Pro deník The New Yorker napsal Hua Hsu, 26. října 2022
Někdy v půli 90. let, když jsem studoval na U.C. Berkeley, navštívil mou hodinu dějepisu v USA hostující přednášející. Byla to jedna z těch přednášek s průzkumem, jichž se zúčastnilo asi 500 studentů. Host se jmenoval Mike Davis a jeho tématem bylo Los Angeles.
Hodina začala příběhem o Aimee Semple McPhersonové, charismatické evangelistce a průkopnici mediálních celebrit z počátku 20. století, která si ve městě založila základnu horlivých věřících ještě v době, kdy bylo jen řídce obydleno. Dodnes slyším, jak Davis vyslovil její jméno, jako by jeho opakování nabízelo nějaký klíč k pochopení kuplířských slibů, které přitáhly některé lidi do L.A. Skončilo to pohledem na nedávno dokončené velitelství policie v Beverly Hills – zářící pevnost, pomník státní moci. Během celé přednášky si vzpomínám, že jsem se nemohl pohnout, jak mě ohromil příval myšlenek, všechny ty tečky byly spojené, ten nový způsob vidění světa kolem sebe. Po hodině jsem skočil do knihkupectví a koupil si Město Quartz, Davisovu knihu z roku 1990 o Los Angeles jako o utopii i dystopii. To, co nás ten den naučil, nebyly dějiny; byl to způsob, jak se prokopat ruinami minulosti, abychom viděli budoucnost.
Davis zemřel v posledním říjnovém týdnu na rakovinu jícnu ve věku 76 let. Narodil se v roce 1946 ve Fontaně v Kalifornii v okrese San Bernardino rodičům z dělnické třídy, kteří do Kalifornie přijeli stopem z Ohia. Vyrůstal v El Cajonu, kousek od San Diega. Byl to zvědavý student, ale potulný. Jeho vzdělání bylo přerušeno – či spíš posíleno – působením coby řidiče kamionu, knihkupce a řidiče autobusu, zkušenostmi, které ho vtáhly do světa aktivismu, organizování a marxistického myšlení. Po ukončení vysokoškolského vzdělání na U.C.L.A. v polovině 70. let se věnoval, ale nedokončil, požadavkům na titul Ph.D. Šel cestou výuky, editace, psaní a organizování práce. Na počátku 80. let strávil šest let v Británii a než se vrátil do Kalifornie, působil jako redaktor New Left Review.
City of Quartz (Město Křemen) čerpalo z jeho absolventské práce, ale jak žertoval v poděkování za knihu, neexistovaly tu »žádné výzkumné granty, studijní pobyty, asistenti pedagogů ani jiné nóbl ingredience«. Jeho styl narážel na akademické konvence. Při zpětném pohledu šlo o selhání systému, nikoli Davise. V 80. letech bylo Los Angeles předmětem fascinace učenců a myslitelů, jako byli geograf Edward Soja, literární kritik Fredric Jameson nebo socioložka Jean Baudrillardová, pro něž hotel v centru města nebo bludiště na dálniční křižovatce představovaly velkou symbolickou váhu. Co činilo City of Quartz tak dechberoucím, bylo to, že se Davis snažil psát o L.A. jako o totalitě – od realitních obchodů megaboháčů přes čističky odpadu, obchodníky s mocí až po nemajetné a bezprizorní, od lesku Hollywoodu až po záhadné graffiti pouličních gangů. Ani ti, kdo odsuzovali jeho bombastický tón nebo uvolněnost ověřování faktů, nemohli popřít rozsah jeho ambicí.
Část Davisova úspěchu spočívá v tom, že Los Angeles chápal z periferie, nikoli z místa nároku. »Svět, který jsem znal z vlastní zkušenosti,« vysvětloval v roce 1993, »je ten druh modrých límečků mezi městem a pouští. O tom chaosu toho vím hodně a vím, jak to město vypadá z takové perspektivy. Vím, že se oblast skládá ze sta malých měst nebo obcí, že je to jejich mozaika, a že ač je L.A. nejvizualizovanější, nejnekonečněji zastoupené místo na světě, obecně pořád vidíte totéž znovu a znovu.«
City of Quartz bylo překvapivým bestsellerem. V roce 1998 získal Davis MacArthurovo stipendium, běžně známé jako »geniální« grant; toho roku vydal knihu Ekologie strachu: Los Angeles a představivost katastrofy. Čtenářům připomněla, že jeho posláním je poskytnout nám mapu, architektonickou prohlídku, argumentaci o prostoru stejně jako o čase. Rozsáhle publikoval o tom, jak kapitalismus přetvořil naše města a následně zúžil náš smysl pro to, co je možné. Organizovat masy by vyžadovalo víc než jen zprostředkovávat příběhy o policii a represi: Davis chtěl naučit lidi novému způsobu vidění. Přečtěte si ho a všimnete si bezpečnostních kamer, ostnatého drátu, způsobu, jakým se nás zastavěné prostředí může snažit aktivně snižovat. Poznáte neurózu mocných, nejistotu, která vyžaduje, aby vládní budova vypadala jako posádka. Žasnete nad rozsahem Davisových myšlenek, stejně jako nad společenskými setkáními, slyšeními, demonstracemi, pochody, kampaněmi za psaní dopisů a rozhovory mezi spolucestujícími, které inspirovaly jeho myšlení.
