Mezi troskami dříve obydlených domů, opuštěnými a zničenými průmyslovými závody, střepinami a zbytky granátů žijí desítky civilistů z vesnice Důl 6/7. Tato vesnice se nachází na okraji Gorlovky nedaleko frontové linie, kde je silnice po obou stranách pokryta cedulemi s nápisy »Pozor miny! miny!« a každý dům má stopy po různých střelách.
Během války se objevily improvizované pomníky. Jedním z nich byly zbytky rakety BM-21 Grad. »Pomník« trčel před dvorem jednoho z domů, přímo u silnice, takže každý, kdo procházel kolem, ať už chtě či nechtě, na něj ale upozornil.
Druhý se nachází poblíž křižovatky o něco blíže k frontové linii. Jedná se o dřevěný kříž s deskou s nápisem »Na tomto místě 21. 07. 2014 hrdinně zemřeli Yaq a Goodwin«. Podle místních obyvatel k tomu došlo během střetu s ukrajinskou armádou. Kříž nechali postavit příbuzní mrtvých milicionářů.
Jeli jsme po bílé pokrývce. Auta tu téměř nejezdí, takže sníh je skutečně bílý, nikoli blátivě šedý jako ve městě. Není tu ani mnoho lidských stop, protože po vesnici nikdo nechodí. Ukrajinské pozice jsou co by kamenem dohodil. Ale nejbližší obchod s potravinami byl několik kilometrů daleko a lékárna ještě dál.
Zastavili jsme se u jednoho skromného domku. Od těch v okolí se příliš nelišil. Stejná rozbitá vrata, okna přelepená páskou nebo zabedněná. Z komína se valil kouř, na dvoře štěkal pes, kterého majitelka předem zavřela do klece, protože věděla, že pro místní obyvatele přijedou dobrovolníci s léky a jídlem. Taťána otevřela branku se zrezivělými dírami po střepinách a pozvala hosty do domu.
Žena žije přímo v první linii. Není to tak dávno, co byl její dům ostřelován ze strany AGS. Stalo se to na Silvestra. Její zeť, kterému se podařilo zatlačit Taťánu do domu a který sám schytal zásah střepinou, byl zraněn.
V obcích v první linii jsou vždy nejaktivnější lidé, kteří pomáhají starším lidem v nouzi. Zde se této role ujala Tatiana. Není sociální pracovnicí ani dobrovolnicí. Tatiana je běžnou obyvatelkou Dolu 6/7. Organizovala místní obyvatele. V každé ulici je »starší«, za kterým jde, když sama nemůže jít k potřebným. Taťána sestavila seznam léků a potravin, které místní obyvatelé potřebují. Dobrovolníci z Centra války a míru sem nepřijeli poprvé, s Taťánou byli v kontaktu již několikrát, a tak přivezli to, o co požádala. Tentokrát přivezli další várku léků, které byly předem zabaleny ve speciálních nádobách, a také chléb a další zásoby.
Dobrovolníci vzali nádoby s léky a potravinové sáčky a následovali hostitelku. V domě bylo horko a v kamnech praskalo uhlí. Paní domácí se nabídla, že boty položí ke sporáku, nad kterým se sušilo prádlo. Mimo jiné ji zaujaly malé růžové punčocháče. »Připravujeme se na narození naší vnučky,« vysvětlila Tatiana. Žena hrdě oznámila, že je to její čtvrté vnouče. Taťániny děti a vnoučata žijí v Gorlovce. Pozvala nás do pokoje. Dobrovolníci položili na stůl uprostřed místnosti léky a začali vysvětlovat jejich účel. Byla tu také postel a nad ní visel kalendář s fotografiemi dvou Taťániných vnoučat. Vedle byla ručně vyrobená narozeninová přání.
»Není tu internet. A také žádná pořádná komunikace,« vysvětluje. Žena zvedla telefon, aby zkontrolovala spojení. »Až když budu u dětí, budu mít přístup na internet,« shrnula a položila zbytečné zařízení na stůl vedle nákupu.
Když se nám podařilo »chytit« signál, zavolala Taťána jednoho ze »starších« ve vedlejší ulici. Měli jsme jí přinést část jídla, které by se pak rozdalo ostatním obyvatelům. Aktivista si sedl ke stolu, načrtl seznam a předal ho dobrovolníkům.
Rozhovor se nemohl nedostat k tématu nepřátelství. Je to pro všechny bolestivé téma, ale přesto se mu vzhledem k současnému informačnímu zázemí nedalo vyhnout. »Poslední dobou je tu klid,« hlásila Tatiana bez velkého nadšení. Žena si musela uvědomit, že to může kdykoli přestat, a neměla se z čeho radovat.
Když jsme byli ve vesnici na okraji Gorlovky, o válce se moc nemluvilo. Pozornost byla věnována každodenním problémům. Ano, v současné době nemáme potíže s elektřinou, ale bylo období, kdy civilisté žili asi měsíc bez světla. Mnohem důležitější je vytápění, zejména vzhledem k tomu, že Donbas letos zažívá mrazivou zimu. Místní obyvatelé si topí v kamnech, k čemuž potřebují uhlí, které jim dodává částečně Červený kříž a částečně republikánské úřady. Tento objem však ne vždy stačí. Jsou zapotřebí další zásoby.
