Mýty o »pomoci demokracii«:

159

Politické zásahy USA v postsovětské východní Evropě

Gerald Sussman, 1. prosince 2006

Momentálně vší silou tajně pracujeme na tom, abychom vytrhli tuto tajuplnou sílu zvanou svrchovanost z náručí místních národních států světa. Arnold Toynbee (britský historik; pozn. překl.), 1931.

Jedním z významných posunů v postsovětské světové politice je téměř nikým nerušená účast západních agentů, konzultantů a veřejných i soukromých institucí v řízení průběhu národních voleb ve světě včetně těch ve státech bývalých sovětských spojenců. Jak se začaly v těchto zemích koncem 80. let hroutit aparáty komunistických stran a téměř bez krveprolití umožnily vzestup politických sil, Západ, zvlášť USA, rychle zasáhl do jejich politických a ekonomických záležitostí. Metody manipulování voleb v zahraničí byly od rozkvětu zahalených a intrikánských operací CIA upravovány, ale obecné cíle imperiální vlády se nemění. Dnes vláda USA spoléhá ve většině případů méně na CIA a více na relativně viditelné iniciativy podnikané veřejnými i soukromými organizacemi jako Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy; NED), Americká agentura pro mezinárodní vývoj (U.S. Agency for International Development; USAID), Svobodný dům (Freedom House), Otevřená společnost George Sorose a síť dalších dobře financovaných světoběžníků veřejných i soukromých profesionálních politických organizací, především amerických, operujících ve službách paralelních neoliberálních ekonomických a politických cílů státu. Allen Weinstein, který pomáhal založit NED, poznamenal: »Spousta toho, co my [NED] dnes děláme, dělala před 25 lety utajeně CIA.«

Mezi hlavními terči NED jsou tzv. tranzitové (přechodné) státy, jež dříve byly součástí sovětského bloku. Republikáni i demokraté zaujímají vůči střední a východní Evropě (CEE) postkontrolní strategii a dokonce i »liberální« demokrat John Kerry káral George Bushe během prezidentské politické kampaně v roce 2004 za to, že do NED nevložil více peněz. NED působí jako zastřešující organizace amerických programů »pomoci demokracii« a většinu svých Kongresem přidělených prostředků směruje do dvou hlavních podskupin, Mezinárodního republikánského institutu (IRI) a Národního demokratického institutu (NDI) – zastupujících obě strany – a také do Střediska pro mezinárodní soukromé podnikání (CIPE) Americké obchodní komory a amerického Střediska pro mezinárodní solidaritu práce (Solidarity Center) AFL-CIO, které jsou zřizovány k podpoře volebních a iniciativ občanské společnosti v cílových zemích. Jeden z kongresových lídrů stojících za vznikem NED, Dante Fascell, dříve předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů, řekl, že tato institucionální konstrukce měla každé skupině dát »kus koláče. Dostali zaplaceno. Demokraté i republikáni, Obchodní komora spolu s odbory.«

USA kousek po kousku očekávají, že ve 24 zemích střední a východní Evropy nastolí předáky, kteří dále otevřou svůj státní majetek investicím nadnárodních společností, pomohou izolovat nebo zatlačit Rusko do stáda, povolí vojenskoWashingtonem. Rusko, Ukrajina, Gruzie, Srbsko a Bělorusko patří k zemím v oblasti, kde američtí konzultanti, zaměstnanci zahraničních služeb, NED a její členské organizace a další veřejné a soukromé agentury v poslední době zasáhli do národních voleb. K nim se připojuje dlouhý seznam dalších zemí, kde si americké peníze našly cestu k politikům a stranám podporovaným Bílým domem, ministerstvem zahraničí a CIA. Ve srovnání s kradmým a nepokrytě agresivním způsobem, jakým CIA obvykle prováděla své destabilizační výpady na konci 40. let až v půli 70. let, jsou současné formy volební manipulace vedeny převážně jako divadla překrucování a morálního dramatu.

Volební intervence, propagované jako »budování demokracie«, jsou kriticky důležité pro cíle globální politiky USA, přispívají k dlouhodobému státnímu a korporátnímu plánování upevňováním amerických vazeb na zahraniční vlády a pomáhají zakládat ekonomické a vojenské aliance. Tento článek pojednává o mocenském kontextu a ideologické zámince »pomoci demokracii« – jak je tento termín rétoricky používán k přemožení nacionalistického a socialistického odporu vůči zahraniční ekonomické a kulturní nadvládě, se zvláštním zaměřením na Rusko a několik států v rámci jeho »blízkého zahraničí«. Ač k zahraničnímu vměšování došlo téměř ve všech zemích střední a východní Evropy, s ohledem na vesmír je zde kladen důraz na pět zvláště důležitých cílových zemí zájmu USA, na Rusko, Srbsko, Gruzii, Ukrajinu a Bělorusko. A konečně, článek se zabývá tím, jak vládní a mediální management veřejného chápání světové politiky tím, že překrucuje významy zahraniční politiky USA, propůjčuje legitimitu pojmu »pomoc demokracii« a celkově dobrým úmyslům státu.

