Co Berlíňany v květnu nejvíc nadchlo? Určitě fotbal! Reakce však byla rozdělena mezi »Wessies« a »Ossies« (»západní« a »východní«)! Když gól z předposlední minuty vytlačil legendární západoberlínskou Herthu (založenou v roce 1892) z bundesligy do ligy druhé, s menším televizním časem, menšími podporami, lístky a zisky, dvě třetiny Berlína zasténaly. Pak se východoberlínský Union (dříve tým někdejší NDR) konečně dostal tak blízko k vrcholu této nejvyšší ligy (4. místo), že nyní může hrát v evropských soutěžích. Takže obrovská radost, více televizního času, více fanoušků, více eur!
Jiný rozkol rozdělil 1,5 milionu lidí s tureckým původem (mnozí mají dvojí občanství) hlasujících na svých konzulátech v Německu v tureckých volbách. Dvě třetiny, s kořeny v konzervativních, náboženských anatolských vesnicích, pomohly Erdoganovi vyhrát, zatímco v Berlíně, s mnoha profesionály, exulanty a Kurdy, to bylo padesát na padesát. Hlasování často odráželo menší zájem o vzdálenou politiku než protest proti diskriminaci lidí s tureckými jmény při hledání práce či bydlení.
Pětadvacátý průvod »Karneval kultur« se po tříleté covidové přestávce vrátil do Berlína na šťastné notě. Fantasticky oblečení tanečníci, hudebníci, bubeníci z dvaceti národností (a ze skupin postižených) se proplétali, bouchali nebo tancovali Kreuzbergem, nejmezinárodnější čtvrtí. Spoustu barev, hodně fantazie a žádný nedostatek viditelně dobře tvarovaných těl (i některých méně dobře tvarovaných) obdivovalo o slunečné neděli několik stovek tisíc lidí. Průvody se stavějí proti rasismu, nenávisti k cizincům, ničení životního prostředí a ostnatému drátu či zabarikádování vnějších hranic Evropy slzným plynem.
Dvojí metr
Víkend však nebyl poznamenán pouze tím, co Němci satirizují jako »Friede, Freude, Eierkuchen« (»Mír, radost, palačinky«)! Právo pokojně demonstrovat je garantováno německými zákony; sotva maskované fašistické pochody jsou nejen povoleny, ale i chráněny. Když však Palestinci požádali o berlínskou manifestaci k uctění památky Nakby, brutálního vyhnání nejméně 750 000 Arabů z jejich domovů a zničení stovek vesnic do roku 1948 a po všechna následující desetiletí, bylo povolení odepřeno: »Mohlo by to vyústit v násilí nebo protiizraelská hesla a výkřiky, které by mohly být vykládány jako antisemitské.« Malé protestní shromáždění židovských Berlíňanů, mnohých ze strany Die Linke, upřednostňujících palestinská práva, bylo nejprve povoleno (možná omylem), poté brutálně narušeno policií a v médiích obviňováno spřátelenými (a mírumilovnými) palestinskými hosty, kteří si je mylně vykládali jako nepřátelské.
Přede dvěma týdny uspořádal Roger Waters (z kapely Pink Floyd) velký koncert v Berlíně po neúspěšných pokusech zabránit mu ve zpívání ve Frankfurtu a Mnichově na základě falešných, zlomyslných zkreslení o »židovské hvězdě na prasečím balónu« nebo jeho použití uniformy zesměšňující nacisty. Útoky byly ve skutečnosti proto, že se staví proti izraelským represím vůči Palestincům a proti politice USA obecně. Vzdoroval pokrytectví, které s tím bylo spojeno, a kontroval: »Prvky mého vystoupení, které byly zpochybňovány, jsou zcela jasně prohlášením v opozici proti fašismu, nespravedlnosti a bigotnosti ve všech jejích podobách… Moji rodiče bojovali proti nacistům ve 2. světové válce, přičemž můj otec za to zaplatil nejvyšší cenu.« Koncert byl vyprodán!
Ekoteroristé?
