BERLÍN – MNICHOV – KYJEV

Vlna veřejného mínění v SRN je stejně drtivá – a proměnlivá – jako jinde: »Zastavte ruskou invazi! – Braňte Ukrajinu! – Posílejte peníze – Víc, větších, dalekosáhlejších zbraní! – Poražte Rusko!« Udržování této vlny je všeobjímající mediální kampaň. Žádný politik není vyňat; dokonce i prezident Frank-Walter Steinmeier a exkancléřka Angela Merkelová jsou pod tlakem, aby se vymlouvali na dávné snahy o dosažení příměří a snížení konfrontace s Ruskem, dnes pranýřované jako appeasement (usmiřování). (Steinmeier se poníženě omluvil, Merkelová to tvrdošíjně odmítá.) A výzvy k obraně Ukrajiny se rozšiřují: nyní nám bylo řečeno, abychom v nové křížové výpravě bránili naše »demokratická pravidla pořádku«.

Každá epocha má svou výzvu k boji se silami zla. Kdysi to byl anarchismus, pak bolševismus, komunismus. Po porážce těchto hrozeb byly zapotřebí nové; v roce 2001 to byl terorismus. S erozí tohoto děsivého termínu jej nahrazuje autoritářství. Chrlič, který na nás zírá z obálek časopisů – poté, co zemřeli Stalin, Mao a Fidel a zlikvidovali Saddáma Husajna, Usámu bin Ládina, Kaddáfího – je nyní zamračený Putin. A s ním Rusko, které je třeba ostrakizovat, sankcionovat, ničit, hladovět a hlavně porazit. Dosud jsem neslyšel přímé použití slova »bombardovat«, ale zbraně jsou připraveny, v USA se ročně utratí 800 miliard dolarů, což je asi 13násobek ruského vojenského rozpočtu, nepočítáme-li ostatní v NATO. V Německu byl k už tak obrovským vojenským výdajům přidán zvláštní fond ve výši 100 miliard eur poté, co získal požadovanou dvoutřetinovou parlamentní většinu pro zrušení ústavních omezení. Jeho použití je omezeno na posílení a modernizaci Bundeswehru, pro letadla F-35, schopná shodit atomové bomby na Moskvu v rekordním čase, pro válečné lodě schopné přistát na jakémkoli pobřeží, pro nejnovější modely nejnebezpečnějších tanků.

To vše je »k dosažení bezpečnosti«. Německé hranice nejsou nikde ohroženy, ale vstup na Ukrajinu, říká se, dokazuje Putinovy plány na znovuzískání území SSSR nebo carské říše. Takže kdo ví? A každé volání po rozumu, po prosazení příměří a vyjednávání místo požadavků na porážku a »zruinování« Ruska, vypuzení Putina a jeho postavením před soud, je odsuzováno jako appeasement, s narážkami na Mnichovskou dohodu z roku 1938, kdy Neville Chamberlain a francouzský premiér Daladier zaprodali Československo. Vidím také paralely, ale velmi odlišné. Hitlerovým hlavním cílem, vyhlášeným v jeho Paktu proti kominterně s Itálií a Japonskem, bylo napadnout a zničit SSSR, zmocnit se bohatství jeho obří rozlohy a přiblížit se k hegemonii, s Japonskem, celé Eurasie. Jak se na takové plány díval Západ? Na tajném setkání 19. listopadu 1937 lord Halifax, zástupce Británie, pogratuloval Hitlerovi, že »Vůdce nejenže dosáhl v Německu velkých věcí, ale že zničením komunismu ve své vlastní zemi zablokoval jeho cestu do Evropy, a proto může být Německo právem považováno za hráz proti bolševismu«. Západ, i když sám nebyl fašistický, obdivoval Hitlerovu nenávist k SSSR a doufal, že by mohl zaútočit a zničit ho, a tím eliminovat jakoukoliv odpornou socialistickou hrozbu. Prokázal to podporou Hitlera, Mussoliniho a Franka ve Španělsku, vyslovil sotva náznak nesouhlasu s nacistickým převzetím Rakouska, souhlasil s obětí Československa, která přivedla Německo k ruským hranicím, a odmítl výzvy sovětského ministra zahraničí Litvinova ve Společnosti národů ke »kolektivní bezpečnosti« proti německé expanzi. Litvinovovy naděje na jednotu proti fašismu zhasly s rychlým uznáním Frankova vítězství Západem 1. dubna 1939. Během týdne Stalin dospěl k následnému závěru, Litvinova svrhl a jeho nástupce Molotova přiměl k dohodě s Německem.