»Demokratická pomoc« a NED

Rozpad Sovětského svazu dal USA jedinečnou příležitost rozšířit sféru svého vlivu do dříve socialistické střední a východní Evropy, střední Asie a Ruska. V 90. letech americké nevládní »osvobozující« organizace a soukromí političtí konzultanti následovali zlatou horečku propagátorů svobodného trhu do těchto oblastí, aby se podíleli na »budování demokracie« a zavedli volební agitace v americkém stylu. USAID tento globální tok »nestranických [politických] odborných znalostí« usnadnila tím, že v roce 1991 přijala podmínku »demokratické iniciativy« pro poskytování grantů a půjček různým »rozvojovým« zemím (tento akt podobně přijala Evropská unie o dva roky dříve). Jedna organizace, která se na této iniciativě podílí, washingtonská Mezinárodní nadace pro volební systémy (IFES), si všímá, jak »konec studené války v roce 1989 vytvořil příležitosti reagovat na drtivou poptávku po technických nestranických odborných znalostech v oblasti demokracie a vládnutí«. IFES tvrdí, že má terénní kanceláře v 35 zemích s kádrem 1500 konzultantů včetně velkých konzultantských jmen jako Stanley Greenberg (pomáhal řídit prezidentskou kampaň Billa Clintona v roce 1992). Někteří konzultanti IFES jsou schopni změnit práci na pomoc demokracii ve smlouvy se zahraničními politickými kandidáty. Joseph Napolitan, zakladatel Mezinárodního sdružení politických konzultantů, je v radě IFES spolu s dalšími známými americkými specialisty na kampaně.

Národní nadace pro demokracii, jež podporuje programy ve více než 80 zemích, je rádoby soukromý Kongresem financovaný nástroj, vytvořený Reaganovou vládou v roce 1983, pro směrování peněz, vybavení, politických konzultantů a dalších odborných znalostí do určitých zemí s cílem »posílit demokratické volební procesy včasnými opatřeními ve spolupráci s domorodými demokratickými silami«. To znamená, že domnělým raison d’etre (smyslem existence) NED je podporovat volební aktivitu v zemích procházejících přechodem k lidové demokracii a podporovat jiné, kde už byly volby zavedeny. NED byla popsána jako »plně funkční zúčtovací středisko pro budování infrastruktury, které poskytuje peníze, technickou podporu, zásoby, vzdělávací programy, mediální know-how (praktické znalosti), pomoc v oblasti vztahů s veřejností a nejmodernější vybavení pro výběr politických skupin, občanských organizací, odborů, disidentských hnutí, studentských skupin, vydavatelů knih, novin a dalších médií«. Ironií osudu se označuje za »nevládní organizaci« a jejím prvořadým účelem je »destabilizovat pokroková hnutí, zejména ta se socialistickým nebo demokraticko-socialistickým zaměřením«.

Řada kritiků ve vládě i mimo ni zleva i zprava vidí NED jako antikomunistický přežitek studené války, který se falešně prezentuje jako nestranický. Předseda správní rady NED, bývalý zástupce Vin Weber, je starším partnerem poradenské firmy, která podle jeho životopisu NED „poskytuje strategické poradenství institucím, které se zajímají o otázky před legislativními a výkonnými složkami federální vlády, a o jejich vládních procesech“. Je také obchodním partnerem bývalých republikánských politiků a vládních činitelů Jacka Kempa, Jeane Kirkpatrickové a Williama Bennetta a v ústraní je znám jako „superlobbista“. Prezidentem NED je Carl Gershman, někdejší sociální demokrat, který se stal starším poradcem archonzervativní Jeane Kirkpatrickové (v současnosti členky správní rady IRI), když byla za Reagana americkou velvyslankyní při OSN. V průběhu let došlo v Kongresu k několika pokusům o rozpuštění organizace, včetně nedávného pokusu zástupce z Texasu Rona Paula, který NED označuje za „nic víc než nákladný program, který bere prostředky amerických daňových poplatníků na podporu upřednostňovaných politiků a politických stran v zahraničí“. V současnosti se NED těší dobré přízni většiny demokratických i republikánských zákonodárců.

NED měla poskytovat alternativu (k CIA) prostřednictvím podpory demokratických institucí v dříve represivních státech. Na rozdíl od CIA, rozsáhlé operace NED v zahraničí vytvářejí příležitosti pro politické operativce, kteří nemusí přebírat podzemní životy a identity. Nicméně, i bez zapojení se do špinavé práce CIA, »v mnoha ohledech se NED vměšuje do vnitřních záležitostí cizích zemí tím, že dodává finanční prostředky, technické know-how, školení, vzdělávací materiály, počítače, faxy, kopírky, automobily, a tak dále, vybraným politickým skupinám, občanským organizacím, odborům, disidentským hnutím, studentským skupinám, vydavatelům knih, novinám, dalším médiím, a tak dále«. Podle jednoho odhadu zakrývání jejích imperiálních cílů činí z NED mnohem účinnější nástroj státní politiky než kdy byla CIA – měkký imperialismus.

Většina lidí v těchto někdejších autoritářských státech s jedinou stranou bezpochyby vítá možnosti otevřené, vícestranické politiky, nicméně přetrvává všeobecná podezíravost a citlivost vůči zahraničnímu sponzorství domácích politických institucí. I když financováním chilských voleb v roce 1988 NED pomohla svrhnout Pinochetův režim, opoziční strany, které z toho měly prospěch, přesto vyjádřily nelibost vůči americkému vměšování. A takové podezření není neopodstatněné. Středopravá politika CIPE a Střediska solidarity AFL-CIO je jasná. Jediný pohled na zázemí a vazby členů Národního demokratického institutu a zejména Mezinárodního republikánského institutu – na seznamu 64 korporátních a nadačních »mecenášů« – odhaluje impozantní průnik byrokratických kapitalistů se zástupci amerického Enterprise Institute a energetického, automobilového, mediálního a obranného sektoru Fortune 500. Přestože společnosti jako Chevron-Texaco, Exxon Mobil a Enron pomáhají financovat NDI i IRI, jejich vliv, zejména ve velkých cílových zemích NED, jako je Venezuela, Irák a zbytek Blízkého východu, sahá mnohem dál, než by naznačovaly jejich relativně malé přímé příspěvky. Obzvlášť užitečným nástrojem NED je to, že ač je financována federativně, činnost jejích institucí není Kongresu oznamována.

