Proč sledovat volbu prezidenta ve Francii?

V dubnu se utkají rozhodující francouzské politické síly prostřednictvím svých představitelů a kandidátů v prezidentském klání. Jak je už tradicí, velmi brzo po nich se konají i parlamentní volby, které většinou zabezpečí dostatečné zázemí a podporu pro zvoleného prezidenta.

Pro české politické prostředí mohou být považovány za určitou laboratoř ukazující, jak se vyvíjejí politické proudy, co se děje na pravici, v centru i na levici. A to v době i před našimi prezidentskými volbami. Požádal jsem svou spolupracovnici v Transform!europe, výzkumnici francouzského levicového think-tanku Espace Marx, Galu Kabbajovou o první komentář k francouzské současné předvolební realitě. Tento text vychází z našeho dlouhého rozhovoru, který se týkal především francouzské domácí scény. Naše partnerská francouzská organizace Espace Marx dlouhodobě a podrobně analyzuje sociální situaci ve Francii, k tomu využívá levicovou metodologii, a podílela se na mnoha velmi ceněných sociologických výzkumech. Máme společný záměr ještě se před volbami zastavit i u jejich mezinárodní dimenze. Jejich důležitost je dána pro celou Evropu také tím, že Francie je dnes jedinou jadernou mocností v Evropské unii. Věřím, že bude příležitost seznámit i českou levicovou veřejnost s těmito myšlenkami. Touto cestu chceme přispět také k tomu, aby francouzská politická realita nebyla v českém prostředí interpretována pouze z pozic převládajícího liberalismu. Abychom měli informaci tak říkajíc od levicového pramene.

Tři bloky

Ve Francii tradičně ve volebním klání soupeří tři bloky – pravicový, centristický a levicový. Hned z počátku je třeba konstatovat, že levicový blok dlouhodobě tahá za kratší konec. Centristický blok se opírá o politickou osobnost stávajícího prezidenta Emmanuela Macrona a je jakousi stálicí. Na pravici, jejíž kandidátka v minulých volbách Marine Le Penová ve druhém kole prohrála, je situace svým způsobem nejzajímavější. V těchto dnech předvolební průzkumy ukazují situaci tak, že první pozici dlouhodobě drží Emmanuel Macron s více než 26 procenty. S desetiprocentní ztrátou (16,5 %) je za ním Marine Le Penová a je těsně sledována Erikem Zemmourem (15,5 %). Prakticky stejný výsledek má i Valérie Pécresseová. Z hlediska politických táborů »vede« centristický prezident následovaný silami výrazně pravicovými až radikálně pravicovými (Le Penová a Zemmour) a republikánkou Pécressovou, která reprezentuje konzervativnější liberální pravici navazující i na tradici gaulismu, která se odvíjí od prezidentství Charlese de Gaullea.

Teprve za touto vedoucí skupinou je první reprezentant levice Jean-Luc Mélenchon s 11 procenty. Překvapující je slabá pozice Zelených, kteří velmi zabodovali v minulých komunálních volbách (2020) a v posledních evropských volbách byli třetí francouzskou silou. Jejich kandidát Yanick Jadot má dnes ale pouze pět procent. Dříve významný politický hráč, francouzští komunisté, v současnosti svým kandidátem dosahuje na tři procenta. Sečteme-li jednotlivé bloky, potom levice nemá moc šancí. Druhé a rozhodující kolo je zatím popisováno jako souboj Emmanuela Macrona a Marine Le Penové s předpovídaným vítězstvím stávajícího prezidenta 55:45.

Le Penová – Zemmour

Podívejme se prostřednictvím francouzské kolegyně Galy Kabbajové trochu podrobněji na jednotlivé bloky. V pohledu od nás se zdá populistické pravicové hnutí reprezentované rodinou Le Penových, původně otcem, nyní Marine Le Penovou jako nehybný monolit. Situace je ale velmi odlišná. Jednak se potvrzuje dlouhodobý trend, že lepenovské směřování je trvalkou francouzské politiky, nejde o nějaký krátký »exces«. A také, že toto hnutí není jen strana, dnes známá jako Národní sdružení, ale je za ní velká masa občanů. A Marine Le Penová je v současnosti chápána jako relevantní a legitimní součást francouzské politiky, její pozice se během let stala vcelku přijatelnou pro širokou veřejnost, došlo k jejímu oddémonizování u mnoha sociálních skupin. Se změnou jména strany přišla i korekce politiky. Na jedné straně došlo k distanci od fašistických skupin, více se přiblížila lidem v tom smyslu, že »hraje na city«. Jestliže dříve Marine Le Penová měla podporu spíše u mužských voličů, dnes je populárnější mezi voličkami. Má také trvalou podporu mezi tzv. modrými límečky, mezi tradičními dělníky. A také posiluje u mladých, vzdělanějších voličů i ve skupině vysokoškoláků. Přichází k ní jak původní radikálnější konzervativní pravice, tak dřívější nevoliči. I když se to mylně tvrdí, tak její strana neposiluje kvůli přesunu komunistických voličů. Le Penová také předestřela svůj ekonomický program, který více vyhovuje i tradičním pravicovým a středopravicovým voličům. Nachází podporu vymezenou od »lidové« třídy i od zaměstnanců státu.

