Francouzské prezidentské volby a mezinárodní vztahy

90

V únoru jsem představil našim čtenářům první část pohledu na blížící se francouzské prezidentské volby prostřednictvím rozhovoru s mojí spolupracovnicí z Tranform !europe, Galou Kabbajovou, která působí jako socioložka v Espace Marx, ve francouzské levicové výzkumné instituci. Tímto textem bych chtěl navázat a pokračovat v přiblížení pohledu francouzské levice na politické souvislosti presidentské volby tentokrát v mezinárodně politické rovině.

Když jsme připravovali první část, nepředpokládali jsme, jak výrazně se změní mezinárodní situace, jak se i ukrajinský konflikt projeví v prezidentské kampani a co nás najednou daleko více zajímá na francouzských prezidentských volbách právě z mezinárodní orientace francouzské politiky. Tehdy jsme také uvažovali o zařazení zmínky o zahraničně politických tématech prezidentské volby, ale zdálo se, že toto zdaleka nebude tak významné, jako vnitropolitická témata. Vše se ale velmi rychle změnilo.

I tentokrát není možno se zaměřit na všechny problémy a diskutovaná témata. Proto bych chtěl čtenáře stručně seznámit s odpověďmi mé spoludiskutérky Galy Kabbajové na některé otázky, možná nejpodstatnější aspekty.

Hlavní témata předvolební diskuse

Mezinárodní témata tradičně více zapojuje do obecné debaty tábor levice. Liberální tábor pravice a politického středu více zmiňuje projekty spojené s Evropskou unií. Je to proto, že tudy vede linie štěpení pravice s levicí (ekonomická, sociální témata). Tento nelevicový blok se deklaruje jako tábor »pragmatismu« s návrhy na ekonomické výhody pro Francii, zatímco levice usiluje o širší partnerství.

Francouzská komunistická strana (PCF) a zvláště hnutí France Insoumise (J-L. Mélenchon), se opírající se o dědictví internacionalismu, předkládají právě tento internacionalismus jako odpověď na nové výzvy, jako reakci na ekologickou krizi s návrhy na mezinárodní správu a ochranu zdrojů. Ale také jsme během pandemie viděli požadavky na to, aby se například vakcína stala společným dobrem lidstva a aby se zavedla mezinárodní koordinace zdravotní péče.

Když mají mezinárodní vztahy přímý dopad na současné dění, jako je tomu v případě ukrajinské krize a problematika energetických zdrojů, pak získávají znovu ústřední postavení v celospolečenské diskusi. V předvolební kampani zvlášť.

Různé přístupy politiky k zahraničním partnerům

Ano, pozorujeme různé postoje jednotlivých politických skupin a proudů. Emmanuele Macron upřednostňuje atlantismus jako ústřední pól své mezinárodní koncepce, stejně jako kandidát Zelených a konzervativní pravice.

France Insoumise, jeho vůdce Jean Luc Mélenchon, se snaží předestřít rozvinutí multipolární nebo alter-globalistické diplomacie, kde by Francie byla mimo aliance. Je také tradičně reálně propojen s Latinskou Amerikou a její politickou tradicí, a má jinou představu o »geometrii« mezinárodních vztahů. Ale toto téma není něco, co je v jeho kampani skutečně všude přítomné. Stále míří především »domů«.

Centristický a konzervativní většinový blok prosazuje koncepci Evropské obrany a militarizaci. To platilo před válkou na Ukrajině a platí to nyní o to více. Tento projekt je však ve Francii např. ohrožen nedávným prohlášením Německa, které si přeje nahradit své vojenské vzdušné síly americkými letadly oproti »evropskému« řešení. To znamená, že »systém vzdušných sil budoucnosti«, základní kámen evropského obranného projektu, je ve zmatcích, i kdyby Olaf Scholz prohlásil, že by šlo jen o krátkodobé opatření. Totéž platí pro vesmírnou spolupráci, firma OHB, německý konstruktér satelitů, vede v zákulisí kampaň za další satelity Galileo, které vypustí SpaceX Falcon 9 (USA), spíše než Ariane 6 (francouzský projekt). To opět neposiluje »evropskou jednotu«.

V táboře krajní pravice Marine Le Pen většinou nyní spíše kontroluje politické škody, protože byla v minulosti a je stále spojována s ruským režimem. Snad si dokáže od toho udržet odstup, i když její kampaň v roce 2017 částečně podporovaly různé ruské skupiny.

Francie a Čína

Emmanuele Macron veřejně kritizuje čínskou vládu v otázce ujgurského konfliktu, ale mezitím se snaží organizovat diplomacii s Čínou, a touto cestou otevřít i dialog v rámci ukrajinské krize. Ale dosud se mu to nedaří, proto neukázal žádné konkrétní gesto, či výraznější úspěch, protože se v tomto úsilí nechce vzdalovat od »jednotného postoje« NATO nebo EU.

Dějiny vztahů mezi Čínou a Francií nelze chápat prizmatem pravého a levého rozdělení. Připomeňme, že generál de Gaulle byl jedním z prvních, kdo uznal Čínskou lidovou republiku v roce 1964. Pravice je v tomto tématu historicky skutečně rozdělena. Republikáni udržují oficiální partnerství s Čínou, protože mají řadu společných přístupů a nejsou nepřátelští vůči obchodu s Čínou.