IRI ve svém programovém prohlášení tvrdí, že její programy jsou ۚ»nestranické a jasně se drží základních amerických zásad, jako jsou svoboda jednotlivce, rovné příležitosti a podnikatelský duch, který podporuje hospodářský rozvoj«. Organizace IRI, jíž předsedá konzervativní předák John McCain, se však řídí svými »americkými zásadami« a netrpí verzí »nestranickosti«, jež toleruje levicové organizace. IRI se ve svém protilevicovém »nestranickém« přístupu často spojuje s jinou organizací financovanou NED, s Institutem Svobodného odborového svazu AFL-CIO (FTUI). V 80. letech byl jedním z projektů »pomoci demokracii« organizace FTUI grant ve výši 1,5 milionu dolarů na podporu pravicově extremistické skupiny Národní meziuniverzitní unie s cílem zablokovat to, co dělnická skupina považovala za nebezpečné komunistické vlivy v socialistické vládě Françoise Mitteranda. Ve světonázoru IRI se svoboda rovná »svobodnému podnikání«; ti, kdo se brání hospodářské politice otevřených dveří, jsou ipso facto (tím pádem) nedemokratičtí. IRI používá ve svých programech financování mnohem více než NDI ideologický lakmusový papírek. Obě organizace spoléhají především na lidi se zkušenostmi nikoli s rozvojovou prací, »ale [spíše] ve válečných místnostech prezidentských kampaní, v kongresovém a lobbistickém úsilí a prostřednictvím rodinných vztahů s nejvyššími stranickými funkcionáři«.

»Američané k záchraně« – ruský úkol

S rozpadem Sovětského svazu v 90. letech začal americký elektrárenský průmysl fungovat v globalizovanějším prostředí, udržovaném státními financemi a povzbuzováním k tomu, aby ve jménu „svobody“ zakládal nové předmostí pro neoliberální ekonomické výboje. Jako někdejší bête noire (neoblíbený subjekt) bylo Rusko pro plánovače zahraniční politiky USA volebně nevypočitatelné. Zpočátku, s produkcí politických televizních spotů v roce 1993 a pak v ruských prezidentských volbách v roce 1996, byli do Moskvy pozváni první američtí konzultanti, aby spřádali požehnání kapitalismu a Borise Jelcina nad komunismem a jeho vyzyvatelem z Komunistické strany (KPRF) Gannadijem Zjuganovem. Těsně před volební kampaní pomohly Spojené státy financovat Jelcina půjčkami ve výši 14 miliard dolarů. Německý kancléř Helmut Kohl vyčlenil dalších 2,7 miliardy dolarů, z nichž většina byla zcela bez podmínek (čímž se umožnilo její využití pro masivní kupčení s hlasy), a francouzský premiér Alain Juppé přihodil do banku 392 milionů dolarů, „vyplacených zcela do ruské státní pokladny“. Výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu Michel Camdessus zavázal svou organizaci jako „morální povinnost“ k podpoře Jelcinových privatizačních plánů. Většina prostředků MMF putovala do státní pokladny na mandatorní výdaje – s upozorněním, že v případě volebního vítězství Komunistické strany bude finanční pomoc pozastavena. „Nakonec ale kampaň KPRF ode dveří ke dveřím zničila důkladně prozkoumaná, dobře financovaná, médii saturovaná, moderní kampaň, kterou vedl Jelcinův tým.“

Pod pláštíkem působili v Jelcinově kampani američtí konzultanti George Gorton, Joe Shumate a Richard Dresner, kteří dříve spolupracovali na kalifornské gubernátorské kampani Petea Wilsona.Ve chvíli, kdy Jelcin v průzkumech veřejného mínění dopadl špatně, byli tito tři požádáni, aby použili svůj americký razzmatazz (hlučná činnost k přivábení pozornosti) a pomohli Borise »zachránit«. K tomuto úkolu se připojili Steven Moore, americký specialista na vztahy s veřejností, a ruská televizní reklamní produkční společnost Video International. Dresner byl bývalým obchodním partnerem Dicka Morrise a bývalým gubernátorským konzultantem kampaně Clintona. Morris byl zase Clintonovým hlavním politickým poradcem (dříve pracoval pro konzervativní jižanské senátory Trenta Lotta a Jesseho Helmse) a působil jako spojka mezi prezidentem USA a Morrisovými přáteli v Jelcinově týmu. Navzdory těmto blízkým stykům konzultanti jakékoli spojení mezi ruskou kampaní a Bílým domem popřeli.

Personál Video International (VI) vyškolila pro volby americká reklamní firma Ogilvy and Mather (součást celosvětové reklamní skupiny WPP). Strategie kampaně, včetně použití archivních záběrů Stalinovy brutality, spočívala v útoku na KPRF a Zjuganova směsicí protikomunistických taktik. Během pouhých několika let po pádu Sovětského svazu se jednalo o mimořádný obrat v ruské (dříve sovětské) politice. Jak zjistila jedna odbornice ve svých rozhovorech s VI, producenti společnosti se posmívali Zjuganovovi za to, že nepochopil význam politického marketingu, což naznačovalo další pozoruhodnou adaptaci v ruském politickém myšlení.

