlačit sociální krizi.
Je tu ale i druhá strana tohoto příběhu: větší nerovnost. Během pandemie, zatímco obyvatelstvo chudlo a střední třída využívala svých prozatímních úspor, velké chilské ekonomické skupiny zvýšily své bohatství o 30 až 40 %. To je situace, kdy zemi vlastní jedno či dvě procenta obyvatel. A proslulé tři čtvrti Santiaga (Lo Barnechea, Vitacura, a Las Condes, kde je soustředěna velká část bohatství a politické moci země) jsou ty, co rozhodují o politickém směřování. Je to katastrofální. Co může Boric dělat tváří v tvář tomu všemu? Je to složité. Musí otestovat svou schopnost produkovat změny. A zdá se mi, že hlavní změnou, nejvyšší prioritou, bude daňová reforma, jež mu umožní rozjet další sociální programy. Musí se postavit tisíce domů, musí se věnovat černému trhu, musí se zlepšit zdravotní systém. Boric se o to musí postarat. A pokud ne, jeho vláda bude pokračováním vlád (levicové koalice) Concertación. A bude to vláda, jež vyvolá spoustu frustrace. Frustrace může mít podobu povstání, nebo může mít podobu beznaděje a odtržení od politiky.
*+ Přestože současný ústavní proces vznikl v estallido social, problém státu a potřeba jeho transformace není v chilské historii nový. Jak máme chápat tuto obtížnost transformace organizace státu a jeho institucí?
Musíme si přiznat, že chilský stát a profesionální politická garnitura, která stát řídí, měly obrovskou schopnost přizpůsobit se a potlačit sociálně lidovou poptávku. To dává kontinuitu poněkud elitářskému státu, který je citlivý na střední třídu, ale se schopností potlačit základní lidové požadavky nebo je časem odložit, aby zvládl sociální konflikt. To nelze přehlížet. Druhý způsob, jak na tuto otázku odpovědět, se týká schopností lidí stát se politickými subjekty, které si sami vytvořili. A já věřím, že v této oblasti jsme v době transformace. Myslím, že žijeme v době, abych citoval Gramsciho, ve které »staré umírá a nové se ne a ne zrodit«. Co je to staré, které umírá? Starý systém politických stran, ta tradiční, shora dolů postavená hierarchická struktura politiky, kterou organizují strany a jejich vůdci. A proto se mi v tomto schématu politika orientovaná na stát a spravovaná stranami jeví jako zhroucený systém, systém v krizi, který odhalil své hranice, ale který vzdoruje, odmítá zmizet. Má schopnost reprodukovat se, a to nejen na pravici, ale i na levici.
A co je to nové? Novým jsou dnes společenská hnutí, v tom smyslu, že se angažují nejméně ve dvou oblastech. Jednou z nich je oblast vytváření nových znalostí. Na tuto produkci znalostí musíme klást důraz, protože produkce znalostí vede ke kulturní změně. Když ženy v kampusu volají po ukončení sexuálního zneužívání a obtěžování, také říkají: »Podívejte, zastupujeme polovinu lidstva a máme stejná práva. Zamysleme se nad tím, jak jsou naše mocenské vztahy organizovány v akademickém prostředí.« Existuje pozvání a existuje celý obor, který nás nutí rekonstruovat a dekonstruovat (rozlousknout) nejtradičnější genderové otázky v akademickém prostoru. To je velmi silné, protože to rozšířilo společnost. Když lidé z Mapuche říkají: »Stali jsme se méněcennými a rasově diskriminovanými za to, že jsme Indiáni, což legitimizuje vyvlastňování a vykořisťování,« dotýkají se silného bodu. V Latinské Americe není domorodost jen o etnicitě, ale také o mestizaje (míšení ras). Chilští mestizaje (míšenci) tvoří polovinu populace – většina chudých a středních vrstev jsou mestizos. Existuje sféra poznání, hodnot, přístupů a forem společenského života, které se formují a rozvíjejí.
