Oba prchali před válkou a oba se do Polska dostali zhruba ve stejnou dobu, zažili však dva úplně jiné světy. Mladá Ukrajinka rychle našla azyl u polského páru a v novém domově má veškerou podporu, súdánský student se musí po celou dobu ukrývat a říká, že zažil vyhrožování i bití od pohraničníků. Příběhy dvou uprchlíků popsal v reportáži deník The New York Times (NYT).
Ve chvíli, kdy na Ukrajině vypukla válka, ležel 22letý Albagir ze Súdánu na zmrzlé zemi v lese nedaleko polské hranice. Byla noc, všude sníh a po mladíkovi pátraly drony a vrtulníky polské pohraniční stráže. Student zdravotnické školy Albagir se snažil proklouznout do Polska společně se skupinkou dalších afrických uprchlíků; k jídlu měli už jen několik sušených datlí v kapsách. »Ztráceli jsme naději,” vzpomíná.
V městečku nedaleko Oděsy té samé noci 21letá Kaťa Maslovová popadla kufr a svůj tablet, který používá na tvorbu animací, a nasedla s rodinou do auta. V malém konvoji, který čítal čtyři vozidla a dohromady vezl osm dospělých a pět dětí, se přidala k vlně Ukrajinců, kteří se pokoušeli uniknout před válkou.
Útěk před válkou
Dva uprchlíci v podobném věku, přicházející do stejné země ve stejný čas. Jsou oběťmi dvou velmi odlišných geopolitických událostí, ale mají společný cíl: uniknout válečné zkáze. Zatímco vývoj na Ukrajině staví Evropu před největší uprchlickou vlnu za poslední dekády, Afriku a Blízký východ dál sužuje řada konfliktů. Uvítání se však výrazně liší, podle toho, před kterou válkou člověk prchá. Ukrajinským uprchlíků, jako je slečna Maslovová, se od chvíle, kdy vstoupí do Polska, dostává živé klavírní hudby, bezedných misek boršče a často také teplých postelí. Kromě toho mohou po celé Evropě bezplatně létat spoji aerolinky WizzAir. V Německu se na vlakových nádražích tvoří davy lidí mávajících ukrajinskými vlajkami a všechny země Evropské unie dnes uprchlíkům umožňují až tříletý pobyt.
»Proč takovou péči a lásku nevidíme my? Proč?« táže se Albagir při rozhovoru v úkrytu na polském venkově. Když v televizi viděl zprávy o ukrajinských uprchlících, byl prý takřka v šoku. »Jsou Ukrajinci lepší než my?« pokračoval.
To, co zažil, potkalo nespočet lidí, od Středozemního moře až po Lamanšský průliv. Albagirovu cestu ještě zkomplikovala skutečnost, že se rozhodl do Polska přijít z Běloruska. Na hranicích s ním totiž Polsko přistoupilo k represím. Ukrajinci jsou naopak oběťmi konfliktu na evropské půdě, který je každým dnem bližší. Výsledkem je reakce Evropanů, která zatím převážně překypuje soucitem.
Den po zahájení válečného konfliktu, 25. února, seděla Ukrajinka Maslovová na sedadle spolujezdce v rodinném autě a uháněla skrz Moldavsko. Když se podívala z okénka, uviděla místní, jak jásají, mávají a ukazují projíždějícím autům palec nahoru, a rozbrečela se. »Nebylo to to špatné, co nás dostalo, ale to dobré,« řekla. »Nepřipravujete se emočně na to, že vás bude celý svět podporovat,« dodala.
Poněkud odlišné starosti
Jak mířila dál na západ, začala se rodina hádat o to, kam vlastně jet. Někdo zmínil Litvu, někdo jiný Gruzii, ale Maslovová měla vlastní plán. Dříve studovala animaci ve Varšavě a rodiče její spolubydlící znali muže, jehož otec měl na venkově volný dům. Kdyby její plán vyšel, mohla by se vrátit na školu animace a splnit si sen o tvorbě dětských seriálů. Nakonec příbuzné přesvědčila, aby se vydali do Polska.
Albagir byl ve stejný den stále zaseklý v lesích na běloruské straně polské hranice. Na útěku byl už několikátým rokem. Nejdříve prchal z rodného regionu Dárfúr zmítaného válkou do Chartúmu, kde chtěl studovat medicínu, ale súdánskou metropoli brzy také zachvátil chaos. Loni na podzim mladík odcestoval na studentské vízum do Moskvy, kde začal chodit na soukromou vysokou školu, brzy se však opět vydal na cestu kvůli obavám z izolace jeho univerzity v důsledku sankcí. Plán byl dostat se z Ruska přes Bělorusko a Polsko do Německa, Albagir však nevěděl, že Polsko právě posílilo zabezpečení hranice.
Asi o 200 kilometrů dál na jih dorazil konvoj slečny Maslovové do svého cíle. Ve venkovském domě rodinu přivítal Janusz Poterek a jeho žena Anna, kteří pro ukrajinské hosty připravili tříchodové jídlo, postele s čerstvě vypranými prostěradly i nové kartáčky na zuby a další hygienické potřeby.
Místo soucitu surovost
Albagira o pár nocí později společně s dalšími třemi muži zatkli. Skupinka se nepozorovaně dostala do Polska, ale řidič najatý na cestu do Německa zapomněl zapnout světla a byl zastaven. Albagir řekl, že policie jim ukradla SIM karty a powerbanky a odvezla uprchlíky zpět do lesa. Tam na ně prý strážníci namířili zbraně a nařídili jim odchod do Běloruska. Po hodinách bloudění muži narazili na stanoviště běloruské pohraniční stráže, ovšem dočkali se jen dalšího surového zacházení.
Před deseti dny se jemu a jeho druhům podařilo hranici překročit podruhé, načež se skupinky ujal polský aktivista, který muže ubytoval u sebe doma a varoval je, aby nevycházeli ven. Ani jejich zkušenost tak nakonec nebyla zcela bez dobrých skutků. Albagir nyní doufá, že se mu podaří požádat o azyl v Německu, a sní o tom, že bude lékařem.
Situace rodiny slečny Maslovové se mezitím jen zlepšovala. Pan Poterek zapsal jejího bratra a sestru do místní základní školy a sama Kaťa zase absolvovala bezplatnou prohlídku u doktora. Minulý čtvrtek pan Poterek mluvil se svým známým o tom, že by Maslovová mohla dostat zaměstnání jako překladatelka.
To stejné odpoledne se Albagir a další dostali na další bezpečné místo, tentokrát ve Varšavě. Znovu byli upozorněni, aby nevycházeli na ulici.
(ici, čtk)