VI řídil bývalý člen KGB Michail Margolev, který předtím strávil pět let v amerických reklamních agenturách. Margolev se poté připojil k Putinovu týmu pro styk s veřejností pro volební kampaň v roce 2000. Od té doby se stal »senátorem« v Radě federace, ruské zákonodárné horní komoře. On i další blízcí Putinovi poradci získávají »náhledy z první ruky do strategií a technik americké volební praxe«, přičemž předpokládají, že tato poučka pomůže velkým politickým ambicím jejich vůdce. Putinovým tiskovým ministrem se stal další výkonný ředitel VI. společnosti Michail Lesin. Lesin je v Rusku znám pronásledováním médií, které jsou kritické vůči Putinově vládě, což je známkou sílícího autoritářského stylu tohoto vedení.

Američtí konzultanti kampaně úzce spolupracovali s Jelcinovou dcerou a vedoucí operací kampaně Taťánou Djačenkovou a předávali svému ruskému protějšku americké techniky spin-doctoringu (slangový výraz pro poradenství při styku s veřejností; pozn. překl.). Podle zveřejněné zpravodajské zprávy »radili kampani s organizací, strategickým a taktickým využitím předvolebních průzkumů a cílových skupin s ústředním předvolebním poselstvím antikomunismu«, což byla role, kterou sdíleli s Burson-Marstellerovou a dalšími americkými firmami public relations (pro styk s veřejností). Také naléhali na Jelcina, aby prosazoval autoritářskou kontrolu a přemýšlel o tom, jak přimět státní televizní stanice, aby se »podřídily vaší vůli«. Konzultanti se chlubili, že zachránili Jelcina před jistou porážkou a Rusko před návratem do studené války, a přiznali, že ve své reklamní strategii používají celou řadu manipulativních taktik, aby mezi Rusy zaseli strach, což je styl, který si mnoho republikánských politických stratégů dobře nacvičilo. Reportáž časopisu Time o těchto událostech přišla s drzým titulkem Yanks to the Rescue (Yankeeové k záchraně) – později inspirovala filmový podnik Showtime (kabelová televize a následné DVD) k natočení Spinning Boris, o tom, jak hrdinství amerických politických konzultantů »zachránilo Rusko před komunismem«.

Politické reklamy konzultantů, vysílané většinou přes státní televizní a rozhlasové stanice, které Jelcin plně ovládal, opakovaně nadhazovaly téma, že vítězství Zjuganova by přineslo zpět velitelskou ekonomiku a ovzduší teroru. Kvůli »osobnostnímu« stylingu, který měl uchvátit hlasy mládeže, požádali Američané Jelcina, aby se objevil na rockových koncertech, a na jednom z nich ho nechali vystupovat jako jitterbuga (swingový tanečník z předvečera rock‘n rollu). Někteří Jelcinovi ruští poradci tento kousek neschvalovali, možná proto, že způsobil kandidátovi uprostřed kampaně infarkt. V předvolebních sloganech a za Clintonovy vlády byla ignorována nekontrolovaná ekonomika, Jelcinovo chatrné zdraví a závislost na alkoholu a jeho široké využívání represivní politiky. Navzdory jeho autokratickým tendencím, nerespektování ústavně zaručených svobod, častým skandálům s praním špinavých peněz a brutální válce v Čečensku se Jelcinovi dostalo bezvýhradné podpory vůdců hlavních tržních ekonomik, jako by otevřené trhy byly skutečným měřítkem demokracie. Zpravodaj časopisu Time zdůvodnil americkou intervenci čistou machiavelistickou logikou: »Demokracie zvítězila – a spolu s ní přišly nástroje moderních kampaní včetně triků a slizkých triků, které Američané tak dobře znají. Nejsou-li tyto nástroje vždy obdivuhodné, pak výsledek, jehož v Rusku pomohly dosáhnout, určitě obdivuhodný je.«

I Rusové se naučili temnému umění machiavellistického politického šikanování. Moskva hostí Středisko politického poradenství, populárněji známé jako Niccolo M – odkazující na proslulého teoretika politické manipulace a překrucování. Do roku 2002 se Niccolo M, jehož organizátoři byli školeni na seminářích financovaných NED ze strany NDI a IRI, připojilo k novému ruskému volebnímu byznysu několika dalších nových politických poradenských skupin, jako Středisko politických technik, které pomáhá navrhovat strategie kampaní a zprostředkovávat kontakty mezi podniky a kremelskými úředníky. Personál Niccolo M používal všechny metody, které se naučil od svých mentorů včetně marketingu kandidátů, průzkumů veřejného mínění, zájmových skupin, přímé pošty, telefonních bank, intenzivního využívání médií, útočných reklam a překrucování. Po porážce ve volbách v roce 1996 začala KPRF studovat západní volební příručky a osvojovat si stejnou taktiku. Ruské obchodní skupiny se naučily dávat své peníze přímo konzultantům spíše než kandidátům za přísnější kontrolu nad tvorbou politiky, což je praxe, která odpovídá financování voleb měkkými penězi v USA.

Hodnocení NDI si blahopřálo k roli, již sehrálo v transformaci ruské společnosti zavedením amerických technik voleb. Pod vlivem USA se nyní ruské politické strany, jak studie sebevědomě tvrdila, zaměřovaly na svou komunikaci s voliči na základě demografických a geografických informací prováděly výzkum postojů voličů prostřednictvím zájmových skupin a průzkumů veřejného mínění…malá setkání, koalice s občanskými skupinami, klepání na dveře, obtelefonovávání bank a veřejné vylepování letáků; organizovaly sofistikovanější tiskové operace, které se pokoušejí vytvářet zprávy a reagovat na události. Velká část této změny může být připsána školení NDI.