Jejím největším »konkurentem« je Eric Zemmour, který politicky vylétá ze stejného populisticko-pravicového hnízda. Je ale radikálnější, více nekompromisní. Má velmi dobrou pozici v tzv. byznysu, v kruzích radikálně protiislámských, umí komunikovat, je velmi úspěšný novinář, vyrostl na kritice rozpadajícího se liberálního systému a tvrdí, že je »moc« sociálního státu. Jestliže Marine Le Penová má podporu spíše žen, pak Zemmour se opírá především o mužské voliče. Také jeho židovský původ může sehrát pro něj pozitivní roli, otec Le Penové byl třeba znám i svými antisemitskými názory. Tento »nový« muž má z 60 procent podporu od bývalých voličů Le Penové, 30 procent mu dodali původní podporovatelé F. Fillona, reprezentujícího republikány. Eric Zemmour jako prezidentský kandidát má šanci se dostat do druhého kola, i když zatím menší než Marine Le Penová. Je ale pravděpodobné, že pokud se jeden nebo druhá dostanou do boje s Macronem, že ve velké většině dojde ke spojení jejich hlasů a vytvoří tak pravicový blok. Je pak otázkou, jak se k této situaci postaví levicoví voliči, zda budou volit »menší« zlo, tedy Macrona nebo budou absentovat.

Stálice Macron

Stálice francouzské politiky Emmanuel Macron zatím má neotřesitelnou pozici jak s postupem do druhého volebního kola, tak i v předpokládaných větších šancích na celkové vítězství. Je v pozici »sjednotitele národa«. Je v předpovědích velmi vysoko, což je pro řadu lidí překvapující podíváme-li se například na hnutí tzv. Žlutých vest a jeho konflikt s prezidentem a s ním spojenou společenskou krizí nebo na velice rozporuplný boj francouzské vlády s covidem. Ani jeho »politika klimatu« nebyla veřejností přijímána vždy jednoznačně. Je autoritář, což například kritizuje i umírněná levice. Velmi efektivně dovede hrát »středovou« pozici. Na jedné straně mluví a činí kroky na podporu ekonomiky a francouzských ekonomických zájmů a kapitalismu jako takového, ale také zdůrazňuje potřebu ochrany chudších, nezaměstnaných, zajištění mezd pro ty, kdo byli postiženi covidem atd. Ani solidární struna mu není cizí. V určitých oblastech to lze hodnotit jako umírněný levicový postoj, v jiných jako liberální. Liší se také jeho domácí a mezinárodní postoje. V rámci francouzského předsednictví Evropské unie předkládá progresivní proevropský program, na druhé straně se doma zasazuje o francouzské národní zájmy. A také umně zatlačuje své potenciální protivníky do určitých pozic, které úplně nezaujímají. Například blok Le Penová – Zimmour sune do konzervativní role, čímž se sám definuje jako lepší, více liberální a svým způsobem levicovější alternativa. Lze nejspíše konstatovat, že si zde vytváří i výchozí pozici pro druhé kolo volby, kdy bude potřebovat sesbírat hlasy i od levice, či Zelených a dalších liberálních uskupení.

Francouzská levice

Poslední část tohoto článku chci věnovat francouzské levici. Hned na počátku je nutno říci, že není v nijak dobré kondici a bohužel tento stav trvá již mnoho let. Doby, kdy Francouzská komunistická strana byla jednou z nejvýznačnějších levicových sil nejen Francie, ale celé západní Evropy, jsou neodvolatelně pryč. Francouzská levicová scéna je dlouhodobě poznamenána velkou roztříštěností, u které se mnohdy velmi složitě rozezná, čím se různé proudy tak zásadně liší, že nemohou efektivně spolupracovat. V letošních volbách kandiduje osm kandidátů, kteří patří do levicového hnízda.  Největší současnou podporu má dlouholetá stálice francouzského levicového nebe Jean-Luc Mélenchon. Tento sedmdesátník, dlouholetý levicový socialista, výborný komunikátor a představitel levého socialistického proudu je zatím jediným levicovým prezidentským kandidátem, který má šanci bojovat o druhé kolo a o střet se stávajícím prezidentem. Kandidující levici lze rozdělit na dvě skupiny – umírněnější, spíše socialistickou a tu radikálnější (včetně komunistické). V socialistické levici je stále vidět její roztříštěnost a malou odezvu ve veřejnosti, i když například kandidátka socialistů Anne Hidalgová je úspěšnou starostkou Paříže, první ženou v této funkci. Přesto její skóre pro prezidentství je pouze okolo dvou procent. Kampaň socialistů je všeobecně hodnocena jako »strašná« a dosahovaná procenta to svým způsobem potvrzují. Umírněná levice se pokusila o »sjednocení« na jednom kandidátovi. Přímá »volba« levicových příznivců vyzdvihla Christiane Taubiraovou, političku pocházející z Francouzské Guyany, ministryni za Hollandeova prezidentství. Na ní si můžeme ukázat »problém« levice. Je to politička, která má image progresivistky, je bojovnicí za stejná práva stejnopohlavních párů, je antirasistka, má podporu mezi mladými a u části »vyšší« třídy, je velmi entuziastická. V kulturní oblasti je hodně radikální, v ekonomické ale je pozice Macrona levicovější, než této »levicové« kandidátky. Protože klíčové osobnosti, které chtějí získat levicové hlasy se na tomto »sjednocovacím« procesu nepodílely (například J.-L. Mélenchon), paradoxně do souboje přibyla další kandidátka se současným ziskem 2,5 procenta.