Když ne Roger Waters, nová berlínská křesťanskodemokraticko-sociálnědemokratická vláda by si mohla snadno najít jiné padouchy. Vášniví mladí přívrženci »poslední generace«, odhodlaní postavit se světu proti pokračujícímu ničení vzduchu, země a vody, proti klimatickým změnám a udušení pod horami plastových sutin, používali metody, které lidi rozzlobily, místo aby je získaly – jako házení polévky na (zasklená) mistrovská díla, pošpinění budov nebo, což mnohé zneklidňuje, blokování dopravy přilepením rukou k chodníku, což nutilo policisty, aby je uvolnili.
Napětí na celostátní úrovni prudce rostlo. Největší člen vládní koalice, SPD, vedená kancléřem Olafem Scholzem, se zmítá mezi zdáním, že je sociálně uvědomělá natolik, aby získala zpět ztracenou podporu dělnické třídy, ale zároveň se ukazuje jako věrný spojenec politiky NATO-USA, když krok za krokem schvaluje každou eskalaci výzbroje a válčení na Ukrajině.
»Opepření se Scholzem« je znovu probuzený skandál ohledně toho, jak jako starosta Hamburku v roce 2016 údajně dal tip velké Warburské bance ohledně jejího podvodu s vládou o peníze z daní. Bylo to 47 milionů eur, 169 milionů eur – možná mnohem víc? Scholzovi nějak selhala paměť ohledně rozhovorů s šéfem banky, ale jiní mají zřejmě lepší vzpomínky a důkazy, které by ještě mohly vytlačit kostlivce z útulné skříně. Nebo dokonce kancléře?
Německo po Nord Streamu
Zelení v koalici se také snaží oživit ochablé výsledky průzkumů. Jejich snahy o záchranu životního prostředí, které znamenaly ukončení ruského dovozu ropy a plynu ve prospěch mnohem dražšího zkapalněného plynu ze Severní Ameriky a nákladných přechodů na systémy vytápění obnovitelnou energií ve většině domácností, jsou sice daleko za plánem, ale jsou také ostře napadány jako nedostatečné, přehnané nebo jen zmatené. Ani jejich nejhlasitější ze všech požadavků na víc a víc a ještě větších zbraní pro Ukrajinu jim mnoho voličů nezískaly. A pak se jejich Robert Habeck, který je zástupcem kancléře, dostal do vlastního malého skandálu, když vyšlo najevo, že jeho kamarád, zastávající klíčovou funkci na ministerstvu, s láskou jmenoval rodinu nebo přátele na jiná prospěšná místa, s Habeckovým vědomím nebo možná i bez něj. Třeba ale ještě přežije – aby odvrátil kolaps koalice.
Třetí muž v této děravé vaně (narážka na anglický verš z 18. století »tři muži v kádi« – pozn. překladatele), ministr financí Lindner, stojí v čele nejmenšího partnera, FDP, ve velkém byznysu. Nehrozí mu žádné skandály, o kterých bych zatím věděl, ale je silný ve vyděračském tlaku proti těm dvěma. »Udělejte, co požadujeme, nebo končíme,« naznačuje, zatímco si hraje pod stolem s křesťany (CDU), kteří doufají, že se trojitý domeček z karet rozpadne a oni budou moci naskočit jako vítězové, stejně jako v Berlíně. Jejich společným cílem je: »Pomozte bohatým, pusťte žilou chudým!«
Skandál za dvě miliardy eur
Největší skandál se však týká »křesťanky« – soukromě spravované dohody mezi »prezidentkou Evropské unie« Ursulou von der Leyenovou a šéfem Pfizeru Albertem Bourlou na nákup lodních nákladů anticovidové vakcíny, až příliš mnoho a nyní chřadnoucí, kterou ale musí zaplatit EU. Ursula Leyenová ani Bourla jaksi nemohou najít žádné dokumenty týkající se té nicotné sumy – 1,8 miliardy eur! Nebo pokud mohou, tak je dobře schovávají (nebo skartují). A někde v pozadí číhá její manžel, expert nějak záhadně zapojený do trhu s vakcínami. Prezidentka Ursula by ještě mohla přistát v belgické soudní síni – nebo ještě hůř. Jenže takoví lidé se málokdy nechají zavřít. Tento osud bývá vyhrazen lidem jako Mumia Abu-Jamal, Leonard Peltier nebo Julian Assange.