Na radikální levici panuje shoda ohledně rozvoje vztahů a strategického partnerství s Čínou. Protože USA usilují o zavedení nové geometrie studené války, radikální levice se domnívá, že Čína by neměla být odmítána jako partner, navzdory kritice jejího politického modelu od různých levicových subjektů. I když stejně jako umírněná levice, Francouzská komunistická strana i hnutí Nepoddajná Francie J-L Mélanchona mobilizuje veřejnost v souvislosti s kritikou čínské politiky v otázce Ujgurů.

Ukrajina a dopad na kampaň

Je obtížné se pokusit zachytit překotný vývoj tak, aby sdělení neztratilo aktuálnost i v okamžiku publikování. Nicméně se zdá, že některé aspekty mají obecnější platnost v tom, jak mezinárodní problematika ovlivňuje předvolební francouzskou debatu.

V prezidentské kampani můžeme pozorovat dvě fáze. V první fázi mezinárodní politika ve skutečnosti nebyla prakticky na stole. Od války na Ukrajině, kdy nastala druhá fáze, pak okamžitě získala obrovský význam a zaujala hlavní místo ve všeobecné debatě. Vytlačila zároveň témata, která se původně objevovala (ekologie, sociální nerovnosti a podobně) a zdála se jak velmi výbušná, tak i pro diskusi velmi aktuální a nepřehlédnutelná.

Ukrajinská krize donutila kandidáty zaměřit se více na zahraniční záležitosti. A zde můžeme pozorovat některé hlavní důsledky:

– velmi silná podpora veřejnosti a její semknutí se kolem stávajícího presidenta Macrona. Od začátku krize získal v průzkumu dalších 8 bodů, z 25 % až na 33 %, nyní (2. 4. 22) má stabilních 28 %.

– ztráta důvěryhodnosti kandidáta Érica Zemmoura, který byl považován za příznivce V. Putina a učinil v tomto ohledu v minulosti mnoho prohlášení. Pokles popularity xenofobního kandidáta nelze vysvětlit jen tím, že jeho velmi krajně pravicový postoj, který zprvu zklamané voliče Marine Le Penové nadchl, jej učinil příliš »krajním« a příliš extrémním na to, aby široce mobilizoval další příznivce. Nyní se pohybuje jeho skóre okolo 11 %. Zároveň ale mírně posílila kandidátka Marine Le Pen na 21,5 %. To jí nyní zajišťuje velmi silnou druhou pozici za stávajícím prezidentem.

– posílení opozic a rozporů v levici. Přesto ale Jean Luc Mélenchon postupně získává v prognózách další procenta a nyní je na třetím místě s 15 %, ale stále velkým odstupem na druhou Marine Le Pen, aby měl šanci bojovat ve druhém kole. Sečteme-li hlasy pro levicové kandidáty dohromady, vč. Zelených, pak stále nezaručí možnost získání »postupového« místa, neboť očekávaný radikálně pravicový společný blok by i tak měl dostatečný náskok.

– Válečnější postavení na politické scéně zaujímají Zelení a socialistická strana, oba kandidáti jsou velmi pro NATO a pro Evropskou obranu. Jejich procentní zisk je ale v podstatě stále stejný, v jednotkách procent a daleko od možností bojovat v druhém kole.

– V prezidentské kampani se vytvořila názorová pozice, která se rozhodla podporovat neangažovanost a diskutovat o myšlence Jeana Luca Mélenchona o vystoupení z NATO. A konečně v ní vystupují ti, kteří jsou pro deeskalaci, ale nechtějí se zapojit do debaty o NATO. To je charakteristické pro Francouzskou komunistickou stranu.

Ruská invaze a ekonomické sankce také prohloubily energetickou krizi, která začala již v roce 2021. To si samo o sobě vynucuje debatu o nutnosti státu intervenovat na podporu kupní síly domácností, hledat řešení energetické krize. To vše se projevuje dopadem do prezidentské kampaně.

Francie a Německo

Historicky bylo »duo« Francie – Německo skutečně ústředním bodem politiky. To se ale postupně měnilo a postupně tyto vztahy hrály méně dominantní roli ve francouzské politice, kvůli, v posledních dvou desetiletích, velké ekonomické asymetrii mezi těmito dvěma zeměmi. Aby symetrii obnovil a posílil roli Francie, E. Macron vsadil na společný obranný projekt, spolupráci na vesmírných projektech a dalších koncepcích, ale například nedávné rozhodnutí Olafa Scholze v získání nových zbraní z USA tento plán ohrozilo.

Střední a východní Evropa

Ve Francii se rozvíjí velmi kritický diskurs ohledně Visegrádské skupiny. Tyto země jsou napadány pro svou protimigrační politiku a »protidemokratické« praktiky a kvalifikují se jako »neliberální demokracie«. Ve veřejnosti se moc nerozlišují jednotlivé státy V4, jsou brány jako jeden blok. Debata se ale většinou zaměřuje na vztahy s Ruskem, Spojenými státy, Čínou, tedy s hlavními velmocemi. Dnes, když mluvíme o střední a východní Evropě, je to spojeno s krizí běženců kvůli ukrajinské krizi.

Ale ve francouzské společnosti je obecně málo času věnováno regionům Evropy, jako je jižní Evropa, střední a východní Evropa nebo jiné velmi důležité geografické oblasti.

Jiří MÁLEK, SPED

FOTO – autor