Poslední část se bude týkat radikální levice. Zde dominuje J.-L. Mélenchon. Sekunduje mu kandidát komunistů Fabien Roussel. Tento komunistický kandidát je paradoxně »miláčkem« konzervativních médií. Je v nich vidět. Oba se odlišují v důrazu na některé priority. Komunista Roussel výrazně akcentuje sociálně ekonomická témata, boj za zaměstnanost, sociální práva, staví se vyhraněně proti islámu a jeho nebezpečí pro francouzskou společnost, problematiku klimatu nepovažuje za top téma pro levici. Jean-Luc Mélenchon je v mnoha oblastech více rozkročen. Vůči cizincům je vstřícnější, snaží se o vyváženost socioekonomických a ekologických témat, podporuje feminismus, otevírá různá témata. Jeho kampaň je velmi dynamická, aktivní, zúčastňuje se množství veřejných setkání, manifestací. Je uznávaným řečníkem.

Téma společného postupu

Čtenáře jistě napadne, proč levice ve Francii nehledá nějaké společné téma a kandidáta, který by zvýšil její šanci na lepší výsledek. Téma »společného postupu levice« je i náplní mnoha komentářů a politických diskusí ve francouzských médiích. Bohužel se ale jen málokdy dostane přes téma »levicové roztříštěnosti« na levicové programové cíle a vize. Snad jen nedávná stávka učitelů přivedla do mediálního prostoru levici a její politické názory. A to nestačí pro získání výraznější občanské podpory. Nezdá se také, že by před prezidentskými volbami došlo k nějakému taktickému odstoupení od kandidatury ve prospěch někoho, kdo by mohl mít větší levicové šance. Jedině snad kdyby levicový kandidát porazil v boji o druhé místo ve druhém kole kandidáta (radikální) pravice, a to může být jedině Jean-Luc Mélenchon, pak by se levicoví voliči mohli spontánně sjednotit na jeho podpoře, ale nezdá se, že by to na celkové vítězství stačilo. Obecně levicová kampaň nemá potřebnou dynamiku, její časování není dobré a bojuje spíše mezi sebou než s dalšími konkurenty. Jestli lze uvažovat o nějakém společném levicovém postupu ve Francii, pak je pravděpodobné, že najde své místo v parlamentních volbách, které budou následovat ty prezidentské. Je velmi reálné, že opět bude realizována koncepce, že levice proti sobě nebojuje v obvodech, kde má například svého poslance nebo velkou šanci na získání křesla. Ale tuto strategii budou posuzovat relevantní politické levicové struktury i z pohledu výsledku prezidentské volby.

Politicky rozdělená země

Francie je také regionálně politicky rozdělena. Sever s výrazným podílem tradičního průmyslu je dlouholetou baštou Marine Le Penové. I jih je spíše radikálně pravicový, zde má ale silnou podporu i Eric Zemmour. Levice má své pozice ve velkých městech a na západě (od Bretaně ke španělským hranicím). Ale tam všude je silnější Emmanuel Macron, který ale ve všech regionech má dost svých příznivců. Není tajemstvím, že vyšší vrstvy spíše tíhnou k pravici, i k té radikální. Část nižších vrstev už ale na svou stranu získala Marine Le Penová a zčásti i Eric Zemmour, tyto vrstvy totiž nevidí v levicovém konceptu dostatečné záruky pro sebe a hledají jinde.

Odpověď na otázku z titulku je následující. I když jde o »domácí« francouzskou záležitost, francouzský prezident je také evropským hráčem. Je určitou protiváhou německého vlivu na Evropskou unii. Úspěch či neúspěch francouzské levice je stimulem nebo naopak brzdou i pro naše české levicové úsilí. Některé politické trendy a přesouvání podpory voličstva je velmi podobné naší politické realitě i v tom, že dochází k postupné destrukci a marginalizaci tradiční levice, a k tomu, že souběžně s tímto procesem nedochází ke »zrození« jakési nové levice a podpora původně levicových voličů se přesouvá k jiným politickým strukturám, více populistickým, více pravicovým, či k těm, které se tváří, že jsou pro »všechny«. Ve Francii je to Emmanuel Macron a u nás?

Jiří MÁLEK, SPED