Ale ať už se tyto strany hádají a soupeří jakkoli, jsou zcela zajedno v podpoře úsilí Zelenského a všech těch (a nejen jich), jejichž cílem je obrana jeho země před ruskou invazí.
Předsedkyně Zelených a ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, která vždy usilovala o »zruinování Ruska«, to vyjádřila jasněji: »Bojujeme ve válce proti Rusku… Zasáhneme Putina tam, kde je třeba zasáhnout ruský režim, a to nejen ekonomicky a finančně, ale i v jeho mocenském centru.«
Olaf Scholz znovu poté, co naléhal na všestrannou podporu takového úsilí, zdůraznil, že dokud se nedosáhne vítězství, »musíme my z Evropské rady udržovat mosty k představitelům jiného Ruska, jiného Běloruska, a tím i perspektivu demokratické, mírové budoucnosti obou zemí«.
Heroizace válečného vraha Bandery
Jen ojedinělí a nepřívětiví pozorovatelé si mohli na místech, jako je Irák, Libye, Afghánistán – nebo náměstí Majdan – mumlat něco o »změnách režimu« či dřívějších mostech s »mírovou budoucností«. Takoví cynikové či beznadějní »staří levičáci«, kteří si nevšímají Zelenského nadšení, ať se objeví kdekoli, se nestarají ani tak o masivní vládní korupci v Kyjevě, jako spíš o heroizaci válečného vraha Stepana Bandery. Když byl Andriji Melnykovi, velvyslanci v Německu, předložen Banderův leták vyzývající ke zničení »Moskvanů, Židů, Poláků a Maďarů« a už to nemohl popřít, vyštěkl: »Dnes se od toho nebudu distancovat. A basta!« Zašlo to příliš daleko a musel být odvolán z Německa, ale brzy byl jmenován náměstkem ministra zahraničí v Kyjevě – kde se třiadvacetimetrová hrdinská socha Bandery na videozáznamech o návštěvách hodnostářů nikdy neobjeví.
Dalšími věcmi, které se v médiích objevují jen zřídka, jsou zmínky o šťastných lidech, jako je James D. Taiclet, nový generální ředitel Lockheed Martin, jehož čisté jmění, odhadované na zhruba 360 milionů dolarů, vzrůstá, nebo Kathy Wardenová z Northrup Grumman, jejíž roční plat už přesahuje 36 milionů dolarů. Nedaleko za nimi, ve druhé řadě, jsou němečtí zbrojní mistři, ochránci dávných tradic.
Zatímco si takoví muži a ženy cestou do banky (nebo k pokoutním podnikatelům v pozadí – jako Vanguard a BlackStone) mnou ruce a šklebí se, Ukrajina je v troskách a zaplavená! Tisíce lidí umírají, miliony trpí a válka se už rozšiřuje, kovy a výbušniny začínají létat všemi směry. Stará ukrajinská dáma, kterou jsem viděl na nedávném videu, řekla se slzami: »Chceme mír!« Invaze – a zabíjení – musí být zastaveno! A především musí být zakázáno nebezpečí atomové války, ignorované příliš mnoha dobrými občany! Brzy!
Válečná nebezpečí se jaksi méně ignorují ve východním Německu, kde možná desítky let kontaktů se Sověty, včetně návštěv a výměn, znamenaly, že mnohem méně jich podlehlo hromadícím se konfliktním kampaním a tlaku na hlubší zapojení do války, která »musí skončit vítězstvím«, bez ohledu na to, kolik utrpení a hrozby to obnáší.
Těží z toho fašisté
Stranou, která z tohoto nečekaného rozdílu těží, je však krajně pravicová, kvazifašistická Alternativa pro Německo (AfD), která se v celostátních průzkumech vyšplhala až na 18 procent, čímž se vyrovnala SPD; před Zelenými, zatímco v Sasku a Duryňsku dosáhla nejvyššího hodnocení 28 procent a v ostatních třech východních bývalých státech NDR více než 25 procent. (Slabší je to jen v Berlíně). Přičemž ve třech z těchto států se před námi rýsují volby.