Pokud USA ovlivňovaly ruskou politiku tak, jak NDI tvrdila, pak nástup Vladimira Putina naznačuje, že americké předvolební praktiky mají s institucionalizací demokracie pramálo společného.

Americká »pomoc demokracii« v Rusku byla ve skutečnosti součástí rozsáhlejšího projektu, který měl tuto zemi proměnit v otevřenou tržní ekonomiku a dostat ji pod kontrolu stabilních a spolehlivých prokapitalistických, proamerických volených představitelů, bez ohledu na jejich antidemokratickou historii či sklony. Počátkem 90. let vyslal Institut pro mezinárodní rozvoj (HIID) Harvardovy univerzity, který »sloužil jako strážce stamilionů dolarů v rámci pomoci USAID a G-7 daňovým poplatníkům, dotovaných půjček a dalších západních fondů«, tým ekonomických »šokových terapeutů«, vedených Jeffreym Sachsem. Vliv HIID se rozšířil i na koordinaci grantů USAID ve výši 300 milionů dolarů, které putovaly do globální firmy pro styk s veřejností Burson-Marsteller a »velké šestky« mezinárodních účetních firem působících v Rusku, aby pomohly prodat privatizační program. V úzké spolupráci s Anatolijem Čubajsem, prvním místopředsedou Jelcinovy vlády, ministrem financí a šéfem personálu, vedla podpora HIID k přeměně velkých státních podniků na soukromé vlastnictví. Harvardská skupina za tímto účelem skutečně »vypracovala mnoho kremelských dekretů«. Politika, kterou Sachsova skupina prosazovala, byla široce hanobena coby katastrofální, měřeno následnými ruskými ukazateli kvality života.

Záchrana dalších »přechodných demokracií«

Kromě Ruska soustředila NED, zejména IRI, své úsilí o financování silně do států bývalého sovětského bloku. V roce 1990 už američtí političtí konzultanti školili budoucí protějšky v kampani v řadě bývalých komunistických stranicky řízených států, dnes považovaných za »přechodné demokracie«. Jestliže poloveřejná, polosoukromá povaha NED stírá rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním vedením zahraniční politiky, politické zásahy jednotlivých amerických občanů to dělají ještě víc. Když gruzínský prezident Eduard Ševardnadze (exministr zahraničí Sovětského svazu za Gorbačova) byl po zmanipulovaných volbách a národním povstání, které následovalo koncem roku 2003, donucen rezignovat na funkci hlavy státu v Gruzii, bylo vidět, že v organizaci předání moci je znatelně zapojen miliardář a finančník a mezinárodní politický aktivista Soros, jehož organizace se podílejí na destabilizaci nacionalistických režimů, financoval opoziční televizní stanici Rustavi 2, deník 24 hodin a gruzínské mládežnické hnutí Kmara!, stejně jako před třemi lety podporoval jiné studentské hnutí Otpor v Srbsku. Otpor byl centrálně zapojen do organizování svržení Slobodana Miloševiče.

Gruzínští studentští vůdci uznali, že krok za krokem napodobovali srbskou vzpouru. »Aktivisté Otporu vedli třídenní výuku, kde učili více než tisíc gruzínských studentů, jak zinscenovat nekrvavou revoluci. Obě cesty financoval Sorosův Open Society Institute.« Soros je možná viditelnější zahraniční rukou v Ševardnadzeho porážce, ale USAID, NDI, IRI, Freedom House a ministerstvo zahraničí se na řízení výsledku voleb v zemi různými způsoby podílely také. Richard Miles, americký velvyslanec v Bělehradě, který byl klíčovým hráčem při svržení Miloševiče, byl převelen do Tbilisi, kde »zopakoval trik« tím, že poučoval Michaila Saakašviliho o metodách, jak svrhnout Ševardnadzeho. Tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma trval na tom, že Ševardnadzeho porážka byla »převratem zosnovaným Západem«. USA vychvalovaly Saakašviliho 96,24% náskok vítězství v lednu 2003 jako legitimní výraz volební demokracie.

Vzhledem k tomu, že USA mají ústřední zájmy v ropovodu Ceyhan v gruzínském Baku a Bushova vláda (článek byl sepsán v časech prezidenta Bushe, ale vzhledem k charakteru amerických prezidentů, kteří následovali po něm, je stále aktuální a nadčasový; pozn. překl.) se obává probíhajících Ševardnadzeho ropných obchodů s Rusy, tamní opozici byla pravděpodobně propůjčena tajná ruka CIA. Je zřejmé, že první volbou Bílého domu na místo Ševardnadzeho byl Saakašvili, absolvent právnické fakulty Univerzity George Washingtona a Kolumbijské univerzity. USA zásobovaly jeho kampaň průzkumníky veřejného mínění, stratégy a konzultanty. Po Ševardnadzeho nuceném odchodu navýšily USA o 14 milionů dolarů pomoc s výplatou gruzínských vládních platů a Saakašvili byl v lednu 2004 vynesen do úřadu. Aby pomohli zajistit jeho vítězství, dokázali si jeho stoupenci v parlamentu vynutit opětovnou registraci, jež snížila registrační seznamy o třetinu, a tím zaručila oficiální účast 50 % žadatelů o registraci, což je minimum nutné pro volební kandidaturu.