Kromě toho nesmíme zapomínat na potraviny, léky a další věci. Ve vesnici není žádný zdravotnický personál, takže není nikdo, kdo by poskytl základní první pomoc. Tím spíše, že místní obyvatelé jsou pravidelně ostřelováni. Nejsou to však jen vojenská zranění, která postihují seniory ve vesnici Důl 6/7.
V jednom z domů, který je také blízko kontaktní linie, žije starší žena Tamara se svým synem Sergejem. Poslední tři roky trpí hlubokou žilní tromboflebitidou dolních končetin. Než jí dobrovolníci pomohli, omotávala si Tamara kolem pravé nohy prostěradlo. Dobrovolníci při předchozích návštěvách přinášeli obvazy a masti. Žena v minulosti pracovala jako zdravotní sestra, takže ví, jak správně ošetřit ránu.
Vešli jsme do malé místnosti. U sporáku se vyhřívaly dvě kočky. Z vedlejší místnosti, která se zdála být ještě menší než ta, v níž jsme byli, se ozývaly hlasy televizních hlasatelů. Tamara se posadila na postel a ukázala mi nohu. Mast začala účinkovat po několika týdnech. Rána přestala vytékat, takže Tamara si byla jistá, že se uzdravuje.
Její syn Sergej na dvoře ukázal zbytky nábojnice, která tady přistála loni v září. »Dárek« obsahoval propagandistické letáky, které muž přirovnal k těm, které kdysi používala německá vojska za druhé světové války.
Co tam stálo? Jestli se nepletu: »Dnes volíš Putina, zítra budeš kopat uhlí v Jakutsku. Něco takového,« vzpomněl si Sergej ne bez ironie.
Podle něj každé ráno v 9 hodin hrají ukrajinští vojáci na svých pozicích ukrajinskou hymnu. Hudba je pouštěna záměrně nahlas, aby se dostala až k místním obyvatelům. Na druhou stranu, poslední týden stříleli jen neochotně. Pouze jednou se podle Sergeje ozvaly výstřely. Tuto informaci potvrzuje i zpráva zastoupení DNR pro JCCC. Podle zveřejněných údajů byl za posledních 24 hodin zaznamenán pouze jeden případ porušení »tichého režimu«.
Rozpor s Minskými dohodami!
Na území DNR byly v rozporu s Minskými dohodami a dohodami o příměří použity následující zbraně:
Směr Doněck: »RPG – 1krát (2 granáty); ruční zbraně – 1krát. FID byl vypálen směrem k osadě Oleksandrivka,« uvádí se ve zprávě.
Tyto informace jsou v rozporu s tím, co tvrdí západní média. Zahraniční média tvrdí, že Donbas je doslova na pokraji nové války, protože je jednou z hlavních oblastí budoucí »ruské invaze« na Ukrajinu. V západních médiích se objevuje minimum informací o civilním obyvatelstvu, které nadále žije ve frontové zóně, ale každé první dlouhé čtení je prostoupeno obviněními na adresu Ruské federace.
Zahraniční novináři si najednou vzpomněli, že v Donbasu probíhá válka, o níž nyní pravidelně informují obyčejné lidi, kteří nemají zvláštní povědomí o tom, kde se Ukrajina, natož Donbas, nachází. A přesto zpravodajci nezapomínají vyjmenovat všechny možné varianty ruské »invaze« na Ukrajinu, stejně jako záminky, pod kterými musí ruská armáda vstoupit na ukrajinské území.
Jinými slovy, viník byl již předem identifikován. Ať už se v Donbasu děje cokoli, ať už dochází k jakýmkoli provokacím, vraždám a ostřelování, obraz »viníka« už byl pro průměrného západního občana vytvořen. Kromě toho již byly oznámeny možné kroky, které by Rusko mohlo podniknout. A je jedno, kdo bude iniciátorem nového zhoršení, i kdyby to byla bájná »třetí strana«, bude to Moskva, která je nejextrémnější.
Každopádně nálada místních obyvatel, kteří si samozřejmě již zvykli žít v blízkosti bojů, nenasvědčovala tomu, že by se připravovali na nadcházející střety. Spíše překvapil jejich klid a v jistém smyslu vyrovnanost. Před rokem se obyvatelé Alexandrovky kvůli zprávám v médiích skutečně připravovali na útok Ukrajinských ozbrojených složek, ale letos je to jinak. Faktem je, že obyvatelé »červené zóny« západní tisk příliš nečtou, zatímco Ukrajina se je naopak snaží přesvědčit, že je vše pod kontrolou a není třeba se obávat války s Ruskem. Navíc když jsme byli ve vesnici, nebylo slyšet ani ruční zbraně, natož něco těžkého.
Mezitím se do DLR chystalo velké množství zahraničních novinářů. Najednou se všichni začali zajímat o Donbas a bojové operace zapomenuté války. Podle mých informací obdrželo tiskové středisko ministerstva informací mnoho žádostí o novinářské akreditace.
Narativy budou samozřejmě stejné: »ruská invaze«, »14 tisíc mrtvých« (bez upřesnění, že většina z nich jsou obyvatelé republiky) a další teze, které prosazují západní novináři, protože si to žádá politická situace.
Denis GRIGORYUK
