Svět se nachází v bodě, který je již dnes mnohými vnímán jako bod zvratu. Ve dnech 9. až 10. září se v Dillí sejdou světoví lídři, kde Indie hostí summit vůdců G20 (Group of Twenty). Ale i když se bude summit konat na pozadí mnoha mezinárodních i celospolečenských problémů, nelze očekávat, že by byly zásadní společné doktríny, budou-li vůbec projednávány, nakonec přijaty. Anebo že budou nějak významně konstruktivní. Ačkoliv by měly být hlavním tématem změna klimatu, a z ní vznikající krize, které mají dalekosáhlé dopady, které zhoršují globální nerovnost, chudobu a humanitární problémy, bude pravděpodobně mnohem ožehavější otázka kolem konfliktu na Ukrajině.
Téma letošního summitu G20 v Indii je odvozeno ze sanskrtského výrazu »Vasudhaiva Kutumbakam«, což v překladu znamená »Svět je jedna rodina«. Ale jak to tak v rodinách bývá, ne vždy se všichni dokáží shodnout a skutečně jako rodina fungovat. Ba naopak.
Je běžné, že i dlouho před summitem země sdružené ve společenství reagují na nejpalčivější témata a vydávají společná prohlášení prakticky průběžně. Letos je tomu ale jinak. Žádné z ministerských setkání, které předcházely summitu lídrů G20, nepřineslo společné komuniké, které bylo před válkou základem takových setkání. Celá skupina zemí G20 je totiž rozdělena hlavně v otázce konfliktu na Ukrajině už od loňského zasedání. Zatímco Rusko a Čína, ale i Brazílie jsou proti obviňování Moskvy z vyvolání konfliktu na Ukrajině, naopak západní země v čele se Spojenými státy, či Francie a Kanada usilují o důrazné odsouzení jako nezbytnou podmínku pro společné prohlášení. Tedy západní mocnosti na jedné straně konflikt odsuzují, aby ho na straně druhé finančně i materiálně dlouhodobě podporovaly…
Jenže Ukrajina není zdaleka hlavní problém. Indie jako hostující země v roce 2023 chce, aby se summit v Dillí soustředil na udržitelný rozvoj a také na opatření k rovnoměrnějšímu rozložení hospodářského růstu mezi rozvinuté a rozvojové země. G20 je fórum zahrnující devatenáct zemí s některými z největších světových ekonomik – Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Čína, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Mexiko, Rusko, Saúdská Arábie, Jižní Afrika, Jižní Korea, Turecko, Spojené království (UK) a Spojené státy států. Španělsko je pozváno jako stálý host. Jako hosté se ale summitu účastní i další země z Asie či Afriky.
G20, která vznikla v roce 1999 v důsledku asijské finanční krize, aby sjednotila ministry financí a centrální bankéře a aby koordinovala globální politiku v oblasti obchodu, zdraví, klimatu a dalších otázek. Z počátku fungovala dobře, v roce 2008 za hospodářské krize dokázala G20 konstruktivně komunikovat a volný pád ekonomiky zvrátit. V letech 2008 a 2009 země G20 souhlasily s výdajovými opatřeními v hodnotě 4 bilionů dolarů na oživení svých ekonomik, odmítly obchodní bariéry a provedly dalekosáhlé reformy finančního systému. Od té doby se G20 snaží dosáhnout podobného úspěchu v koordinaci monetární a fiskální politiky, snižování cel a dalších obchodních překážek, dosažení vyššího růstu a vykořenění korupce a daňových úniků.
Jenže poslední roky jsou poznamenány hlavně konkurenčním bojem nejsilnějších ekonomik, neshodami ohledně obchodu, postoji ke změnám klimatu ale také již zmíněným konfliktem na Ukrajině. Rádoby strategická konkurence mezi Čínou a Spojenými státy a geopolitické napětí, ve kterém Ukrajina funguje jako červený hadr na býka, stále více ohrožuje spolupráci. Přitom to bylo USA, kdo na konfliktu vydělal. Energetická krize vyplývající z války na Ukrajině vedla k nedostatku potravin a prudce rostoucím cenám energií, stejně jako k inflačním tlakům, které vyvolaly silnější americký dolar na úkor znehodnocování měn v rozvíjejících se ekonomikách.
Za prezidenta Donalda Trumpa se Spojené státy střetly se zbytkem skupiny také v oblasti obchodu, klimatu a migrační politiky. Prezident Joe Biden slíbil návrat k multilaterální spolupráci a dosažení nové globální dohody o zdanění právnických osob, ale napětí nadále roste, protože země s vysokými a nízkými příjmy se v hlavních otázkách stále více rozcházejí.