Prezidentské volby na Ukrajině v listopadu 2004 poskytly americkým a západoevropským vládám další příležitost pro snahu ovlivnit politické přeorientování východní Evropy od jejího sovětského odkazu. Favoritem USA a EU byl Viktor Juščenko, někdo, koho USA a jejich evropští spojenci považovali za přivedení Ukrajiny do NATO a přijetí obecného programu WTO. Jako šéf ukrajinské centrální banky počátkem 90. let Juščenko, jehož americká manželka pracovala v Reaganově vládě, nadšeně sledoval program strukturálních reforem MMF. Hospodářská restrukturalizace vedla k divoce nafouknutým místním cenám komodit a služeb, výraznému snížení reálných mezd a poklesu celkového zdraví ekonomiky, což ukrajinský lid vážně ohrozilo.

Juščenkovým soupeřem v boji o prezidenta byl premiér Viktor Janukovyč, kandidát podporovaný odstupujícím prezidentem Kučmou a ruským prezidentem Putinem. Ministerstvo zahraničí ho ale považovalo za zkorumpovaného a nepřijatelného a hrozilo sankcemi, pokud volby »ukradne«. Několik agentur americké vlády spolu se soukromými organizacemi včetně NDI a IRI a Sorosovy Mezinárodní renesanční nadace, přispělo miliony na Juščenkovu kampaň, zatímco manažer americké PR firmy Rock Creek Creative se chlubil, že vytvořil webovou stránku pro kandidáta USA/EU, která sloužila jako »virtuální náměstí svobody pro demokratické hnutí« na Ukrajině. Na podporu Juščenka se k nim připojila Nadace Konrada Adenauera a německá Nadace Friedricha Eberta a Evropská lidová strana (Křesťanští demokraté). Se značnou ironií vyslala Bushova vláda do Kyjeva jako emisary pro spravedlivé volby exprezidenta a ředitele CIA George Bushe staršího a exministra zahraničí Henryho Kissingera, známého svými destabilizačními iniciativami v jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Zdá se také, že jde o případ »situační etiky«, že na základě svých financovaných průzkumů veřejného mínění IRI zpochybnila původní prohlášení o volebním vítězství Janukovyče, zatímco stejná metoda určování volebních výsledků byla považována za irelevantní v místech jako Florida (2000) a Ohio (2004).

Jak USA, tak EU financovaly pro Juščenka předvolební a okamžité povolební průzkumy a předem definovaly vítězství Janukovyče jako nespravedlivé volby. Americká advokátní komora, jež se nenechala vyvést z míry tak zjevným stranictvím, pomohla věci tím, že vyškolila ukrajinské soudce včetně pěti soudců Nejvyššího soudu, kteří zvrátili výsledky listopadového průzkumu a vyzvali k novým volbám. Stejně jako v Jugoslávii a Gruzii, hybnou silou opozičního kandidáta Juščenka s podporou Západu bylo studentské hnutí Pora, financované ze zahraničí. Ostatně nebylo tajemstvím, že lídři srbského Otporu i gruzínského Kmary! byli přizváni, aby poskytli taktický výcvik pro aktivisty Pory.

Na Juščenka mají viditelné vazby tři prominentní zpolitizované nevládní organizace na Ukrajině, Mezinárodní středisko pro politická studia, Oblastní vzdělávací centrum západní Ukrajiny a Středisko pro politické a právní reformy. Podle republikána americké Sněmovny reprezentantů z Bushova domovského státu Texas Rona Paula první financoval George Soros a další dvě vláda USA. Miliony dolarů na ukrajinské volby přitekly i z USAID prostřednictvím Iniciativy spolupráce mezi Polskem a Amerikou a Ukrajinou, již provozuje soukromá organizace pro »pomoc demokracii«, Freedom House. Přímé vazby této a řady dalších nominálních politických »reformních« skupin na Juščenka jsou velmi viditelné. Přestože americká vláda a nevládní organizace dělaly kolem údajného volebního podvodu na Janukovyčově straně velký rozruch, manipulace s hlasy na Juščenkovi nakloněné západní Ukrajině nebyly o nic méně nápadné.

Navíc, jak zaznamenali jiní, americká vláda neprojevila žádné podobné rozhořčení nad masivními manipulacemi, k nimž došlo během Jelcinových voleb v roce 1996, ázerbájdžánského prezidentského hlasování v roce 2003, neústavního vypuzení Ševardnadzeho v Gruzii, pokusu o vojenský převrat ve Venezuele v roce 2002 proti populárnímu prezidentovi Hugo Chávezovi nebo mexických prezidentských voleb v roce 2006. Bylo také zveřejněno, že IRI pomáhala podněcovat a choreografovat velké pouliční demonstrace, stejně jako navrhovat značkové symboly odporu, jako jsou zaťaté pěsti, před nedávnými volbami v Bělehradě, Tbilisi a Kyjevě. Tato povstání a ikony byly nekriticky hlášeny mainstreamovými americkými médii jako indikátory rozmáhající se lidové, prozápadní vlny. Stejná média, často stejně submisivně jako řízený tisk v diktaturách, ignorovala masivní protesty v USA, Británii a mnoha dalších zemích v předvečer americké invaze do Iráku. Pokud následné parlamentní volby v březnu 2006 poskytly nějaké měřítko skutečných ukrajinských voličských nálad, nepodpořily tvrzení USA, protože Juščenkova strana Naše Ukrajina orientovaná na Světovou obchodní organizaci skončila na 3. místě a Janukovyčova na prvním. V létě 2006, uprostřed vládní krize, byl Juščenko nucen požádat Janukovyče, aby se stal premiérem.