Davisův vliv dnes doznívá mezi politickými aktivisty, geografy a urbanisty i akademiky. Fotograf Brian (B+) Cross byl začátkem 90. let Davisovým studentem na CalArts. Vzpomíná, jak ho Davis povzbuzoval, aby zachytil vzkvétající nezávislou hiphopovou scénu v L.A., což vyústilo v jednu z nejlepších knih, které kdy byly na toto téma napsány: Není to o platu: rap, rasa a odpor v Los Angeles. Davis, často mylně vykládaný jako »prorok zkázy«, byl ve skutečnosti optimista a snílek. Nebyl škodolibý o konci světa, spíš nás přesvědčoval, abychom si představili nový. »To, co nás nakonec drží při životě,« vysvětloval v rozhovoru pro The Guardian na začátku letošního roku, »je naše vzájemná láska a naše odmítání sklonit hlavy, přijmout verdikt, jakkoli se zdá všemocný. Je o to, co obyčejní lidé musí dělat. Musíte se mít rádi, navzájem se bránit. Musíte bojovat.«
Davis bojoval s rakovinou více než pět let, když se letos v létě rozhodl zastavit chemoterapii a nastoupit do paliativní péče. Obdivovatelé a akolyté začali vzdávat hold jeho vlivu a štědrosti, způsobu, jakým otevřel svůj domov místním aktivistům, začínajícím novinářům, postgraduálním studentům. Byl to buřič, občas popudlivý, v soukromí vtipný, ve své víře nepolevující. Levičák a Kaliforňan. Řekl listu Los Angeles Times, že lituje, že zemře tímto způsobem, spíše než »v bitvě nebo na barikádě, jak jsem si vždy romanticky představoval«. Jeho knihy byly tak prorocké o povaze teroru. Musíme také věřit, že měl pravdu, když věřil v budoucnost – v ty, kteří ho následovali.
Zhruba v době, kdy jsem začal Davise číst poprvé, jsem jel na jarní prázdniny do Los Angeles. Berkeley bylo – a asi vždy bude – typem školy, kde studenti běžně tráví tyhle prázdniny organizováním, místo aby chodili na pláž, a ty své jsem trávil s dalšími členy náborové a zadržovací skupiny, když jezdili po L.A. v půjčeném autě a se středoškoláky se bavili o jejich budoucnosti. Jednou v noci, když jsem projížděl městem, které znalo jen málo z nás, jsem cítil, že jsme v Beverly Hills. Byla tam policejní stanice, o níž se Davis zmínil ve své přednášce. Bylo to vznešené, zářící pevnost uprostřed noci. Chtělo se vše to strhnout, jen kde začít. Chvíli jsme to obdivovali a běželi zpět k autu, abychom pokračovali v jízdě, protože jsme měli kam jít, věci, které jsme museli udělat.
V portside.org vyšlo 27. října 2022
Překlad Vladimír SEDLÁČEK
FOTO – archiv překladatele
(Hua Hsu je stálým redaktorem deníku The New Yorker.)
6 komentáře
Slavná VŘSR
Varováním pro naši dobu může být přístup světa k VŘSR. Ano, svět byl událostmi šokován, znechucen, pobouřen a mnozí politici vyzývali k rozhodné akci. Ale když došlo na činy, chyběla svobodnému světu vytrvalost a pevnost.
Ano, došlo ke spojenecké intervenci,
které se účastnily desítky tisíc evropských a amerických vojáků (na východě desítky tisíc Japonců). Avšak Britové, Francouzi a Američané se stáhli z Ruska již v roce 1920. A postupem času uznali bolševiky jako legitimní ruskou vládu. Čímž zradili “bílé” emigranty.
Interventi prostě dostali napráskáno.
Západ nepomohl bělogvardějcům možná kvůli jejich brutálnímu antisemitismu. Od esesáků se ruští nacionalisté lišili jen mírou důslednosti a organizace.
Antisemitismus a další formy rasismu, to tehdy bylo na Západě zcela běžné.
Američan umře na barikádě. Tímto nás krmíte
Komentáře jsou uzavřeny.