Jak poznamenal Litvinov: Britští a francouzští předáci »… udělali vše, co mohli, aby vyprovokovali Hitlerovo Německo proti Sovětskému svazu tajnými dohodami a provokativními kroky … Sovětská vláda, aby se vyhnula ozbrojenému konfliktu s Německem za nepříznivých okolností a v prostředí naprosté izolace, byla nucena učinit obtížnou volbu a uzavřít s Německem smlouvu o neútočení«. Dva roky, které získala, umožnily Rudé armádě osvobození Berlína, ale až po smrti více než 50 milionů lidí, z toho asi 27 milionů sovětských občanů. Události po odmítnutí Litvinovovy »kolektivní bezpečnosti« Západem byly krvavé a zničující. Stejně tak události roku 2022. Svět je samozřejmě velmi odlišný a ani NATO, ani Putin, ani Ukrajina nejsou nacistickým Německem. Nebylo však politikou USA tlačit své NATO blíž a blíž k Rusku, vojensky budovat své sousedy, každoročně vyhrožovat pohraničními manévry, organizovat provokace jako puč proti zvolenému ukrajinskému prezidentovi v roce 2014 za to, že chce obchodovat s Ruskem i se Západem? Nesnažily se Rusko totálně obklíčit, ekonomicky oslabit, usilovat o konečný cíl »změny režimu« s pěšákem, jako je Jelcin, poskytujícím plný přístup do obří oblasti a rampu pro útok na poslední velkou bariéru světové hegemonie, Čínu? Nevzpomíná současná politika USA (potažmo NATO) na tlaky minulosti směrem na východ – nazývané cordon sanitaire (omezování pohybu osob), containment (kontrola) nebo rollback (snaha o návrat k dřívější situaci)?

Tu ošklivou dohodu Stalina s Hitlerem si vynutila drtivá existenční hrozba. Díval se Putin na současnou scénu podobně? To nemůžeme říci. Samozřejmě viděl, jak je Ukrajina vytrvale vyzbrojována protitankovými střelami Javelin, moderním dělostřelectvem, bezpilotními letouny a houfnicemi, které »s naprostou přesností« odpalují smrtící granáty Excalibur. Zcela jistě věděl o smrtících společných americko-ukrajinských »biologických výzkumných zařízeních«, jak připustila americká náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová (tatáž úřednice, která řídila puč v Kyjevě v roce 2014). A nemusíme jen hádat, jaké kroky by Washington podnikl, kdyby Čína provedla těžce vyzbrojené manévry v Tijuaně či Baja California; můžeme si vyhledat invazi v Zátoce sviní či útoky proti Guatemale, Grenadě, Panamě, Dominikánské republice, nemluvě o Koreji, Vietnamu, Iráku, Libyi, Afghánistánu, to vše daleko od Washingtonu nebo New Yorku. Naštěstí se počet obětí na životech a škodách na Ukrajině ani nepřiblížil číslům v některých těchto invazích. Je to dnes palčivá nutnost; k těmto číslům se nikdy nesmíme přiblížit!

Ani ta nejpádnější srovnání s minulým či současným nebezpečím však nemohou minimalizovat podíl Putinovy vlády na vině za současnou hrůzu! Nemohou ani překonat obavy, že Putin možná skutečně sní o caru Petrovi, o Velkém Rusku, který upírá Ukrajincům práva na nezávislost a suverenitu. Obvinění z nacistické vlády neospravedlňují ani porušování mezinárodního práva, bourání tolika měst, měst a rodin, navzdory velmi reálnému Banderovu kultu a síle azovských hrdlořezů. Je více než pravděpodobné, že byl naplánován masivní útok proti ruskojazyčným donbaským republikám a Putin se mu snažil zabránit. Byla však invaze jedinou prevencí? To nemohu říci. Je toho mnoho, co nevíme. Na současnou eskalaci však může být jen jedna odpověď, s rostoucí americkou bojechtivostí spojenou s volbami, stále silnější výzbrojí, která bude stát stále více životů, především ukrajinských – a neustálou hrozbou atomové války. Odpovědí musí být tlak na Bidena a Johnsona, Scholze a Baerbockovou, aby podpořili vyjednávání a mír. Jakkoli může být taková reakce obtížná, myslím, že musí být na prvním místě programu, na celém světě, každého, kdo je pokrokový! A také to znamená uvítání podobných závěrů velmi smíšeným davem včetně Erdogana v Turecku, papeže v Římě, odvážných luteránských vůdců v Německu, a dokonce i toho starého válečného jestřába Kissingera.