Tyto ultrapravicové zisky mají různé příčiny: těžké časy, od dob covidu zhoršené děsivým nárůstem cen potravin a pohonných hmot, nedostatkem cenově dostupných domů, prudce rostoucími náklady na nájemné, nejistými pracovními trhy, vskutku všeobecným zklamáním a obavami o vyhlídky pro své děti, to vše živené nedůvěrou k zavedeným stranám a jejich nesplněným slibům, a navíc umocněné rostoucími obavami z možné války.
Byla to AfD, která zakročila a nadělala body, postupovala jako strana protestu, odporu proti establishmentu, který ji vylučoval a proti němuž se stavěla téměř ve všem, dokonce i ve svém ostrém protiruském vývoji, který to měl v západním Německu, vždy postaveném na rusofobii, mnohem snazší. Rozvíjela také místní vazby ve sportovních skupinách, sborech dobrovolných hasičů, veselé koncerty, často tolerované nebo podporované ve svých násilných odlehlých místech místními šerify, starosty, soudci. A vždy nepřátelská k přistěhovalcům, zejména ne-bělochům. Ale upřednostňovala velkou armádu, dokonce brannou povinnost – a nízké daně pro bohaté…
A Die Linke?
A Die Linke (Levice)? Kde ta byla? Stateční aktivisté Levice v některých otázkách dobře bojovali, mnozí byli aktivní v opozici proti fašistům. Příliš mnoho z nich, zejména těch, kteří získali oficiální funkce, však ztratilo bojovnost a stalo se pro velkou část populace jen dalším křídlem establishmentu. Její věrná základna, oddaní pamětníci, kteří se lopotili při budování NDR a litovali jejího pádu, vymírali po tuctech a průzkumy veřejného mínění ve východoněmeckých státech, které kdysi Levici dávaly přes 20 procent, nyní dosahovaly asi 10 procent. Dokonce i v Duryňsku, své baště, kde kdysi triumfovala se 40 procenty, se nyní třese s 22 procenty a předstihla ji nejzuřivější skupina AfD v celém Německu. Až na podivnou výjimku v západních Brémách, nejmenším německém státě, kde Levice držela své dlouholeté začlenění do koaliční vlády, pak ohrožuje její další existenci celoněmecká úroveň strany, se sotva pěti procenty.
Proč, proč, proč? Od začátku její pýcha spočívala v tom, že byla »jedinou mírovou stranou«. To znamenalo hlasovat proti vyslání vojáků, lodí nebo válečných letadel do bojů v Srbsku, Afghánistánu, Mali – nebo proti jakémukoli nasazení Bundeswehru mimo Německo. Znamenalo to požadovat, aby bylo bojové, rozšiřující se NATO nahrazeno mírovým spojením sahajícím od Lisabonu po Vladivostok. Ale v průběhu let to byla především tato otázka (umocněná osobními nevraživostmi a ambicemi), která začala rozdělovat vůdce Levice. Příliš mnoho z nich toužilo stát se respektovanými členy levicově orientované národní koalice, s SPD, se Zelenými (a s křesly v kabinetu). Šance na to nikdy nebyly silné, ale existovaly, dokud Levice neskončila s odmítáním NATO a nasazením v zahraničí.
