Kdo je modernější? Evropa, která se považuje za kolébku moderní civilizace, nebo spojené státy, se svými velkoměsty, které se staly největší ekonomikou a moderním státem v poměrně krátké době? Kdo je z nich víc? Můžete si myslet cokoliv, ale své názory změníte po jediné návštěvě jakéhokoliv čínského velkoměsta. Pokud se budeme bavit o modernizaci a způsobu života ve 21 století, USA i Evropa to dnes nebudou. A přiznávají to ti, kteří z těch dříve nejmodernějších krajin pocházejí.
Jeden příklad za všechny. Šanghaj. Když v rámci jednoho ze stovek zde pořádaných seminářů jistý americký profesor, který přijel do Šanghaje poprvé, uviděl pulsující centrum a panorama plné futuristických mrakodrapů, které se mu rozprostíralo před očima, byl ohromen. »Je to skoro jako noční centrum Manhattanu, že?« zeptal se ho jeden z dalších účastníků semináře, který s ním absolvoval projížďku po řece Huangpu protínající centrum města. Americký profesor ale s povzdechem poznamenal: »Špatně. New York je velkým symbolem 20. století a toto město je branou do století jednadvacátého.«
Toto je vyprávění Andreje Kortunova, který je akademickým ředitelem Ruské rady pro mezinárodní záležitosti se sídlem v Moskvě. Před několika měsíci navštívil Šanghaj v rámci semináře pořádaného Fudanskou univerzitou. A slova amerického profesora (ano, skutečně tito lidé spolu běžně komunikují, ačkoliv jsou z rozdílných a jak je nám mainstreamem vnucováno, velmi znepřátelených zemí) se mu vryla do paměti. Svůj zážitek pak sdílel v dalších médiích a my přinášíme jeho překlad:
Co nás může Čína naučit?
Toto přiznání úspěchů Číny americkým profesorem mi připadá přesvědčivější než mnoho svazků ekonomických a sociálních statistik. Když jsem byl před téměř půl stoletím v Moskvě v prvním ročníku vysoké školy, většina mých spolužáků včetně mě pohlížela na Spojené státy jako na vrcholný projev modernity. Vedli jsme vášnivé debaty o různých národních cestách modernizace a trajektoriích rozvoje, ale konečný cíl byl jasný: dohnat Spojené státy. Čím dříve, tím lépe. Amerika byla vždy standardním referenčním bodem, konečným měřítkem a věčnou závistí, a to i těch, kteří ji nikdy neměli rádi.
Dnes už tomu tak není. Pravděpodobně nejcennějším darem, který Čína nabízí, je pochopení, že mohou existovat – a měly by existovat – různé modely nejen modernizace, ale i samotné modernity. Právě to se Sovětský svaz snažil demonstrovat po celou dobu své historie, ale nakonec neuspěl. To je to, co chtěli dokázat mnozí sociální demokraté v Evropě, ale ne zcela se jim to podařilo. O to usilují mnohé národy globálního Jihu, ale jejich rozvojové projekty jsou většinou stále ještě ve fázi rozpracovanosti.
Samozřejmě, že 75 let od založení Čínské lidové republiky nebylo poznamenáno pouze triumfálními vítězstvími a velkolepými úspěchy. Tato léta byla také naplněna mnoha těžkostmi a namáhavou prací. Cena za úspěch Číny byla vyjádřena nejen potem, ale také slzami.
Nenechte se mýlit. Budovy, které jsme viděli v Šanghaji, nemusí nutně reprezentovat celou Čínu. Stále existují velké regionální rozdíly. Chcete-li si udělat komplexní obrázek o zemi, musíte se vydat také do míst, jako jsou provincie Kuej-čou a Kan-su. Ani v Guizhou, ani v Gansu však neuvidíte takové slumy, jakých je v New Yorku v jižním Bronxu nebo v Chicagu v Near West Side spousta.
V těchto dnech probíhají v mezinárodní odborné komunitě vášnivé diskuse o tom, kdy Čína překoná Spojené státy jako vedoucí světovou ekonomiku. Odpověď na tuto otázku do značné míry závisí na metodice výzkumu, dostupných statistikách a mnoha dalších faktorech, které často odrážejí politické předsudky a přesvědčení analytiků. Většina prognóz však naznačuje, že rozdíl mezi Čínou a USA v klíčových oblastech se bude v průběhu času nadále zmenšovat.
Budoucnost Číny však nevypadá jako hladká dálnice, ale spíše jako hrbolatá cesta s mnoha rozcestími, ostrými zatáčkami a dokonce i odbočkami. Ekonomické, sociální, technologické, geopolitické a další výzvy, které nás čekají, jsou četné a složité. Nelze vyloučit vážné komplikace a dokonce i nezdary na cestě k tomu, aby se země do poloviny století stala »velkou moderní socialistickou zemí, která je prosperující, silná, demokratická, kulturně vyspělá, harmonická a krásná«.
Ať už však budoucnost přinese cokoli, nikdo nemůže popřít historický úspěch Číny. A nejdůležitější na něm je, že recept na tento úspěch nespočívá v lokalizaci a přibližování importovaného modelu rozvoje, ale v uplatnění jedinečné domácí cesty založené na pečlivém zvážení specifických národních podmínek.
Mezi vedoucími představiteli Komunistické strany Číny (KS Číny) není nikdo, kdo by měl harvardský diplom nebo kariérní dráhu spojenou s Mezinárodním měnovým fondem nebo Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj. Místo toho byli odhodláni hledat pravdu na základě faktů a neostýchali se čelit opravdovým skutečnostem, i když ty vypadaly nepříznivě a někdy nebylo snadné je přiznat.
Čínský úspěch by nás měl mimo jiné poučit o tom, že žádný jiný národ by se neměl snažit kopírovat čínský model, ale měl by si naopak vytvořit národní model sám pro sebe. Každý národ, velký či malý, bohatý či chudý, na globálním Severu či na globálním Jihu, by se měl stát pánem svého osudu a tvůrcem své budoucnosti.
CGTN, Helena KOČOVÁ