Volání po míru je slyšet i zevnitř Ruska, navzdory pokusům o jeho umlčení. Doufám, že to přinese ovoce – ale ne těm Rusům, kteří touží po vítězství NATO – a dalším převzetí režimu! V SRN byly slyšet slabé pokusy vyhnout se totální konfrontaci a pracovat na míru od soc. dem. kancléře Olafa Scholze, který se krátce odvážil pohlédnout do budoucnosti, kdy by Evropa zbavená své ruské složky, která se proti ní nezměnitelně postaví, měla být nemyslitelná. Ale nesmělá slova v tomto směru brzy umlčeli jeho koaliční partneři: pravicoví svobodní demokraté, připravení utratit miliardy za válku a zbraně, ale nezdanit miliardáře ještě jedním eurem, a Zelení, kdysi považovaní za pokrokové, dnes přezdívaní »Olivově-zelení«, s ministryní zahraničí A. Baerbockovou v hlučné smečce, která překonala i šéfku Evropské komise Ursulu von der Layenovou. Scholz ví, že vzdorovat kterémukoliv z partnerů by mohlo potopit jeho koaliční loď a ukončit jeho kapitánství. Oba (i jeho vlastní strana) se šťastně připojili k mnoha státním koalicím s pravicovými křesťanskými demokraty a mohli by to zkusit znovu na národní úrovni. Obavy z jejich dezerce by mohly vysvětlit jeho hlasitou podporu balíčku 100 miliard eur pro armádu. Tento trend je ale silný po celé Evropě, jak je vidět na snahách Švédska a Finska rozbít dlouholeté tradice a požádat o vstup do NATO. Váleční atlantici využili ukrajinskou válku, aby potěšili Pentagon a Raytheony (Raytheon – výrobce letecké vojenské techniky; pozn. překl.) a porazili pragmatické, obchodně orientované zastánce obchodu a sbližování s Ruskem a Čínou.

Scholz nyní plánuje zapomenout na minulé urážky z Kyjeva a s Emmanuelem Macronem a italským premiérem Mariem Draghim – kteří až dosud poněkud váhali, ale všichni se obávali mediálních obvinění z toho, že jsou povaleči – poctí trojice příznivým nasloucháním neodbytným požadavkům Zelenského na těžké zbraně. Nepochybně budou ušetřeni trapných setkání s nacistickými vlajkami, výložkami a tetováním praporů Azov nebo návštěv obřích Banderových soch. Scholz už absolvoval první státní návštěvu Vilniusu, kde ujistil hlavy států Litvy, Lotyšska a Estonska, že Německo na ně myslí a pošle do jejich zemí, poblíž ruského Petrohradu a Kaliningradu, další vojáky. O Hitlerově využití této pobaltské oblasti při útoku na SSSR v roce 1941 a smrtelném dvaapůlročním obléhání Leningradu ani o dychtivé účasti pobaltských dobrovolníků v jednotkách SS bojujících za Hitlera nepadlo ani slovo. Během návštěvy se nekonal žádný z tradičních, policií chráněných pochodů veteránů a příznivců SS; jejich současný akcent přešel na podporu Ukrajiny.

Zatímco západní vítr foukal silněji, částečně ze soucitu a solidarity, částečně poskvrněn pachem nacionalismu a nenávisti, kde v SRN byla DIE LINKE, Levice, strana tradičně stojící za mírem a stavějící se proti závodům ve zbrojení? Smutně řečeno, je lepší se neptat! Po katastrofálních výsledcích v celostátních volbách loni v září, kde klesla na 4,9 %, proti 9,9 % v roce 2017, a jen se protlačila zpět do Bundestagu díky pravidlu, podle kterého, pokud tři nebo více delegátů bylo zvoleno přímo jejich obvody, vstoupilo v platnost poměrné zastoupení (PR). Jen tři vyhráli, dva v Berlíně, jeden v Lipsku, takže strana zůstala ve Spolkovém sněmu, ale už ne jako největší opoziční strana s 69 křesly, ale nejslabší, klesla na 39. Drastické změny byly více než naléhavé! Ale nebyly provedeny a v trojích státních volbách Linke opět katastrofálně prohrála. Navzdory účasti ve čtyřech státních koalicích, v Berlíně, Brémách, Meklenbursku-Předním Pomořansku a Duryňsku, byla další existence strany jasně ohrožena. Těžká rána ji zasáhla v dubnu, kdy rezignovala »reformističtější« spolupředsedkyně Susanne Hennig-Wellsowová, kvůli své »osobní situaci« coby matky, ale se zastřeným útokem na svou radikálnější spolupředsedkyni Janine Wisslerovou, založenou na ošklivě zkresleném článku v mazaném časopise Der Spiegel, vždy nepřítele Die Linke, který o Wisslerové nepravdivě psal, konkrétně o případu misogynie (předsudkům vůči ženám) jejího bývalého partnera. Téměř jistě se spojil se svými obvyklými zákulisními čmuchaly a manipulátory a psal o tom, jak Die Linke špatně zachází se »sexismem«.