Někteří – jako šéf vlády Bodo Ramelow v Duryňsku a představitelé města Berlína, říkali: »V politice jsou přece někdy nutné kompromisy.« Levicová opozice ve straně řekla: »Ne! Takový ústup se rozchází s naším základním postojem; že německou politiku, zejména zahraniční, stále určují tytéž gigantické síly, které vedly 1. světovou válku, vybudovaly Hitlera a vedly 2. světovou válku, také v jednotě s podobnými silami jinde, a především v USA. Kompromisy v těchto základních otázkách by Die Linke připravily o status socialistické strany, která se staví proti německému imperialismu, vlastně o celý její význam. Jsou nemožné!« Některé odvážné duše dokonce poukázaly na jména jako Krupp, Siemens, Bayer a BASF, Daimler, BMW, pojišťovnu Allianz a Deutsche Bank, a připomněly slova socialisty Karla Liebknechta z roku 1915 během 1. světové války: »Hlavní nepřítel je ve vaší vlastní zemi!« (O čtyři roky později byl stejně jako Rosa Luxemburgová zavražděn za tak radikální názory a činy…)
Vzhledem k tomu, že vnitřní rozepře už Die Linke (Levice) rozdělovaly a snižovaly jí pouliční bojovnost v základních otázkách dělnické třídy dřív, válka na Ukrajině ji teprve pořádně roztočila! Na loňském stranickém sjezdu získali »reformátoři« většinu vedoucích pozic a většinou 60:40 procentům v podstatě schválili kurz Německa, připojili se k Washingtonu a NATO s plnou podporou Zelenského a pokračováním války, dokud nebude Putin přinucen vrátit se do pozic před rokem 2014. Nepodařilo se zrušit programový bod Levice odmítající dodávky zbraní, ale Ramelow a jeho přátelé se na něj snaží zapomenout, nebo ho ignorovat.
Zlom u Braniborské brány
Zásadní zlom nastal letos v únoru, kdy se nejlepší řečník strany, její nejpopulárnější a nejkontroverznější postava, Sahra Wagenknechtová, spojila s nejznámější německou feministkou Alicí Schwarzerovou, aby zformulovaly manifest vyzývající obě strany k příměří a mírovým jednáním na Ukrajině. Ten měl brzy přes 750 tisíc podpisů a vedl ke shromáždění u Braniborské brány v Berlíně, které ohromilo přátele i nepřátele tím, že přitáhlo nadšený dav, s největší pravděpodobností více než padesátitisícový.
Stejně překvapivě či hanebně se však vedení Levice na celostátní úrovni i v Berlíně nejen odmítlo připojit, ale členům (naštěstí marně) radilo, aby ani nepodepsali, ani se nezúčastnili. Proč? Stejně jako většina sdělovacích prostředků vzneslo obvinění, že manifest a shromáždění podpořili i lídři Alternativy pro Německo (AfD). Je pravda, že někteří krajní pravičáci Putina podporují a staví se proti pomoci Zelenskému, a to i ve Francii a jinde, buď aby se postavili proti jakékoliv oficiální linii, nebo aby získali pro-mírové voliče ve východním Německu, případně aby zdiskreditovali jakékoliv aktivní mírové hnutí. Kdo ví? Wagenknechtová a Schwarzerová však uvítaly, že všichni lidé chtějí mír, odmítly jakoukoli podporu krajní pravice, ale těžko mohly zakázat »nežádoucím« přidat svá jména k 750 tisícům podepisujícím veřejný manifest nebo se připojit k obrovskému shromáždění pod širým nebem. Při tom druhém byla malá skupinka pravičáků v jednom vzdáleném rohu davu pokojně odříznuta a izolována. Naprosto bez povšimnutí obří většiny byli titulkováni nepřátelským tiskem, a dokonce zvětšováni »reformátorskou« Levicí, jež vůbec žádná mírová shromáždění neorganizovala, ale použila svůj inkoust nebo sílu hlasu, aby se od tohoto shromáždění distancovala kvůli údajně invazivním fašistům a jejich údajné »toleranci« ze strany organizátorů. Skutečný důvod je ale jiný – bezpochyby ten, že takový manifest a shromáždění by si znepřátelily potenciální partnery, vládní Zelené a Scholzovu SPD!
Nový projekt Wagenknechtové
Zděšení členové Levice reagovali na pokřivené odmítání tohoto největšího mírového shromáždění za poslední desetiletí jinak. Ne v malém počtu, někteří z nich, prominenti, prostě stranu opustili. Do několika málo levicových periodik přišly nespočetné rozzlobené dopisy. Daleko dramatičtěji však sama Sahra Wagenknechtová nadnesla možnost odtržení, založení nové strany, která by radikálně bojovala za práva pracujících, za mír a novou zahraniční politiku. Průzkum v novinách překvapivě zjistil, že velké procento voličů Levice, ale i lidé z jiných stran, dokonce i v západním Německu, dokonce i mnozí, kteří přešli k AfD, by o volbě strany se Sahrou uvažovali.
