Vlády mají tendenci definovat demokracii co nejúžeji. Příběh, který vyprávějí, je následující. Volíte. Většinová strana se ujímá úřadu. Necháváte ji, aby vládla vaším jménem další čtyři nebo pět let. Pokud se vám některá z jejích politik nelíbí, můžete podat petici svému zástupci, který odloží své vlastní ambice, stranickou loajalitu a tlak mocných zájmů stranou, aby zajistil, že váš hlas bude slyšet.
Můžeme důvěřovat vládě, že bude naše peníze utrácet moudře; že bude bránit menšiny proti větším nebo mocnějším skupinám; že bude vzdorovat nedemokratickým silám, jako jsou oligarchové, média, která ovládají, a firemní lobbistické skupiny. Můžeme jí důvěřovat, že zajistí, že budou uspokojeny potřeby všech; že dělníci nebudou vykořisťováni; že naše čtvrti a kvalita života nebudou obětovány firemním ziskům. Můžeme jí důvěřovat, že nebude zneužívat politický proces; že nebude vést agresivní války proti jiným národům; že nebude porušovat zákon. Nemůže být mnoho lidí, kteří žili posledních pár let ve Velké Británii – nebo v mnoha jiných státech – a stále téhle pohádce věří. Viděli jsme, co se stane, když politiku přenecháme vládám. Ať už spravedlivě zvolené nebo ne, bez účinného veřejného tlaku zneužijí svou moc. Budou se snažit změnit politická pravidla tak, aby v příštích volbách zvýhodnily svou stranu. Veřejný zájem podřídí zájmům korporací a miliardářů. Veřejné peníze a veřejný majetek předají dvorním favoritům. Zmlátí zranitelné skupiny. Naši společnou budoucnost obětují prospěchu. A zavedou stále více utlačující zákony, které nás budou svazovat.
Důvěra ve vlády ničí demokracii. Demokracie přežívá jen díky neustálým výzvám. Vyžaduje to nekonečné narušování útulného vztahu mezi našimi zástupci a mocnými silami: médii, plutokraty, politickými dárci, přáteli na vysokých místech. Výzva a rozvrat znamenají především protest. Protest není, jak se jej snaží vykreslit vlády jako ta naše, politickým luxusem. Je základem demokracie. Bez něj by sotva existovala některá z demokratických práv, kterým se dnes těšíme: všeobecná franšíza (osvobození od cla a dalších poplatků; pozn. překl.); hlasy pro ženy; občanská práva; rovnost před zákonem; legální vztahy mezi osobami stejného pohlaví; progresivní zdanění; spravedlivé podmínky zaměstnání; veřejné služby a sociální záchranná síť. I víkend je výsledkem protestní akce: v tomto případě stávky oděvních dělníků v USA. Vláda, která netoleruje protest, je vláda, která netoleruje demokracii.
Vlády, které netolerují demokracii, se stávají globální normou. Ve Velké Británii se dva policejní zákony v rychlém sledu snaží zastavit všechny účinné formy protestů. Umožňují policii zastavit téměř jakoukoliv demonstraci s odůvodněním, že způsobuje »vážné narušení«, což je koncept navržený tak volně, že by mohl zahrnovat jakýkoliv druh hluku. Zakázaly by zamykání: připoutání se k zábradlí nebo jinému upínacímu zařízení, což je rysem smysluplného protestu po celou demokratickou éru. Zakázaly by »zasahování« do »klíčové národní infrastruktury«, což může znamenat téměř cokoli. Výrazně rozšiřují pravomoci policie zastavit a prohledávat, což je vysoce účinný odstrašující prostředek proti občanským akcím černochů a hnědých lidí, na něž se tyto pravomoci neúměrně zaměřují. A kupodivu mohou jmenovaným lidem zakázat zapojit se do jakéhokoliv protestu z důvodů, které se jeví jako zcela svévolné. To jsou pravomoci diktátorů.
V USA státní zákonodárné sbory podkopávají federální právo na protest a zmocňují policii k používání vágních, všestranných trestných činů, jako je »vniknutí« nebo »narušení míru«, k rozbíjení demonstrací a zatýkání účastníků. Je s podivem, že některé navrhované zákony ve státech, jako je Oklahoma a New Hampshire, usilují o udělení imunity řidičům, kteří přejedou demonstranty, nebo strážcům pořádku, kteří je zastřelí. V Rusku se nový zákon proti »nerespektování ozbrojených sil« používá k trestnímu stíhání odpůrců protestů tak drastických, jako je psaní »ne válce« ve sněhu. Podobné drastické zákony prosazují vlády v mnoha dalších státech. Proč chtějí vlády zakázat protesty? Protože jsou účinné. Proč chtějí, abychom přijali jejich úzkou vizi demokracie? Protože nás nechává bezmocné. Rušivé, otravné a nepohodlné protesty, které se vlády snaží zakázat, rozšiřují záběr demokracie. Dovolují nám napadat protiprávní jednání a vzdorovat represivní politice po celý politický cyklus. Jsou motorem politických změn. A systémem včasného varování, který upozorňuje na obrovské a zásadní problémy, které mají vlády tendenci zanedbávat.
Téměř vše důležité se rozkládá ohromující rychlostí: ekosystémy, zdravotní systém, normy ve veřejném životě, rovnost, lidská práva, pracovní podmínky… Děje se to v době, kdy přicházejí a odcházejí volby, zástupci slavnostně promlouvají v parlamentu nebo Kongresu, píší seriózní dopisy a předkládají zdvořilé petice. Nic z toho nestačí k tomu, aby nás zachránilo před planetárním a demokratickým kolapsem. Obvyklý byznys je hrozbou pro život na Zemi. Jeho narušení je občanskou povinností; největší občanskou povinností ze všech. Budou nás dál démonizovat jako hrozbu pro demokracii, kterou se snažíme chránit. Budou nás dál zatýkat a zvyšovat tresty za to, že jsme dobří občané. A my budeme dál vzdorovat, jak to lidé dělali po staletí, i když jsme čelili extrémnímu státnímu násilí a represím. Závisí na tom vše, čeho si ceníme.
George MONBIOT
(George Monbiot je sloupkařem britského deníku The Guardian, kde zaujal postavení po proslulém Seumasu Milneovi. Překlad je z časopisu Coldtype aneb Psaní, které stojí za to číst (www.coldtype.net)
Překlad Vladimír SEDLÁČEK