A na druhé straně se spolu se znalostmi a hodnotami objevují i témata. Jsou témata, která se začínají společensky uznávat. A způsob, jakým se tyto sektory vyjadřují, nemusí být nutně prostřednictvím stran; mohou to být sdružení, časopisy, církve. Mohou mít různé podoby. Všechny tyto formy mají politický účinek.
Ale opět si myslím, že jsme v této mezifázi, ve které koexistujeme, na jedné straně, s tradičnějšími formami a zvrácenými sdělovacími prostředky, které mají tendenci posilovat tradici. Ale na druhé straně je společnost, která se s velkými obtížemi snaží formovat nové hodnoty, nové poznatky, nové formy vyjadřování, nová témata. Ale tato společnost přestává věřit, a to je důvod, proč se lidé distancují od politiky. Společnost také reaguje významnějším způsobem na masivní mediální manipulaci.
Takže otázka úpravy vztahů mezi státem a společností v Latinské Americe má podle mého názoru co dělat s posilováním schopnosti společnosti jednat. Společnost, která má větší schopnost vyjadřovat se, sdružuje více subjektů a produkuje více znalostí, je jediným strategickým horizontem pro změnu. Tyto věci potřebují čas.
Připomíná mi to tezi Frederica Jamesona, že k nejradikálnější změně ve společnosti dochází tehdy, když se sektory této společnosti distancují od systému a budují svůj vlastní způsob života nebo formy autonomní socializace. Je to zajímavá hypotéza, protože v konečném důsledku se nelze zcela distancovat od dominantního řádu. Přesto v tomto aktu rozkmotření se vytváříte alternativy. A myslím si, že v mnoha případech se společenská hnutí tímto směrem ubírají.
*+ Když 4. července 2022 Ústavní konvent představil návrh nové ústavy, prezident Boric oslavoval skutečnost, že »v okamžiku nejhlubší politické, institucionální a společenské krize, kterou naše země za poslední desetiletí zažila, se Chilané rozhodli pro více demokracie, a ne pro méně«. Jak je demokracie ohrožena nebo alespoň vážně zpochybňována na globální úrovni, jaké poučení Chile nabízí?
Zkušenosti z konventu mají velkou zásluhu na způsobu, jakým byli zástupci voleni: s rovností pohlaví, s rezervovanými místy (pro domorodé národy) a s mnoha nezávislými. A možná by to mohla být dobrá zkušenost. Ne poučení, možná ani příklad, ale dobrá zkušenost. To, co konvent nevyřešil dobře, byla jeho vazba na občanskou společnost. Konventu trvalo dva až tři měsíce, než vypracoval pravidla, jak bude fungovat, ale věnoval velmi málo času definování toho, jaký bude mít vztah ke společnosti. A v tomto smyslu Konvent, bez ohledu na to, jak pokrokový může být ve svých postojích, reprodukoval nejtradičnější formu státu. Nazval jsem to omezeným občanstvím. Jinými slovy, výkon občanství nepochází z forem přímé demokracie, ale z forem zastupování.
Demokracie jako zastupitelský proces má vždy své meze. Proto je demokracie obohacena pouze tehdy, když může zahrnovat formy přímé demokracie a přímé lidové občanství. Konvent tuto otázku nevyřešil, protože by vyžadoval jiný způsob politiky. To je pravděpodobně největší mez, které jsme za tuto dobu čelili. Myslím, že Boric ji těžko poznává, protože hodně důvěřuje zastupitelské demokracii a konfiguraci práv. Formám účasti občanů však věnuje méně politické pozornosti.
Marian Schlottebeck je docentem historie na Kalifornské univerzitě v Davisu a autorem knihy Beyond the Vanguard: Everyday Revolutionaries in Allende’s Chile (Za předvojem: Každodenní revoluce v Allendově Chile; vyd. Oakland: University of California Press, 2018).
Marian SCHLOTTERBECK a Mario GARCÉS DURÁN, zpráva NACLA (New York)
Z angličtiny z webu Portside přeložil Vladimír SEDLÁČEK
Zveřejněno jménem Severoamerického shromáždění o Latinské Americe (NACLA).