Jiní, jako Gregor Gysi, první lídr strany, ve skutečnosti její zachránce v roce 1989, varovali, že bez funkcí, zdrojů a styků stávající strany a bez byť jen základní organizace by takové odtržení téměř jistě znamenalo zánik staré i nové levicové strany a zanechalo by německé vládce v naprosté, nezpochybnitelné kontrole – bez skutečné organizované opozice.
Na setkání 6. května v Hannoveru se sešlo asi 250 rozzlobených delegátů, aby debatovali o strategii. Sahra k nim krátce promluvila na videu. Navzdory mnoha horkokrevným požadavkům na přestávku tu bylo dost realismu na to, aby se odložilo jakékoliv rozhodnutí, aby se pokusili vytvořit síť levičáků, kteří by se upřímně postavili proti německému imperialismu, militarismu, expanzi a monopolní vládě. Ti by upřednostnili tlak na jednání na Ukrajině – a proti jakékoli eskalaci.
Objevují se náznaky, že někteří straničtí předáci, včetně předsedů obou stran a dvou předsedů klubu Levice ve Spolkovém sněmu, užaslí berlínskou manifestací a tváří v tvář obavám z totálního, fatálního rozkolu, se snaží dosáhnout jakéhosi příměří, přinejmenším do voleb do Evropského parlamentu, které se budou konat za rok.
Rozhodnutí však má padnout dříve, s velkou pravděpodobností na listopadovém stranickém sjezdu. A zatímco různé levicové platformy, kruhy a skupiny hledají společnou řeč a nechávají pootevřené dveře pro vždy záhadnou Sahru, která se stále vyhýbá konkrétním plánům (a řekla, snad v žertu, že by dokonce mohla odejít z aktivní politiky), druhá strana nezahálela. Asi čtyřicet členů »reformního« křídla, které si klamně říká »Síť pokrokových levičáků«, se sešlo 3. června v Berlíně. Bezpochyby je stále znepokojuje rozhořčená reakce na jejich odmítnutí mírové manifestace a zprávy o popularitě Wagenknechtové, jejich setkání tak bylo věnováno tomu, aby všechny podobné hrozby byly udušeny v zárodku.
Během všech let neshod a hádek a navzdory hořkým ztrátám téměř ve všech volbách na východě či na západě se titíž lidé vytrvale vyhýbali jakýmkoli hloubkovým analýzám, a místo toho obviňovali jen »tvrdohlavé staré levičáky«, »apologety NDR« nebo »zastaralé marxisty«, kteří odmítají koalice, odsuzují NATO a v současnosti zdůrazňují mírová jednání místo toho, aby – jako všichni ostatní, požadovali porážku Putinova imperialismu. Jako vždy se jejich útoky soustředily na Sahru, přičemž někteří požadovali, aby se vzdala svého křesla ve Spolkovém sněmu nebo aby ona a její podporovatelé, které mylně označují, opět klamně, za »levicový konzervativní tábor«, byli nějak potrestáni nebo vyloučeni před stranickým sjezdem. Takto extrémní požadavky nebyly dodrženy, ale bylo to jasné; následující měsíce mohou být tvrdé a konfrontační. Jsou to právě oni, kdo drží většinu vedoucích pozic, úřadů, publikací, webových stránek a finančních zdrojů, kdo zajišťuje silné postavení. Tolik členů je však nespokojeno s nedostatkem bojovnosti a principů vedoucích představitelů a obává se dalších katastrofálních volebních porážek, že by se karta mohla obrátit. V takovém případě by to mohli být reformátoři, kdo odstoupí.
Lze Die Linke zachránit?
Lze stranu zachránit? Stejně jako u levicových stran v jiných zemích, i její problémy úzce souvisejí se světovými událostmi, především s válkou na Ukrajině a s úspěchem či neúspěchem Číny, Brazílie a zemí na Jihu vzepřít se všem válečníkům a směřovat k míru s nadějí podporovanou rostoucím tlakem zdola v Evropě a Americe.