Globální volební agitace: veletoč

Americký intervencionismus, snad s výjimkou 2. světové války, prokázal pramalou úctu k demokratickým zásadám, avšak jeho zahraničněpolitická rétorika, zpátečnická pocta citlivosti obyčejných lidí, je do tohoto světla vržena vždy. Zatímco USA se ve velké míře spoléhaly na poskytování pomoci diktátorským režimům po celém světě (a tuto politiku ještě neopustily), v komunikačně intenzivním světovém prostředí je nyní považováno za politicky legitimnější dosáhnout svých neoliberálních cílů prostřednictvím diskurzivního rámování »pomoci demokracii«. Co se týče historických angloamerických plánů o Rusku a východní Evropě, od roku 1918 (rok britsko-francouzsko-americké vojenské intervence v Rusku) se nic moc nezměnilo: »Jediná věc, která mě na Kavkaze zajímá, je železniční trať, jež dopravuje ropu z Baku do Batumi. Domorodci se pro mě za mě mohou rozsekat na kusy.«

Kromě široké geopolitické strategie kontroly ropných zásob, které lákají k zahraniční intervenci ve státech seskupených v oblasti Kaspického moře do střední Asie a prosazujících trvalou vojenskou nadvládu nad touto oblastí, je zde lákadlo nových hranic pro nadnárodní kapitalistické pronikání. Potřebu politické legitimity a nadvlády ztělesněné vlídným výrazem »pomoc demokracii« sdílí řada nadnárodních korporátních a státních zájmů a jejich místních compradores, agentů zahraničních společností, kteří se spoléhají na propagandisty pro styk s veřejností a volební žoldáky v naději, že v oblasti vytvoří opěrné body. Rick Ridder, politický konzultant a exprezident Mezinárodního sdružení politických konzultantů, v narážce na konzultační zlatou horečku v Mexiku při přípravě na volby v této zemi v roce 2000 řekl: »Jestli mohou Američané Mexičany něčemu naučit, je to tohle: »Demokracie je vzkvétající podnikání.«

„Pomoc demokracii“ je vskutku růstovým odvětvím. Volby politiků a stran „volného trhu“ jsou branou, kterou jistě projdou nejrůznější mezinárodní přivandrovalci a podvodníci, včetně odborníků na volební právo. Není však jisté, že západní odbornost a kapitál budou vždy vítané nebo úspěšné. Ve světě je skutečně mnoho skepse ohledně motivů NED a „pomoci demokracii“. Poláci výsměšně odkazují na přítomnost zahraničních konzultantů kampaní a profesionálů v oblasti public relations, vztahů s veřejností, jako na „Marriot brigades“ – s odkazem na jejich oblíbené místo ubytování (síť luxusních hotelů společnosti Marriott Int.; pozn. překl.).

Jednou ze zemí, kde se ministerstvo zahraničí, NED, EU a jejich neoliberální spolucestující ještě pořádně neprosadili, je Bělorusko. Možná právě proto, že Bělorusko vytvořilo stabilní ekonomiku bez vpádů a plenění neoliberální »šokové terapie« či destrukce veřejného sektoru, si i odmítavá Lukašenkova vláda zachovává legitimitu. V reakci na zdravou porážku kandidáta podporovaného USA/EU Alexandra Milinkeviče a neúspěch mládežnického hnutí typu Otpor včetně Zubra a pravicové Mladé fronty, které se nedokázalo prosadit během voleb v roce 2006, bylo Lukašenkovi zakázáno navštěvovat kterýkoli ze států EU nebo USA. To neplatí třeba pro takové demokratické stoupence, jako jsou hlavy států Egypta, Kolumbie, Pákistánu, Saúdské Arábie, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Rovníkové Guineje, Izraele či Indonésie, kteří se těší snadnému přístupu do na ministerstva zahraničí a do Bílého domu. V takových brutálně represivních prozápadních klientských státech a (v některých případech) bývalých vojenských diktaturách, které se otevřely nadnárodním korporátním podnikům, jsou zmanipulované volby často zneužívány vládnoucími elitami a schvalovány jejich zahraničními patrony s cílem »sklízet plody volební legitimity, aniž by podstupovaly riziko demokratické nejistoty«.

Takové globální volení ve prospěch neoliberálního kapitalismu zřejmě povede k odporu v cílových zemích, které se budou stále moudřeji chovat k těmto prostředkům politické manipulace, zejména vnějšími silami. Z dlouhodobého hlediska můžeme doufat, že neúspěch falešné demokracie dá vzniknout autentičtějšímu diskurzu internacionalismu založenému na úctě k mírové diplomacii, lidským a občanským právům, národní suverenitě a na uvážlivém a lidovém participativním rozvoji – a bez uchylování se k politickému překrucování a dalším projevům neokoloniální hegemonie.

Poznámky:

1. Citace: William Blum, Rogue State (Monroe, Me.: Common Courage Press, 2000), 180.
2. David Samuels, “At play in the fields of oppression,” Harper’s (May 1995).
3. Ankie Hoogvelt, Globalizace a postkoloniální svět (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1997), 173; International Foundation for Election Systems (Mezinárodní nadace pro volební systémy), 2003, http://www.ifes.org; John Maggs, „Not-so-innocents abroad,“ National Journal 32, č. 25 (červen 17, 2000).
4. Lori F. Damrosch, „Politics across borders,“ (Politika přes hranice) American Journal of International Law 83, č. 1, (říjen-listopad 1989); Bill Berkowitz, „NED míří na Venezuelu“, Z Magazine Online (květen 2004), http://www.zmag.org.
5. National Endowment for Democracy (Národní nadace pro demokracii), http://www.ned.org; Ron Paul, „National Endowment for Democracy“, 11. října 2003, http://www.antiwar.com .
6. Blum, Rogue State (Nebezpečný stát), 180; William I. Robinson, Promoting polyarchy (Prosazování mnohovlády) (Cambridge University Press, 1996), 110 11.
7. Barbara Conryová, Loose cannon (Neřízená střela): The National Endowment for Democracy (Cato Institute, 1993), http://www.cato.org; IRI, 2003, http://www.iri.org.
8. 8. Becky Shelleyová, „Political globalization and the politics of international non-governmental organizations“, (Politická globalizace a politika mezinárodních nevládních organizací), australský Journal of Political Science 35, č. 2, (2000); Thomas Carothers, „The resurgence of United States political development assistance to Latin America in the 1980s“ (Oživení politické rozvojové pomoci Spojených států Latinské Americe v 80. letech) v Laurence Whitehead, ed., The international dimensions of democratization (Mezinárodní rozměry demokratizace) (New York: Oxford University Press, 1996), 125 45; Samuels, „At Play“ (Ve hře).
9. Fred Weir, „Betting on Boris“, (Sázka na Borise) čtvrtletník Covert Action (léto 1996): 38 41; Sarah E. Mendelsonová, „Democracy assistance and political transition in Russia“ (Demokratická pomoc a politický přechod v Rusku), International Security 25, č. 4 (2001).
10. Poté, co zachraňovali svět pro kapitalismus, Gorton, Shumate, a Dresner pokračovali v činnosti na guvernérské kampani Arnolda Schwarzeneggera, aby uchránili Kalifornii před Demokraty.
11. „Američtí Republikáni údajně pomáhali Jelcinovi dosáhnout volebního vítězství.“ Deutsche Presse-Agentur, 7. 7. 1996.
12. Mendelson, „Democracy Assistance“ (Pomoc demokracii), 76.
13. Fritz & Gunda Plasserovi, Global political campaigning (Globální politická agitace) (Westport, Conn.: Praeger, 2002); Time (15. 7. 1996); Mendelson, „Democracy Assistance“, 73.
14. „Američtí političtí poradci se klaní Jelcinovu vítězství“, Deutsche Presse-Agentur, 9. 7. 1996; Time (15: 7. 1996); Janine R. Wedelová, Collision and collusion (New York: Palgrave, 2001), 143; Moscow Times, 3. 6. 2002.
15. Daniel Hellinger, „Democracy builders or information terrorists?“ (Budovatelé demokracie nebo informační teroristé?“ St. Louis Journalism Review (září 1996): 10 11; Mark Stevenson, „Americký nejnovější export: Političtí poradci,“ Associated Press, 29. 1. 2000; Mendelson, “Democracy Assistance” Time (July 15, 1996).
16. Roční finanční příděl NED, v té době 30 miliard dolarů, byl použit také na podporu kampaní jedenačtyřiceti poslanců Dumy v ruském parlamentu (Norman Solomon, The habits of highly deceptive media [Monroe, Me.: Common Courage Press, 1999], 75). S kancelářemi v Moskvě se NDI a IRI intenzivně podílely na školení stranických a politických aktivistů v mnoha oblastech Ruska, pdotovaných v 90. letech více než 15 miliony dolarů (Mendelson, “Democracy Assistance,” 75 76). Julie Corwin, “The business of elections,” Radio Free Europe/RadioLiberty, 11. 11. 2002; Mendelson, “Democracy Assistance” Plasser & Plasser, Global political campaigning.
17. Carothers, „The resurgence“ (Oživení), 152.
18. „Velká šestka“ jsou Deloitte a Touche, Coopers and Lybrand, KPMG Peat Marwick, Arthur Andersen, Ernst and Young a Price Waterhouse.
19. Wedel, Collision and collusion ((Střet a tajná dohoda), 125, 142, 241.
20. World Press Review, 7. 12. 2003; Guardian, 26. 11. 2004; Financial Times, 4. 11. 2004, 4.
21. Toronto Sun, 30. 11. 2003; Guardian, 24. 11. 2003; Financial Times, 5. 1. 2004, 3.
22. Catholic New Times (Katolická nová doba, Kanada), 19. 12. 2004.
23. Washington Post, 7. 3. 2005.
24. New York Sun, 31. 12. 2004.
25. Paul, „National Endowment for Democracy“.
26. Mark Almond, Belarus, http://www.bhhrg.org; Guardian, 26. 11. 2004;
27. The Guardian, 1. 4. 2004.
28. Los Angeles Times, 27. 8. 1999.
29. Wedel, Collision and collusion. (Střet a tajná dohoda)
30. Andreas Schedler, „The menu of manipulation“ (Menu manipulace), Journal of Democracy 13, č. 2 (2002): 36 50.

Gerald Sussman vyučuje urbanistická studia a komunikace na Portland State University a široce publikoval o mezinárodní politické ekonomii informačních technologií, masových médií a rozvoje. Jeho poslední knihou je Global Electioneering: Campaign Consulting, Communications, and Corporate Financing (Rowman & Littlefield, 2005).

Tato esej je revidovanou, zkrácenou verzí mé kapitoly, „The Globalization of Politics: Spinning U.S.‘Democracy Assistance Programs’“ v knize William Dinan & David; Miller,eds., Thinker, Faker, Spinner, Spy: Corporate Spin and the War on Democracy (London: Pluto Press, 2006),a je zde publikována se svolením Pluta.

Z nezávislého socialistického časopisu Monthly Review přeložil

Vladimír SEDLÁČEK, 17. 6. 2022