Kvůli rezignaci spolupředsedkyně, mnoha volebním porážkám a poletujícím obviněním ze sexismu (i když Die Linke má v delegaci Spolkového sněmu i ve státních zákonodárných sborech ženskou většinu) bylo rozhodnuto zvolit si na stranickém sjezdu v Erfurtu 24. až 26. června celé nové vedení. Janine Wisslerová navzdory nespravedlivým mediálním útokům znovu kandidovala do nejvyšší funkce. Vzhledem k tomu, že jde o levicově orientovanou západoněmeckou ženu, pravděpodobným spolupředsedou se jevil reformně orientovaný východní Němec. Strana je však ostře rozdělená. »Reformátoři«, kteří svou loňskou katastrofální kampaň založili na nadějích na vstup do národní koalice se Zelenými a sociálními demokraty, museli tento sen (prozatím) pohřbít. I kdyby to bylo proveditelné, strana by se musela vzdát opozice vůči NATO a nasazení německých vojsk v zahraničních válkách a okupacích, jako v Afghánistánu a Mali, a svého odporu vůči velkým zbrojním plánům nebo posílání těžkých zbraní na Ukrajinu. »Levicové křídlo« Die Linke trvá na tom, že by to znamenalo vzdát se pozice osamělé mírové strany, čímž by se stala irelevantní: lehce levicově orientovaný sociálně demokratický sektor zavedeného systému, který zapomíná na svůj odpor vůči kapitalistickému systému a jeho mocným miliardářským potentátům! Takové základní otázky budou zřejmě středem debaty v Erfurtu – a také při volbě spolupředsedů a všech dalších pozic. Vybere si strana strany? Najde nějaký kompromis? Mohla by se rozdělit, vytvořit dvě slabé části a ponechat mírovou pozici neoznačenou ve Spolkovém sněmu a v médiích? Brzy bychom to měli vědět.

Navzdory současné katastrofě se asi čtyřicet lidí, kteří si také připomínali minulost, sešlo u malého čtvercového pomníku v berlínském parku Lustgarten, aby si připomněli tragický neúspěch. V květnu 1942 začala nacistická válečná mašinérie po všech svých vítězstvích v Blitzkriegu a prvních ziscích při útoku na SSSR plýtvat energií. Nečekané zvraty a těžké ztráty znamenaly ochabnutí morálky, a tak byla připravena velká multimediální výstava, sarkasticky nazvaná Sovětský ráj, jež měla ukázat zpustlý, chudobou sužovaný Sovětský svaz, který ničili – a znovu získat nadšení pro »naše chlapce v uniformách«. Dvě ilegální skupiny, mladí komunisté, se rozhodly výstavu zapálit. Pět z jedné skupiny, sedm z druhé, židovské skupiny, přísně omezené, ale dosud nezasažené deportacemi, vedl 29letý Herbert Baum, velmi talentovaný, sportovně, hudebně a na podporu marxistických myšlenek – a všemi nesmírně oblíbený. Ale ve stanoveném termínu, 18. května 1942, se hořlavý materiál ukrytý kolem výstavy zapálit nepodařilo; plán byl odhalen a téměř všichni členové obou skupin byli chyceni, mučeni a posláni pod gilotinu. Bauma našli oběšeného v jeho cele. Malý pomník ve východním Berlíně byl vztyčen v roce 1981 a po sjednocení byl mírně pozměněn, částečně zakrýval odkazy na SSSR.

Osmého května, u příležitosti výročí velkého vítězství, se mnoho stovek Berlíňanů vrátilo k tradiční každoroční návštěvě Památníku Sovětského svazu v Treptowě, jednoho ze tří v Berlíně, se sochou vojáka Rudé armády, který v jedné ruce drží ochranitelsky malé dítě, v druhé meč a u nohou rozbíjí svastiku. Dlouhý zelený trávník pod sochou obsahuje ostatky 7000 vojáků, kteří po čtyřech strašlivých válečných letech padli v poslední zuřivé bitvě o porážku hitlerovského fašismu.

Dodatečné vedlejší poznámky:

1 – Elon Musk zahájil výrobu svých elektrických aut v gigantickém továrním komplexu v dříve zalesněné oblasti jihovýchodně od Berlína, aby se stal jeho největším závodem v Evropě.

2 – Vzhledem k tomu, že ceny i zde stoupají vzhůru, neustále se diskutuje o různých plánech, buď aby se zmírnila bída, nebo otupila rostoucí bojovnost, která se nyní projevuje ve stávkách sester, letušek, nemocničního personálu a dalších, s požadavky na zvýšení platů až o 8 %.

3 – V kuriózním experimentu jediná jízdenka za 9 eur v červnu, červenci a srpnu zajistí bezplatnou dopravu po dobu jednoho měsíce na všech trasách metra, nadzemních drah, tramvají, autobusů a železnic, s výjimkou luxusních mezinárodních tras. Od začátku byly vlaky na baltské a severomořské pláže přecpané.

Victor Grossman

Berlínský Bulletin č. 202, 13. června 2022

Překlad Vladimír SEDLÁČEK