Od 12. června bude nad východoněmeckými poli a lesy burácet a přibližovat se 250 válečných letadel z 20 zemí, včetně proudových stíhaček F-35, obsazených 10 000 vojáky z USA. Největší letecké manévry v historii NATO budou »testovat, jak rychle mohou být americká válečná letadla rozmístěna v Evropě«, a procvičit »obranu vzdušného prostoru NATO«. To vysvětluje, proč se manévr jmenuje »Air Defender 2023«. Dokáže někdo při smyslech přečíst tuto položku bez neblahých tušení – a strachu z toho, kam takové »obranné cvičení« může vést?
Jak by bylo vhodné zorganizovat alespoň jeden nebo dva protesty, byť skromné, ale se všemi stranami Levice, s mnoha skupinami a skupinkami v mírovém hnutí a s mnoha, mnoha organizovanými lidmi, kteří se neobracejí ke strachu, ale k odhodlání! Ano, já vím, jsem věčný optimista.
PS: Těsně před rozesláním tohoto Bulletinu jsem se dočetl, že Levice oficiálně vyzvala k demonstracím proti manévrům a dodala, že plánovaný protest bude viditelný z nebe. Christine Buchholzová, členka výkonného výboru, napsala: »Výhružná gesta proti jaderné velmoci na pokraji strašlivé války jsou riskantní a extrémně nebezpečná. Velká válka by přinesla nezměrné utrpení velké části světa. Stojíme za těmi, kteří trpí válkou a jejími důsledky po celém světě. Válka je vždy součástí problému, ne jeho řešením. Levice vyzývá k co nejrychlejšímu příměří a stažení ruských vojsk z ukrajinského území. Eskalace NATO je chybnou reakcí NATO na ruskou invazi na Ukrajinu a její pokračující vyostřování. Cílem NATO je posílit svou pozici tváří v tvář celosvětovým přesunům moci. Válka na Ukrajině je jejími členskými státy využívána jako záminka k prosazování militarizace politiky a uvedení do pohybu nových závodů ve zbrojení.«
Sledoval jsem také poslední zprávy z Ukrajiny – včetně dnešního prohlášení Janine Wisslerové, spolupředsedkyně Levice, která odsoudila děsivé zničení přehrady na Dněpru a vyzvala k humanitární pomoci a zvýšenému úsilí o mír. Je evidentně přesvědčena, že vinu nesou Rusové. »Zničení přehrady Kachovka znamená další eskalaci v hrozné válce, ve které ruská armáda pokračuje v útocích na ukrajinskou civilní infrastrukturu. Tímto útokem byla smrt tisíců civilistů alespoň souhlasně přijata. To je hrozný válečný zločin. Ruská armáda musí okamžitě zastavit útoky na infrastrukturu a stáhnout vojáky. Nyní je potřeba rychlá humanitární pomoc. Nyní je třeba udělat vše pro to, aby tato válka skončila co nejdříve. Především musíme vyjednat ochranné zóny, abychom ochránili jaderné elektrárny, přehrady, nemocnice a další civilní infrastrukturu a zabránili humanitárním, ekologickým a jaderným katastrofám.«
Kdy se dozvíme pravdu (nejen o Kachovce – pozn. red.)?