Proto Indie jako hostitel soustředí agendu na problémy, kterým čelí právě země s nižšími příjmy na takzvaném globálním jihu. Patří mezi ně rostoucí úrovně dluhu, a již zmíněná trvale vysoká inflace, znehodnocování místních měn, nedostatek potravin a humanitární krize vznikající nepříznivým počasím spojeným se změnou klimatu.
V důsledku toho se více zemí obrací na mezinárodní poskytovatele půjček se žádostí o záchranu; od začátku pandemie požádalo Mezinárodní měnový fond (MMF) o mimořádnou pomoc více než sto zemí. Půjčky MMF ohroženým ekonomikám vyletěly v roce 2022 na rekordních 140 miliard dolarů. A i když covidová pandemie již prakticky odezněla, dostat se z dluhů kvůli mezinárodním konfliktům a problémům je stále pro většinu silně rozvojových zemí velice těžké. Důvodem je také to, že oddlužování je chaotické a pro mnohé země velmi těžké. Společný rámec pravidel řešení dluhů, které mají různé země u jiných silných zemí či institucí ale v rámci G20 neexistuje.
Přitom státy G20 dohromady tvoří asi 80 procent celosvětového ekonomického výkonu, téměř 75 procent celosvětového exportu a asi 60 procent světové populace. Tato čísla zůstala relativně stabilní. Ovšem jen relativně. Zatímco odpovídající grafy hospodářského růstu pro země Skupiny sedm (G7), menší skupinu vyspělých demokracií, vykazují setrvalý pokles, větší rozvíjející se ekonomiky naopak dlouhodobě vykazují růst. Společně se tedy země G20 mohou chlubit vyrovnaným hospodářským růstem. Jenže zatímco hlavně země G7 i přes svůj klesající hospodářský růst, nebo právě kvůli němu, se snaží ovládat trhy silou, politikařením a přiléváním oleje do hořících konfliktů a ovládáním ekonomiky hlavně ve svůj prospěch, rozvojové země vytvářejí svojí stále silnější platformu. Některé z členských zemí G20 – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika – vytvořily samostatnou skupinu s názvem BRICS. A ta se má navíc rozšířit, protože na nedávném summitu bylo přizváno dalších šest dalších zemí, aby se připojily: Argentina, Egypt, Írán, Etiopie, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. A trhy těchto všech zemí zabírají relativně větší podíl na světové ekonomice. A hlavně budou od roku 2024 ovládat z osmdesáti procent trh s ropou.
A ve hře je také větší zapojení Afriky. Na summitu na konci roku 2022 Biden oznámil, že Spojené státy podpoří členství Africké unii (AU), bloku padesáti pěti států v Africe ve sdružení G20. Její ostatní členové včetně Číny a Francie, již dříve vyjádřili svou podporu. Indický premiér Narendra Modi řekl, že členství v AU bude na programu summitu v roce 2023. V případě schválení by AU byla prvním novým členem skupiny od jejího založení.
Jenže to pravděpodobně také nebude tak jednoduché. Afrika není jednotná v myšlence spolupráce s některými ekonomickými mocnostmi. Jak jsem se mohla mnohokrát přesvědčit na několika různých fórech v Číně, mnoho Afrických zemí má se spoluprací s některými západními mocnostmi podstatný problém. Silně jim vadí koloniální minulost a obávají se dalšího posilování vlivu zemí, které dříve uměly z Afriky jen brát a nikoliv konstruktivně dávat. Navíc jsou i v Africe země rozděleny v otázce Ukrajinského konfliktu, podle toho, ve kterých mají ještě západní země vliv. Pokud tedy G20 neprokáže, že dokáže konstruktivně spolupracovat, dá se předpokládat, že ani mnoho Afrických zemí se do spolku nepožene a raději zvolí snahu o spolupráci s BRICS.
Ale protože již nyní je jisté, že se summitu nezúčastní ani prezident Ruska Vladimír Putin, kdy za jeho nepřítomnosti již na loňském summitu v Indonésii vydali lídři společné prohlášení odsuzující »agresi Ruské federace proti Ukrajině«, načež Putin řekl, že summit znovu vynechá, ale nakonec ani prezident Číny Si Tin-pching, kvůli nejasnostem kolem území na hranicích s Indií, nedá se předpokládat nijak zázračný úspěch letošního summitu. Jedině snad, že se silným ekonomikám podaří prosadit odsouzení Ruska a Číny jako ideologické hrozby, což by ale jen prohloubilo mezinárodní krizi a odklonilo zájem rozvojových zemí, které chtějí a potřebují stabilní, rovnocenné a rovnoprávné ekonomické prostředí pro svůj rozvoj. A ne handrkování, osočování a nestabilitu ve prospěch několika málo vyvolených.
Helena KOČOVÁ