Citáty pro oživení souvislostí
Zde je několik náhodných starších a protichůdných citátů, které by stále měly být považovány za relevantní:
Prezident John F. Kennedy, 10. června 1963 (přesně před 60 lety): »A především, při obraně našich životních zájmů musí jaderné mocnosti odvrátit ty konfrontace, které přivedou protivníka k volbě buď ponižujícího ústupu, nebo jaderné války. Přijmout takový směr v jaderném věku by bylo jen důkazem bankrotu naší politiky – nebo kolektivního přání smrti pro svět.«
Williams J. Burns, velvyslanec v Rusku, nyní ředitel CIA, 1. února 2008 (tajný telegram): »Aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v NATO se nejen dotýkají drsného nervu v Rusku, ale vyvolávají vážné obavy z důsledků pro stabilitu v regionu. Nejenže Rusko vnímá obklíčení a snahy podkopat ruský vliv v regionu, ale také se obává nepředvídatelných a nekontrolovaných důsledků, které by vážně ovlivnily ruské bezpečnostní zájmy. Experti nám říkají, že Rusko se obzvláště obává, že silné rozpory na Ukrajině ohledně členství v NATO, kdy velká část etnicky ruské komunity je proti členství, by mohly vést k velkému rozkolu, zahrnujícímu násilí, nebo v nejhorším případě občanskou válku. V takovém případě by se Rusko muselo rozhodnout, zda zasáhne; rozhodnutí, kterému Rusko nechce čelit.«
Prezident William J. Clinton, 1. června 1997 (ve WestPointu): »Podstata je mi jasná; rozšiřování NATO posílí naši bezpečnost. Je to správná věc. Nesmíme v této chvíli selhat v dějinné výzvě vybudovat Evropu mírovou, demokratickou, nerozdělenou, spojenou s námi, která bude čelit novým bezpečnostním hrozbám nového století… Rozšíření NATO je v našem národním zájmu… Ale protože to není bez nákladů a rizik, je vhodné vést otevřenou, plnou národní diskusi, než budeme pokračovat.«
Petice prezidentovi Clintonovi, 26. června 1997. Podepsáno 44 prominentních důchodců, včetně tajemníků kabinetu jako Robert McNamara, ex-šéf CIA Stansfield Turner, senátoři jako Sam Nunn (Demokraté) a Gordon Humphrey (Republikáni), velvyslanci, generálové, guvernéři a profesoři, stejně jako známí antikomunisté jako Richard Pipes a Paul H. Nitze: »Vážený pane prezidente, my níže podepsaní jsme přesvědčeni, že současné úsilí USA o rozšíření NATO, které je těžištěm nedávných summitů v Helsinkách a Paříži, je politickou chybou historických rozměrů. Jsme přesvědčeni, že rozšíření NATO sníží bezpečnost spojenců a zneklidní evropskou stabilitu … bude zahrnovat bezpečnostní záruky USA pro země s vážnými problémy s hranicemi a národnostními menšinami, a nerovnoměrně rozvinuté systémy demokratické vlády… Rusko nyní nepředstavuje hrozbu pro své západní sousedy a národy střední a východní Evropy nejsou v nebezpečí. Z tohoto důvodu a z dalších výše uvedených důvodů věříme, že rozšíření NATO není ani nutné, ba ani žádoucí a že tato nedomyšlená politika může a měla by být odložena…«
Ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, 19. února 1998, Washington: »Tím, co dá sílu za diplomacií, je hrozba použití síly a naše sestava tam (v Iráku). Ale pokud musíme použít sílu, je to proto, že jsme Amerika; jsme nepostradatelný národ. Stojíme vzpřímeně a vidíme dále než jiné země do budoucnosti a vidíme nebezpečí zde pro nás všechny. Vím, že američtí muži a ženy v uniformách jsou vždy připraveni obětovat se za svobodu, demokracii a americký způsob života…«
Mairead Maguireová, irská nositelka Nobelovy ceny míru, 9. července 2022: »NATO – celosvětová válečná mašinérie ovládaná Spojenými státy – jejíž politikou je spektrum plné dominance, v rozporu s jejími tvrzeními není obrannou organizací. Jejím účelem bylo působit jako nástroj pro světovou nadvládu Spojených států a zabránit všem hrozbám vůči americké hegemonii. Měla být rozpuštěna v roce 1991 po rozpuštění Varšavské smlouvy, ale místo toho byla rozšířena do 15 nových zemí… Toto neúnavné rozšiřování NATO směrem na východ během posledních deseti let bylo existenční hrozbou pro jaderně vyzbrojené Rusko a hlavní příčinou současného vojenského konfliktu na Ukrajině. Ruská vojenská intervence na Ukrajině se nikdy neměla uskutečnit a utrpení způsobované ukrajinskému (a ruskému) lidu je děsivé a je správné pomoci všem, kteří tolik trpí. Avšak posílání zbraní na Ukrajinu jen přilévá olej do ohně.«
Z victorgrossmanberlinbulletin.wordpress.com
Victor GROSSMAN, Berlín, Berlin Bulletin č. 211, 7. června 2023
přeložil Vladimír SEDLÁČEK
